Nové Jiříkovo vidění, jinak: Básníkova cesta do pekel, (Zpěv čtvrtý.)

Ducha vznešenost a bohatého

Srdce nejvzácnější výsady

Zřídka dojdou jaké náhrady,

Ovšem v mysli soka ohavného

Budí jiskru záští tajemného.

Tato jiskra v troudu závisti

Vznítí oheň úkladův a lsti,

Až pak ve své zlosti zuřivé

Zohyzdí tvé jméno poctivé;

I jak někdy jiskra nepatrná

Celé město klade popelem,

Když mu vítr strážným andělem:

Takto utrhačnost nešetrná,

Když jí kleveta jest přítelem,

Cizí čest a jméno dobré zničí,

Že se nikdy více nepovztyčí.

Bylať by to nad marností marnost,

Kdyby zlehčený ten potupenec

O trnový pokoušel se věnec,

Jímžto honosí se popularnost!

Co ti jednou lichý utrháček,

Pod perutí orlí skrytý ptáček,

Na tvé cti a víře zohaví,

To ti mnohokráte nespraví

Ani devadesát omlouvaček,

Nejvybroušenějších odříkaček.

Když se Pravda za tě nastaví,

A když smělým hlasem věrně vyzná,

Jaká jest tvá pravá podobizna,

Jížto závist činí bezpraví,

Když ji černidlem svým ohaví:

Padne v posměch jako medvědice,

Která pod břemenem svého těla

Českou polku zatančit by chtěla

Před očima české tanečnice.

Byť se Pravda slavnou výmluvností,

Tvému rázně nadržujíc právu,

Nad Hortensiovu skvěla slávu;

Byť i přestihla svou učeností

Všecky římské paragrafožrouty,

Vymetajíc tvojí nevinností

Zákonů všech brlohy a kouty;

Byť i Pravda chlubnou žvástavostí

Všechny převýšila Berliňáky,

Velkomluvných mistrů zdárné žáky,

Kteří ve skromnosti Braniborské

Germanskými prý jsou Atheňáky,

Huby majíc quasi-professorské,

Vyřídilky jako ostré břitvy,

Jimiž vedou války své a bitvy

S hrozným vojskem řečí jalových,

Ke krutému boji hotových,

Ve sněmovně, dokud neshoří,

Proti pokojnému příkoří.

Kdybych malířem byl heraldickým,

Dal bych braniborské metropoli

Za nový znak skvělou hyperboli

Rouchem přioděnou fantastickým;

Pak bych v pravém vymaloval poli,

Podlé slohu Rembrandtovy školy,

Clair obscur o trochu více tmavé,

Na něm Vodana bych vyobrazil,

Kterak ve své zuřivosti dravé

Triglavu tři hlavy klackem srazil,

Triglavu, co vlastí slovanských

U mezníků hájil Poznaňských! –

Potom na památku míšeniny,

Slovanské i saské prarodiny,

Z nížto druhdy bylo zrozeno

Nových Braniborků plemeno;

V třetím poli velikého znaku

Chtěl bych vymalovat bez rozpaku

Lípu se žaludy dozralými,

Na lípě pak štěbetavou straku,

Která nad stračaty pleše svými,

Tak jak děcko na ulici pleše,

Kdyžto svými zraky lovícími

Lape straku na vysoké střeše.

Vůkol znaku uměstil bych hezky

Novější a starší arabesky:

Copy, kamaše a wachtparády,

Friederichův lavřín u Rossbachu,

Jeden výjev slavné retirády,

Co se z náhlícího strhla strachu,

A pak v nejprudčejším hnala letu

Přímo do Berlína z Auerstædtu.

Něco dále uměstil bych Yorka,

Kovaného arcibraniborka,

Onohoto vůdce horlivého,

Jenž se o císaře radí svého,

Před nímžto se ráčil včera plazit,

Jakby zkaženého mohl zkazit,

Kdyžto horší egyptského horka

Schvátila jej zima lidomorka,

Když jen chrabrých pluků desetiny,

Kteréž na krvavém bojišti

Kozáckému ušly ratišti,

Přešly mosty mstivé Bereziny.

Též bych představil dva contre-danse,

U Ligny a u Belle-Alliance,

Čili u té Vodní Sluje zrádné,

Ježto zlaté orly, strážce trůnu,

Slavné znaky moci světovládné

V nezbadaném pochovala lůnu.

Aniž moudrá Musa nepoví,

Co snad příští doba světu chystá,

Zda vnuk strýcův, velký Decembrista,

Z oné tůně žezlo vyloví?

