Nové Jiříkovo vidění, jinak: Básníkova cesta do pekel, (Zpěv druhý.)

Jako levičáka sněmovníka,

Mistrů Heidelbergských učedníka,

Když byl podlé vzoru badenského

Odříkal již celou filippiku,

Která hlučných natropila křiků

Po všech koutech města stoličného,

Dvorně vítá chytrý bureaukrat,

Nových řádů starý sloup a hrad,

Ačkoli již zelený stůl psací

Lstivě skrývá listy zatykací

Se vší veřejnou i se vší skrytou

Hosta sněmovníka konduitou,

Jenž ve víře křesťansko-germanské

Netuší, že ze květoucích sadů

Vysokého sněmovního hradu

Do zahrady vstoupil getsemanské:

S takovou též vlídnou zdvořilostí,

Jež si právě hrála na pokoru,

Celou trojici svých vzácných hostí

Přivítal jest Mefistofeles,

I hned bez odkladu, bez odporu,

Pekelný ten Aristoteles

Dal se rychle s nimi do hovoru.

Po ďábelsku mluvil archandělsky,

Slovy ironicky solenými,

Potom v důraznějším horování

Řečnil mentorsky a učitelsky

Slohem vykladacím, řečnickým;

Pak potřásal vtipem kritickým

Vrstvy poetických form i škol,

A vše rouchem pokryl mystickým,

Jak by mystiku měl za úkol,

Jak by sám byl modním básníkem,

Ne jen veršotepcův učitelem,

Ne jen patentovým kritikem,

Jenžto ve svém mistrování bdělém

Se stolice svojí povýšené

Učeným dal důkaz povykem,

Že má plíce zdravé otužené,

Že má také pamět výbornou,

Výrokův jen cizích komornou,

Že je kupcem jen a prodavačem,

Nikoli však zboží výrobníkem,

Cizího jen sukna postřihačem,

Najatým jen pilným nádenníkem,

Který podlé staré praktiky

Koná svého cechu návyky

Strojem nemovitých pravidel,

Nové doby starých nosidel:

Takto tedy u výroku prostém

Svoje zásady a přísady,

S vadami a bez vady,

Mistr pekelný svým zjevil hostem;

Zvláště ale na básníka pozor měl,

Aby jeho slovům dobře rozuměl.

„Snad se nechceš pustit v zoufalství

K hanbě básnickému umění?

Neoslavuj v hymnech ospalství,

Neveleb u nízkém nadšení

Smrt a její kosu naostřenou,

Lidosečí stále zatrudněnou.

„Básník, podlé mého mínění

Nesmí ospalým být harfeníkem,

Ale má být právě kouzelníkem,

Jenž je prohnán v tajném umění,

Že by dle Boskových pravidel,

Nedostiženým jsa karbaníkem,

Uměl použit všech osidel,

Aby lidských srdcí barvu skrytou,

Barvu klukův, dám i králův znal,

Aby pak se tuze nestaral

O hru poctivou a svědomitou,

Kterou Machiavellových dle zákonů

Hrá se srdcem lidských chamaeleonů.“

„Básník nesmí podlé mého soudu

Býti kalokrevným šumařem,

Ale má být právě mlynářem,

Jenž z velkého vášní lidských proudu

Žene na svá kola vodu valnou,

Třeba čistou, nebo hezky kalnou.

Buď mlynářem, nebuď suchomelem,

Buď jen pozemšťanem s celým tělem!

Takovýto Signor ciarlatano,

Buď si pochlebným on básníkem,

Buď si školmistrem neb řečníkem.

Měj i třeba v mozku zamotáno,

Často dojde štěstí největšího

U lidí, jimž s hůry není dáno

Úsudku jen trochu bystřejšího.“

„Chceš-li básníkem být v světě šťastným,

Nalaď lyru svoji k zvukům slastným,

Opěvaje rozkoš, radovánky,

Růží purpur, bělost narcisů,

Věnce, víno, koflíky a žbánky,

A milostky outlých Parisů,

Lázně a v nich vábné výjevy,

Krasavic hellenských návštěvy,

Jejich oči tužbou planoucí,

I vonidlem vlasy páchnoucí.

Oslav tuhý život Sybaritů,

Zdrželivost Sardanapalů

Vzývajících krutou Afroditu

V bezolejném lásky zápalu.

K božským zvukům nalaď citharu:

Jak se do labutě zbouchla Leda,

I jak orel odnes’ Ganymeda,

Který do nebeských pohárů

Bohům lije sladkost nektaru,

A sen s očí pána svého pudí,

Žárlivost pak jeho choti budí.

„Zpívej hrdých knížat hody tučné,

Hlásej pochvaly jich hřebců hlučné,

Pochvaly, jež sobě získali,

Když o základ spolu cválali.

Na tom starém Pindu Pindar nový

Budeš oslavou všech Böotů,

Věnec ozdobí ti lavřínový

Světlé hlavy jasnou holotu.