Že by rád je vyloviti ráčil,

Kdyby jen svou rukou na dno stačil,

O tom Musa sebe hloupější

Může dáti zprávu jistější. –

Však i onen les bych vymaloval,

Kde se věrný Grouchy dobře schoval,

Když se draví vlci Blücherovi

Na uštvané Franky z týla drali,

Aby s levhartem již odeřvali

„Requiescat“ raněnému lvovi

Vzkřísiteli slávy Cæsarovy.

Není každému ve světě přáno,

Washingtonem zůstat upejpavým;

Ovci nelze býti vlkem dravým,

Vlku ovčí srdce není dáno.

Kdyžto v Kolumbii bývá ráno,

Náš den večerem se stává tmavým:

Tudyž dnem i nocí dokázáno,

Že se s ovcí krotkou, s vlkem dravým

K vůli důkazu jen darmo bavím.

V Americe sladká roste třtina,

Tam i blahodárná káva roste,

Jížto plémě Afrikánů prosté,

Černá musí hlídat otročina;

Ve Francii zraje Champagnina

Na půdě své zhojna vápenité: –

Toť jsou důkazy dost znamenité,

Že má každé světa podnebí

Jiné statky – jiné potřeby,

A že příroda jest tomu ráda,

Když dle různých potřeb každá země

Spravuje své podrobené plémě.

Kdyby Pravda všecky cnosti měla,

Cnosti křesťanské i turecké,

Kdyby třeba uhájit se chtěla

Psacím pérem z dílny německé;

Jestli han a klevet roztroušených

Nad tebou je dovršená míra,

Přímluvám tvých druhů umluvených

Nebude již nikdy dána víra

V nízkém srdci skeptického štíra,

Jenžto příšera jest nad příšerou,

A se vůbec zove nedůvěrou.

Braň se pérem, nebo braň se rtoma,

Jestli zlomyslnost na tě číhá,

Mluviž jako prorok, jako kniha,

Nebude již punktum, kde je komma:

Utrhač tvůj bude míti víru

Žvástavého otce římské vlasti,

Hajitele konšelského míru

U buřičské neřesti a strasti;

Ty pak hrubou poskvrnou a špinou,

Budeš Verresem a Katilinou.

Povážíš-li dále, milý pane,

Že ten, kdo se zástupníkem stane,

Nejraděj jen sebe zastupuje,

Kdyžto za klienta oroduje:

Poznáš, jaký mívá účinek

Zástupnický dluh i počinek!

Sebe sám ať brání každý tvor,

Na obranu nečekaje cizí;

Láska vyžebraná rychle mizí,

Dlouho nepřátelský trvá vzdor!

Mnohý klient úsměchy dnes sklízí,

Jimižto jej těší protektor;

Snad už zítra s očí protektorských

Sesypou se jako z lesů horských

Nenadále na klienta mračna:

Snad že levou Milost pán vstal nohou,

Snad že zbudila jej Milost paní,

Stále milostná i stále lačná,

Doléhavou láskou, v tuhém spaní,

Mrzutost mu spůsobivši mnohou.

Pravda jesti omrzelá tchyně,

Lež je choť ve světě zkušená;

Lež je básníkova hospodyně,

Od své tchyně nenáviděná,

Pravda zlověští je prorokyně,

Od svých tazatelů placená;

Nikoli však lichým obolem,

Aniž tím neb oním mozolem,

Leč tvým statkem a tvým klopotem,

Ba tvým polovičním životem

Sobě platu svého povyšuje,

Kdyžto trochu jablek těšínských

Ze zahrady pochval hokyňských

Dobrým lehkověrcům vychvaluje.

Pravda, horačka ta nehlazená,

Pod slaměnou střechou narozená,

Mnohdy bez taktu a bez bontonu,

Cítí-li, že byla uražena,

Zvučí zvukem napuklého zvonu,

Kdyžto Lež a Klam jak krupobití

S nebe jasného se náhle sřítí;

„Zvonec jen marně si stěžuje, marně jen vyje,

„Nebe však krupami dští, a jak bije tak bije!“

I kdež máte svůj list nadací,

V němžto by vám byla zaručena,

Když jest role pravdy potlučena,

Neomylná assekurací?

Nuže, milý synu! kterou družku

Ráčíš ve svém uložiti lůžku?

Zdali Pravdu zvolíš kopuletou,

S vysokým a vráskovitým čelem,

Zdali Lež, svou sultanku a služku,

S nejmodnější zvolíš toilettou,

Aby ti svým duchem výmyslným

K dílům posloužila vnady plným

V světě prozaicky ošumělém?

S jedné strany ženskou vida chatru,

S druhé děvu tváři utěšené,

Pojmi Lež, jak Cæsar Kleopatru

Královnu jal krásy nezmožené,

Která opět jala bohatýra,

Vítězného vládce všehomíra,

A tak láskou bez konce a míry

Zajala dva římské triumviry,

Vítěze dva krásou poražené,

Diktatory vlasti oblažené.

Když pak ve svém duchu bujarém

Budeš básníků všech Cæsarem:

Tvá choť dle milostných zákonů

Bude matkou Cæsarionů.

Jestli šťastným Oktavianem

Mstivá pravda nad svou protivnicí

Povýší své ruky vítězící,

Aby sokyni svou překonanou

Ve triumfu vyšperkovaném

Za svým vozem táhla upoutanou

Na odiv té luzy plesající,

Kteráž jako nafoukaná kasta,

Názvem filosofů plýtvající,

Monopolem rozumu se chvastá,

Jenžto prý jest synem Pravdy ryzí,

Jako se svou ve dne slepou sovou

Pallas prý jest dcerou Jovišovou,

Před nížto i Lež i Temnost mizí:

Tu pak smělá pravdy sokyně

Jedu plné uchopí se zmije,

Jako Egypťanka rekyně,

Co u slávě nehynoucí žije;

Nikoli však aby hadím hryzem

Do krve svá ňadra ranila,

Nýbrž aby nad hladovým hmyzem

Vrahů svých svou pomstu vylila.

Avšak učiň jak se líbí tobě.

Má-li člověk vůli svobodnou,

Básník nejsvobodnějším jest sobě,

Dbá-li o svobodu neškodnou.

Ač se věštec s rodem nebešťanů

Podlé ducha svého přátelí:

Když má do nebeských vkročit stanů

Před smrtí se trochu tetelí.

Totě zbytek historické hlíny,

Z nížto Titan věštec stvořil syny.

A že básník páchne člověčinou,

Tento zápach není jeho vinou;

Jesť on důkazem spíš prozaickým,

Že i básník rovněž tvorem lidským,

A že člověkem jest makatelným,

A že svobodnou má vůli svoji,

Která řečí vázanou se zbrojí,

Aby stal se chuďas nesmrtelným.

Protož učiň jak tvá vůle káže,

Jížto vázaná řeč nerozváže.

Dle též vůle kteroukoli družku

Rač si ve svém uhostiti lůžku.

Jestliže je Pravda nesmrtelnou

V světě tulačkou jak Věčný Žid,

Tudyž jest to pravdou viditelnou,

Že též musí její protiva

Míti v světě věčný stan a byt.

Jestliže se rovnost pravdivá

Makavou lží nechce zhanobit;

Je-li rovnost plným rozkvětem,

Aneb ovocem-li svobody;

Nemá-li být snětí náhody,

Nebo přimíseným pouchletem

Do povidel mile sladnoucích

Lží a klamů vždy víc hustnoucích:

Tedy Lež i Pravda musí míti

Rovné právo v celém živobytí.

Ovšem věcí jest to dokázanou,

Že dost často tu i onu dámu,

To jest, že i Pravdu, že i Lež

Vídáme tak k sobě přivázanou,

Jako blížence dva ze Siamu,

Jako jednu nerozpojnou spřež,

Ano jako jehlu magnetickou,

Ježto podlé nepozbudné moci

Jednou hranou míří ke půlnoci,

Aby druhou hranou protivnickou

Ke protivné straně směřovala,

By svou rovnolehlost zachovala.

Důkaz ten je spolu důkazem,

Že svět tento dle ducha i těla,

Že jak andělů tak ďáblů mela

Jest jen optimismu výrazem,

O němž krásně po francouzsku pěla

Německá ta slavná Filomela,

Ježto druhdy z lesů germanských

Na březích se octla Sekvanských.

Nastojte, i ves svój um zbierajte!

Má-li umu dosti mozkovice,

Bdělým sluchem pozor mi dávajte

Na zpěv Filomely: „Theodicée.“

Mistr však, co na nejvyšším chlumu

Duševního stanul siloskumu,

Ten co budget svaté moudrosti

Na tu opatrnou zvýšil summu,

Že vše to, co ve skutečnosti

Kdy- a kdekoli jen bytuje,

Skutečně se s umem shoduje –

Když tak nitky myšlének svých spřádám,

Přízi na snovadlo soudu vložím,

A když hlas ten diskantový zbadám,

Kterýž hlasem nazýváte Božím,

Řkouce hlas ten lidu-národu,

Nebeského že jest původu:

Božství toho národního hlasu

K smíchu bývá skoumavému ďasu.

Ještě většímu se těším smíchu,

Když okřálý duch můj rozváží,

Na jakou již nestydatou pýchu

Křikloun hrdinský se naráží,

Který hlásá pro vlasti prý spásu,

Že jest hlasatelem Božích hlasů!