Snad na důkaz zřejmé uznalosti

Díků dočiníš se makavějších;

Buda vyrván ze své ukrytosti

Rukou ctitelů svých laskavějších

Ve sbor literarní společností,

Od básnivých odloučený hraček

I od veršů bezmetrické ceny,

Staneš mezi Föbovými syny

Na rejdišti aesthetických rvaček.

Před tou chasou stranných porotníků,

Pod břemenem chvály závistivé,

Zatoužíš si po svém pokojíku,

Po skrýši své Musy přičinlivé,

Z nížto jsi byl náhle vyveden

Na bílý leč málo šťastný den.

„Takto ovce od svých družek šťastných,

Nedlouho ach! šťastných, odloučená

Od svých jeslí bývá odvedena

Na pastviště – tam do krámů masných!

„Ty však na své dráze básnické,

Jsa vždy obhájcem své vlastní zprávy,

Všetečnosti nedbej kritické,

Chvátaje dál tryskem k chrámu slávy,

Kdež ti chystá věnce nadějné

Mínění, jež slove veřejné.

Ale na to, milý brachu můj,

Ve své píli vždycky pamatuj,

Že ten areopag mnoha lidí

Často podvodný se býti vidí,

I že často bloudí po ulici

Cizím světlem skrovně osvětlené,

Že se svodné rovná poběhlici,

Kteráž lásky hledá zaplacené,

I že veřejné to mínění,

Ježto hanu ukládá i chválu

Jako čtvrtníkovo řízení,

Které taxu určuje a škálu

Tržního všech potrav skupení,

Ze journalu teče do journalu

Plným tokem kalné často vody,

Aby lehkověrcům podvedeným,

Aby šidařům též ošizeným

Tyto vody hojné daly brody

Na koupačku ráznou v pární lázni!

L’ opinion publique podlé mody

Věru ozvěnou jest novinářů,

V nižto lehkověrní věří blázni,

Přívrženci průmyslných lhářů.

„Ty však svojí cestou klassickou

Chvátaje dál tryskem k vrchu slávy,

Neměř pekla měrou kritickou,

Aniž novinářské nedbej zprávy.

A když kontrfekt tvé milé tváři

Od veselých druhů zamluvený

Zaskvěje se mezi písničkáři

Na ulici za sklem vyvěšený:

Na té slávě tvoje ctižádost

Měj si na věky již dost a dost!

„Mnohá panna bez skvrny a hany,

Panna moudřejší než druhé panny,

Jdoucí vůkol tvého obrazu

Přelíbezně hledícího na ni,

Když tvé oči plné výrazu

Jedním mžikem její duši raní,

Zastaví se u tvé sklené skrýše

A v svém srdci povzdychne si tiše:

,Kéž by muž ten svoji vzácnou ruku

I tu svoji slávu vytištěnou

Ráčil spojit s duší opuštěnou,

I chtěl ukončit mou starou muku;

Aby do hrobu snad nevstoupil,

A vlast o potomstvo oloupil!

Kdyby chuďas ze světa se sklidil

Jako mládenecký sirý kvítek,

Kdož by jemu Triznu dlužnou zřídil

Bez manželky-matky, outlých dítek?

Kdyby, čehož neračiž bůh dáti,

Měla na něj vlast si naříkati,

Že ji proletárů ušetřil,

Že mu vítr pýchy mládenecké

Srdce tvrdé, ale vlastenecké,

Jak eolskou harfu provětřil?

Pro takovou věru nedbanlivost

Černá jala by mne zoufanlivost.‘

„Ó by tato outlé děvy slova

Padla na srdce ti jak z olova!

Věř mi srdce tvoje mládenecké

Milostnější nedočká se změny,

Aniž tobě fatum pra-turecké

Udělí jedinké ze sta ženy,

Kterouž bysi ve svém dýchánku

Měl za drahou choť a sultánku,

Která by ti ve tvé nemoci

Přičinlivě chtěla pomoci,

Která by ti trochu heřmánku,

Lípového květu, trochu slezu,

Nebo pro pot uvařila bezu,

Která by ti vína koflíkem,

Když se tvoje začne sbírat síla,

Jako Zevsu Hebe posloužila,

Abysi byl dále básníkem,

Mezi vrabci vrabčím slavíkem.

„A pak jestli, jakž to tvrdí mnozí,

Nyní opět starým mládencům

Stará Paphia Popoea hrozí

Jako římským druhdy bezžencům,

Tehdy jest to pravdou dokázanou,

K jakému ti po smrti tvé štěstí,

Půjdeš-li mou stopou vyšlapanou,

Moje poetika cestu klestí.“

„Na klassické lyře zpěvem novým,

Příkladem se řídě Lukanovým,

Šťastným vítězům se zavděčuj.

Ten kdo v boji nerovném a lítém

Svobodu neb život ztratil svůj,

O něho tvá Musa v letu hbitém

Příliš historicky nepečuj.