Básníku můj! známť já dobře peklo,

Znám já svět i světský revír náš,

Lépe než ty onu horu znáš,

Z které zřídlo Hippokreny teklo,

Dříve ještě než podzemní plamen

Kavalírské plaché romantiky

Vysušil jest jasný štědrý plamen

Nejkrásnější kalobiotiky,

Se přírody sňaté æsthetiky,

Co svět davem bohů zalidnila,

By své reky božstvím ušlechtila.

Mnozí ovšem, litujíce ztráty

Hellenského krasopramene,

Kupujete sobě surrogaty

Školním platem draze placené,

Jak vodičku léčnou Bastlerovu,

Aby starý lík zas silou novú

Dobrodruhů bránil romantických

Při výmětech novopoetických.

Milý brachu, známť já dobře peklo,

Ovšem člověčí znám přirozenost,

Co se myslilo a co se řeklo,

Kterak měkké ztvrdlo, tvrdé změklo,

O tom nemám pouze vědění,

Mámť já o tom jasnou přesvědčenost,

Jižto v bolestném se svíjení

Zrodila má Musa: Prazkušenost!

Podvádějte sebe jak jen chcete,

Strojte úklady a záměry,

Tkejte záslony a přístěry

Na svá slova, než je pronesete:

Tím na sebe ďábla nepoštvete.

Jen se hrubé chraňte prapověry,

Která mnoho hrdých mozků plete,

Že svým vtipem peklo podvedete.

Že jsem pravověrným pekelníkem,

Tedy úskoku a podvodu

Tajného rád přeju průchodu,

A že loyalným jsem tajemníkem,

Tudyž tajný kanál dobře znám,

Co ze srdce do úst plyne vám.

Já jej z lásky k člověčímu rodu,

Jenž se ve svém pokrytství rád brodí,

Jako lačné kachny v kalném brodu,

Kde se žabinec a žáby rodí,

Často pevnou dlažbou pokrývám.

Dobřeť mi se vzácný titul hodí,

Že se Tajným Radou nazývám;

Neboť věru nejsem tajným radou,

Jenž se tajného nic nedoví,

A že tajnou nemůže být zradou,

Také tajného nic nepoví:

Kdyby pak chtěl povědít pan Rada,

Na se povědíti nemůže,

Když jej na půl skrytá strast a vada

Ze senátu svedla do lúže.

Co kdy bylo lživě promluveno,

Co se stalo lstí a podvodem,

V pekle vše jest jasně odhaleno

Se svým původem a zárodem:

Kdo svou sílu v měkkém loži zmrhal

Po boku cizinské poběhlice,

Až jej kohout ze sna vykokrhal,

Až se slunce dralo do ložnice;

Byť i sobě zahrál na proroka,

Na zvěstouna hlasu národního,

Aby zisku došel nevšedního:

My jej pronikneme silou oka,

Jedním mžikem oka duševního.

Pošla by však naše stará kárnost,

Kdybychom hned z hruba odkryli,

Kde jsme jakou směšnou světa marnost

Pod příkrovem cnosti spatřili;

Zradou hynula by populárnost

Jížto jsme si vždycky šetřili.

Nebo kdo chce populárným býti,

Mějiž ustavičně jméno vlasti,

Mějiž v ústech právo národu,

My jej dobře známe v naší pasti,

Znajíc pramen jeho podvodu.

Já dbám o svobodu vždy a všudy,

Tatě matka rovnoprávnosti;

Protož s velikou dbám úzkostí,

Vidět pravdu svobodnou i bludy.

Slovo stále měj touž výhodu,

Nebuď jenom strojem myšlenčiným

Ovšem o sobě buď zvláště činným,

Povždy ostražitým ředitelem

Zevnějších práv v tajném kabinetu.

Když pak myšlénky se stane tělem,

Salonovou odějž toilettu,

Jakou mívá Jinotajitelka,

Když si opatrná hostitelka

K besedě zvěř pozve mluvící,

Lišku, medvěda a opici;

Neb když ke rozmluvě broušené

Pozve drůbež krotkou, ptáky dravé

Jestřáby a orly masožravé,

Husy divoké i krocené,

A pak slečny straky štěbetavé,

Aby slavný koncert poslyšely

Zpěvné oratorky Filomely,

Kteráž ovšem bez modního šatstva,

Ve svém zpěvu nejsouc dostihnuta,

Jestiť prima donna assoluta

Všeho zpěvem vládnoucího ptactva.

Hrubosti jsem protivníkem dávným,

Zvláště jestli zámínka jí zvyklá

Bývá předložkou i slovem hlavním,

Že jen z pouhé upřímnosti vznikla. –

Čert vám stokrát děkuj plnou hubou

Za upřímnost zdánlivou a hrubou!

Všecky předložky a citoslovce

Z celé grammatiky pokrytské

Nepomatou mysli taktické

Prohnaného pytláka a lovce,

Kterýž pelechy a skrýše všecky

Člověčího srdce vyslídil;

Třeba zrak ten jeho myslivecký

Na čekání někdy ošidil,

Snad že prachu chtěje ušetřiti

Schválně dal se tehda ošiditi,

Kdyžto lišák torou pospíchal,

Který právě v ten čas pelíchal.

Jmenujte mne čertem Vydřiduchem,

Věčně odsouzeným Prapadouchem,

Otrokem neb pánem temnosti,

Aneb, chce-li dobrá vůle vaše,

Poctěte mne názvem Luciáše,

Ký je hvězdou stálé světlosti;

Jmenujte mne sluhou nebo pánem,

Černobohem nebo Ahrimanem;

Nazvete mne po názvisku hrubém

Židů farizejských Belzebubem,

Nebo řeckým Kakodaemonem,

Diabolem nebo Typhonem;

Nazvete mne jakýmkoli kvítkem,

Třeba Šaitanem všech Otomanů,

Čili Iblisem všech Bizurmanů,

Nebo ruským nazvete mne Didkem,

Jenž prý, jako by byl pařezem,

Dřepí pod vrbou a pod bezem

Na oněchto cestách křížových,

Kdežto mladé rejdí čarovnice,

Se Stryhami družně plesajíce,

Pod ochranou kouzel Didkových;

Nebo vyšším nazvete mne slohem

Oním Klopstokovým neznabohem,

Abbadonou, spásy protivníkem,

Aneb jmenujte mne společníkem

Hloubavého druhdy skoumatele,

Který prý se ďáblu zapsal cele

Podlé bohaprázných obřadů,

Aby stal se blahým účastníkem

Tajné vědy skrytých pokladů;

Častujte mne úctou přemrštěnou,

Jako bych byl bohem podstatným,

Jenž se duchům rovná posvátným

Povahou své mysli povýšenou;

Kořte mi se jako v Kurdistanu

Věrní mi se koří národové,

Dobří Mokraci i sousedové,

Dvoříce mně jako svému chánu;

Vykydněte všecku na mne hanu,

Kterou na mé strastné temeno

Dobré nakydalo plemeno

Soudců útrpných a učených

Čarodějnic druhdy spálených:

Všecka zásoba těch přezděvů,

I všech přímětů těch vymyslených

Nevyloudí hněvů k průjevu

Ve slovech a činech přenáhlených.

Nepodlehna času proměnám

Po vše věky tentýž setrvám.

Mysli mojí neobmezené,

Žádným koncem neukončené,

Podstaty mé, běda! nesmrtelné,

Marasmus se netkne senilis:

Ač mi mnohé rány viditelné

Zadal Čas, ten doktor docilis.

Ale jak nad Zevsem Homerovým

Fatum vládne nevyvratitelné,

Tak i nad temenem Typhonovým

Strmí osud věčně ustavený

Po zákonech do železa vrytých.

Jak meč Damoklesův zavěšený

Na dvou žíních dohromady svitých,

Jako krvechtivá guillotina,

Když se nad propadlým vazem vzpíná:

Takto nad hlavami ďábelskými

Věčně visí Fatum nezbadané,

Před zvědači skryté všetečnými,

V řeči lidské Peklem jmenované.

Věřte mi, že peklo znám i svět;

Na světě se ďábel s copem dávným

Může kouskům přiučiti slavným,

Přec jsem toho ještě nedoved’,

Ač jsem mozek svůj si mát’ i plet’,

Jakby moje snaha neuleklá

Přemoudřila moudrost všeho pekla.

Protož hněvat bych se věru musil,

Kdybych při tobě té pýchy zkusil,

Že by básník Peklo přelstit chtěl,

Když se v službě Musy zapomněl!

Ale již jsem s vámi mnoho času

Tímto učením svým promrhal.

Pro pravdu jen pozdvihnul jsem hlasu,

Aniž vám jsem na cti utrhal;

Neb vy máte srdce z měkké látky,

A jste holubími nevinňátky.

Slyšíte však volat moji chasu?

Již i kohout na mne kokrhal;

Musím jíti do kolleje ďasů,

Kdežto na sta mladých mozkovic,

Na opium zralých makovic

Na mne čeká s srdcem plesajícím,

Bych jim podlé předepsaných cviků,

Pro popravu mravům klesajícím

Dál vykládal kalobiotiku,

I několik částí z optimismu

Ozbrojených proti pauperismu,

Jenž ze světa až do pekla sahá,

A teď u nás též se velmi zmáhá.

Neštítím se práce bez ustání,

I ač jsem si ve svém namáhání

Utržil již cordis aneurysmu,

Neb po česku srdce nadýmání,

Přece chci být řádným řádu vzorem;

Neb jsem spolu řádným professorem

Ďasů krotkých, Třasů divokých

Na školách – ach! z nízka vysokých. –

Tyto stíny, které v oddáleném

Koutě tam se tobě zjevují,

Ďábli velmi podařeným jménem

Tichošlapů ode dávna jmenují.

Jsou to jistě stvůry takové,

Jichžto povaha je tichá, klidná,

Ale spolu také zrádná, bídná;

Duše duchaprázné, jalové;

Jejich srdce plné skryté zlosti,

Ke zlému vždy činu hotové,

Nemá k zločinům dost udatnosti:

Ano, smím-li mluvit v řeči světské,

Jsou to hmoty babské, látky dětské,

Vkydnuté do mužů zletilých,

V pekle i na světě nečilých.

Jest to ovoce z divného kmene,

Jako hrušky neuhniličené,

Z nichžto podlé našich pravidel,

Jež v kodexu máme vyměřené,

Nadělat nesmíme povidel

Na koláče k masopustním kvasům,

Až dá král náš hostinu svým ďasům.

Vezmouce je ale do pekáče

Jaké bychom měli z nich koláče?

Nebyly by trpké ani sladké,

Nebyly by drsnaté ni hladké.

K tichošlapům vlastně ani nebe,

Ani peklo žádné moci nemá,

Jejich srdce, jejich ústa němá

Oheň nepálí a mráz nezebe.

Tichošlap se skrývá před světem

Allegorií a pamfletem,

I jak z tajného had dýchánku,

Tak ze skrýše svojí ničemnosti

Vkrádá plazič ten se do stánku

Cizí zásluhy a cizí cnosti,

A je skvrní jedem svojí hany,

Kdyžto vidí, že jsou bez obrany;

Nejvíce však tehda cítí slasti,

Když pod larvou lásky ke bližnímu,

Kdyžto pod závojem lásky k vlasti

Moudré může dáti naučení,

Jak to blahu škodí obecnímu,

Když se člověk podlé cnosti cení:

Tehdy excentrických šílenců,

Tehdy spílá jemu ztřeštěnců,

Tehdy silného zve arcislabcem,

Muže dospělého zove chlapcem.

Tichošlap je ducha tvého katem,

Tvoji práci zove plagiatem,

Práci minulou i budoucí,

Prozu hladkou, báseň plynoucí.

A když v hesperidském sadě lásky

Okusil jsi slasti svrchované,

Která srdce víže opoutané

Jemnou sponkou čarodějné pásky

K srdci družky vroucně milované,

Že jsi vyučen již od milosti

Uhlazených mravů povinnosti:

Tichošlap tě zatemní svým stínem,

Jako onen strom, z jehožto mízy

Travič traveninu sobě sklízí,

A hned nazývá tě pouště synem,

A jsa zrádným tvé cti loupežníkem,

Zve tě zhola mravním ničemníkem.

Sebe za mravního velikána,

Sebe pokládá on za Titana,

Jenžto s divým Tektosagem žije,

A ve svojí naivnosti hrubé

Hellenské se táže Parthenie,

Co jest lásky tajná mysterie,

Jež dvě srdce jedním klofem šklube.

A ten Borgiových mravů ctitel

Pitvoří se jako cnosti přítel?

On pak pokrytými spůsoby

Nad satyrou padá do mdloby?

On se, chuďas, napsati snad stydí,

Že mu do karty kdo jiný vidí?

Honem trochu křenu Malínského,

Vonidla mu dejte Kolínského,

Aby ve své divadelní mdlobě

Kejklíř histrionský přišel k sobě!

Neboť ve mdlobě-li dokoná,

Slavný Garrick obrátí se v hrobě,

Nad Thalií spadne opona,

Prkenná pak propadne se říše! –

Nebojte se! živý kejklíř dýše,

Právě jako padlé do mdloby

Dýší ony malé osoby,

Které stojí o drátku a leží,

K loutkám ovšem vlastně nenáleží,

Leč k nim mnoho mají podoby.

Zdravý kejklíř hrá si na derviše,

Který s vysokého minaretu

Hlásaje své cnosti všemu světu,

Tajnou závistí a zlobou dýše.

Brachu, znám já svůj i blud i stín

Nevěřím však že jsi Muezín!

Ty pak promineš mi pro svou lidskost,

Ač mne ničemou již excentrickým,

A již louhem zoveš sarkastickým,

Arabskou mé víry excentrickost.

Toť jest největší hle radost moje,

Že vniterné centrum ducha mého

Zrovna krouží mimo centrum tvoje

Za hledištěm teleskopu tvého;

A že louhem, a že lučavkou,

Zdvořilou mne zoveš nadávkou:

Tato vtipná figura mne těší.

Víc, než Petra nebo Štěpána

Bulka na figuru prohraná,

Pro niž soupeřova ruka spěší, –

Louh se na hrubou vždy špínu hodí,

Mastných fleků nevypereš mlíkem: –

Kdo se v na cti utrhání brodí,

Hahnemannským nezhojí se líkem.

Ty jsi, brachu, stvůra prozřetelná,

Pláštěm pokrýváš se přímosti,

I jak bavlnička potutelná

Zabíjíš čest druhů v tichosti.

Hle na této louce v zeleni,

Tam se tvoji pasou jeleni;

Zajdou-li tam ještě na novo,

Mám já na ně prach a olovo.

Tichošlap je dobrý, on se sníží

Někdy za obránce zbytečného

Muže dobrého a výtečného,

Jemuž jakživ nikdo neublíží,

Jemuž nikdo nesmí ukřivditi,

Nechce-li snad sebe ponížiti.

Utrhači, přijmi tuto radu,

Kterou tobě dávám bez oukladů:

Miluješ-li spoludruha věrně,

Pod jehožto štítem hejna šípů

Na mne vysíláš přehrubých vtipů,

A se přetvařuješ licoměrně

Jako Histrio a Dulcamara,

Když jej Thespisova svrhla kára

Před zástupem, co má lehkou víru,

K podvodnému jeho elixíru:

Probůh! nešpiň jména muže ctného

Kalem svého soudu pochvalného,

A vždy na to, zástupníče můj,

V histrionské kukli pamatuj,

Že jsou lidé, jejichž hana k chvále,

Jejichž chvála ale k haně slouží;

Že jsou druhové, co neustále

Po druzích jen sobě rovných touží!

Nejsa podporou, ach nepodporuj

Chmelní tyčkou nebetyčných lip;

Nejsa mentorem, ach nementoruj

Starou metlou svěží cit a vtip;

Nejsa šakalem, co noční dobou,

Lačný dravec, tiché hroby ryje,

A nad pevnou nové rakve skobou

Loupežnickou elegii vyje,

Nevrývej se do posvátných hrobů;

A když posoudit chceš básníka,

Neposuzuj lidskou jeho mdlobu,

Kterou mohyla již zamyká:

Živých klientů jsa advokátem,

Nebuď jména bratří mrtvých katem.

Teď víš jaké bídné chlapisko

Jestiť každé tichošlapisko;

A přec mnohý odín bledým leskem

Skromnosti, ve sobětnickém plášti

Zakrývaje svoji ničemnost,

Chová proti cnosti nízké záští,

I tajemnou v sobě dusí zlost.

Ta jen někdy v oku rychlým bleskem,

Jenom v ňadrech nedoslyšným steskem,

Znatelům se lidským vyzradí,

Ale hned svou stopu zahladí

Úsměchem slaďounkým, potutelným,

Oučastenstvím lživým, necitelným.

Opatrného však neoklame

Takovýto podlý klam i mam.

Ač mu lest i ouskok nejsou známé,

Změří tichošlapa sem a tam,

I paprskem mrštným svého zraku

Pozná z jeho třeba vlídné tváře

Prohnaného šibala i lháře,

Jenžto chválí všecko bez rozpaku

Kdykoli a kohokolivěk,

Chtěje být na oko všechněm vděk;

Tak jak mu to velí potřeba,

Jedná-li se o kousek chleba.

Majíce ty věci na pozoru,

Bychom ušli hladu, ušli moru,

Všecku tichošlapskou čeládku

Vyženem za svoji posádku

Až do dálné říše Chaosu.

I tak zbavíme se ounosu,

Kterýž máme s těmi darmochleby; –

Neboť v oulu trubců nepotřebí.

Tam dostanou zvláštní posadu,

Plotem obehnanou příhradu,

V kteréž budou mít své kasárny,

A v kasárnách troje pekárny,

V nich se bude péci Boží dárek

Z plev a otrub černý komisárek,

Také budou mít svůj pivovárek,

V němžto podražec a patoky,

Chce jim vařit náš pekelný stárek,

Dávaje nám činži s ouroky,

A pekařům našim kvasnice,

Z každé várky čtyry putnice.

Ale zdali stárek poctivý

Dojde výnosné as obživy,

Nevím, nebo již tři špekulanti,

Chemikové, patok fabrikanti,

Po náhončích skázati nám dali,

Že by pivovár ten pronajali,

Připustíme-li je k licitací.

Ano poslali nám závdavek,

Přislibují ještě přídavek,

Jestli učiníme protestací,

Aby žádný k nájmu nebyl zván,

Kdoby nebyl řádně obřezán;

Protož k vůli obecnému zisku,

By nám peklo více vyneslo,

Pilně budem hledět na obřízku;

A náš stárek, staré řemeslo,

Nemaje ni za lubem ni v lubu,

Musí chuďas utřít sobě hubu.

Je mi líto toho chlapíka,

Líto mizerného ďáblíka,

Že jej světská mamona má zmařit,

A všem tichošlapům v posměch vydat.

Nuže, když jim nesmí pivo vařit,

Bude s mečem v ruce piva hlídat;

Tak jak anděl s mečem ráje hlídal,

Dřív než Adam z lásky manželské

Poslech’ naší rady přátelské,

A kožená jablka s Evou snídal.

Ano prohlídne jim každý sud,

Aby v dolívání nebyl blud.

Však on natáhne ty fabrikanty,

Až jim beze všeho frýmarku

Po třicátem velkém přívarku

Udělá dva malé kontrabanty.

Dávno měli jsme již o to radu

Valnou s pekelnými důstojníky,

Bychom až za peklo někde vzadu

Vymrštili tyto ničemníky,

Tam až ke všem kozlům za hranice,

Kde se rodí pepř a čemeřice;

Nebo není místa v našem hradu

Pro tyto neplatné nájemníky.

Mámeť letos velkou drahotu;

Vždyť nám silně připlatilo žito,

A na žitě přiskočilo mýto,

Tak že bojíme se bankrotu,

K tomu velmi zle je o melivo,

Tak že nám již hrozil velký hlad:

A za sedmnáct krejcarů je pivo,

Proto že připlatil chmel i slad,

Tak že čertu stýská se být živu,

A v pekelném horku není divu,

Že nám žízeň pálí útroby

Když nemáme piva zásoby.

Vody bychom arci dosti měli,

Ale hydropathii vem kat; –

Vězíť v pekle mnohý hydropath! –

Voda jest jen nápoj pro anděly,

Kteří robot krušných nemajíce

Pána nebes pilně v nebi chválí,

Kde si kouřem nepokazí plíce,

Kde jim plamen hrdel nerozpálí.

Když tak věrná družka Sibylla

S Orfeem po peklích rejdila,

„Nikdy – vece otec básníků, –

Nikdy bych byl neuvěřil tomu,

Jak rozličná v tomto smutném domu

Přebývají hejna hříšníků.

Rád bych ale přece věděl jistě,

Kdo as v tomto hrůzyplném místě

Dočinil se trestu nejhrubšího?“

„„I to budiž tobě zjeveno, –

Hlas se ozval ducha průvodčího. –

Před nedávnem jakés plemeno,

Nevím zdali rodu člověčího,

Bylo k nám do vazby vsazeno;

Byli jsou to bratři trojčata,

Na jabloni srostlá pouchlata!

Ti majíce dobrou starou matku,

Co je na svých prsou odchovala,

A laskavě o ně pečovala,

I jim mnoho nastřádala statku,

Vyhnali ji z hradu otcovského

V tuhém mrazu Ledna ukrutného,

Vlastní matku, královskou to vdovu.

Ona s pláčem došla ke hřbitovu,

Tam se vrhla na hrob manžela,

A půl mrtvá na něm ležela.

Když povstala, žvala modlitbičky,

I žebrácké zpívala písničky,

Až ji dobří lidé jdouce kolem

Vzali k sobě, hnuti jejím bolem.

A synové vpadše na ulici

Pojali jsou cizí náložnici,

A tu padouchové zpozdilí

Za svou matku sobě zvolili!

Vypudivše tichou holubici,

Měli žežulici, podludnici;

Již ne matku, ba ni macechu,

Ale chytrou, lstivou nájemnici,

Kterážto je měla k posměchu,

Která chovala je v ošklivosti;

Nebo ve svém teplém pelechu

Měla svojich vlastních dítek dosti,

A ty dítky, ty ji milovaly,

Ač ne všecky srdcem synovským,

Ale více vtipem kupeckým;

Neb o statek svojí matky dbaly.

Ovšem dbaly též o cizí zboží,

Jako lichvář nesvědomitý,

Co mozolem cizím sklad svůj množí,

By měl zlatem měšec nabitý,

Před nuzákem tajně ukrytý! – –