„Když pak za svou novou Farsalii

Akademie se staneš členem,

Jež ti zlatou podá medalii

Na řetěze dlouhém drahocenném,

Snad i ve své kolednické píli

Dočiníš se, brachu, zlaté žíly,

Snad si utržíš i s touto žilou

Hypochondrii též roztomilou,

A snad v spolku věštích invalidů

Skončíš epos svůj a svoji bídu.

„Jak Sirena z víru Charybdina

O tom, co se líbí, prozpěvuj;

Smutná potěší se člověčina,

Zapomenouc na ten zlý stav svůj,

Jehož koncem vždy jest umrlčina.

„Jestli jaký starý Odyssev

Opuštěný od hříchu a cnosti

Zacpe sobě uši pro tvůj zpěv:

Nedbej u povšechné pozornosti

Hluchých uší tupé netečnosti.

Básník, vládařem jsa vtipů hladkých,

Ostrým žihadlem, co mstivá včela

Zanechajíc chvilkou květů sladkých,

Bodniž hánce do živého těla.

Vládna bičem otce Juvenala

Jazyků se nestraš rouhajících;

Jejich hanou tvoje sláva stálá,

Zkyne jako těsto po kvasnicích.

Jest to vrchol štěstí nemalého

Nebyt vychvalován od každého;

Neb kdo touží po chvále všech lidí,

Mně se praničemný býti vidí.

Zdali chvála s ústrojností lživou

Není Evmenidou často mstivou,

Která vymáhá své náhrady

Za svou službu podvodnou a křivou,

Za své vydání a náklady?

Jako slona hrubá v bitvě rána

Často na protivnou zvrátí dráhu,

Kdežto na svého se vrhne pána,

Jehož chrániti měl proti vrahu:

Tak své lehkověrce mnohá chvála

Tlapou slonovou již rozšlapala.

„Nuže znaje už své povolání,

I tu blahou naši epochu,

Nedělej si v stálém naříkání

Tolik nepotřebných vrtochů

Těmi žalozpěvy plačtivými

Nad šílenci v pánu zesnulými.

Lépe chápaje tu naši dobu

Nebuď hloupých slzí fabrikantem,

V novém čase starým ministrantem,

Který s křížkem průvod vede k hrobu,

Kdyžto lichá hudba smutně hude

Za vejdělek nuzný štoly chudé.

„Život oslavuj, a k životu

Bujnou v ospalcích zbuď ochotu;

Vyšvihna se z prachu nízké školy

V choru světoborných překotů

Začni zpívat podlé vyšší štoly.

„Oslavuj vše laury bohatýrů,

Svěží krví meče zbrocené,

Zločiny pak rušitelů míru

Rozhlašuj co skutky vznešené:

Získáš sobě slávy plnou míru.

Národové, říše zdrcené,

Na své bolné rány nehledíce,

Svého vraha, že je zohavil,

A pak tebe, žes jej oslavil,

K nebi vznesou – oba velebíce.

„Jest to zákonem a povinností

Tvého básnického řemesla,

Aby Musa se své vysokosti

V prozu letopisů neklesla.

Básník bez pochlebné výmluvnosti

Lichým lodníkem je bez vesla.

Klaudianus pěvec oslavený,

Stilichonem štědře odměněný,

Poslední kněz Maronovy Musy,

Kteráž slávou Trojských poběhlíků

Původ ušlechtila hrubé luzy,

Romulovských druhdy vrstevníků, –

Klandianus slavil Honoria!

Kdyby dříve byl se narodil,

Bylby zpěvem bránil Tiberia,

Aby Tacitus mu neškodil,

Ten co bez taktu a bez ohledu,

Divný pavouk, hledal v kvítí jedu;

Ten co před porotu příštích věků

Augustova syna postavil;

Ten co pokrytců všech reka reků

Stylem utrhačným zohavil.

„Věru národ bídných ničemníků,

Jak vás matka učí historia,

Vždy jest hoden dobrých panovníků

Podlé rázu otce Tiberia!

Kdyby nad krkavci, nad havrany,

Holub domácí měl panovat,

Moh’ by dobrák posměchu a hany

Krotkou moudrostí se uchovat?

Či smí žádat ošemetná spřež

Úskočníků zákeřnicky smělých,

Jejichž heslem zrada jest a lež,

Důvěry a lásky králů bdělých?

„Zdali Marius a vítěz Sylla

Tiberia mnohem lepší byli,

Zdali republika zdárněj žila,

Když ti vlastenci dva vlastenčili,

Co Řím krví římskou zaplavili?

Nač pak tedy světovládná říše,

Která zákon Caesarů svých ctila

Jako výrok s Olympické výše, –

Nač pak Tiberiovi, otci svému,

(Dřív než do kampanské samoty

Sám se vyhnal z římské pustoty)

Larovi a bohu milostnému,

Dvanáct chrámů ke cti vystavěla,

V nichžto na modlitbách stále bděla?

Zdali tento důkaz lásky vroucí,

O němžto vám svědčí historia,

Nehlásá té pravdy nehynoucí,

Že „volenti non fit injuria?“

Vlídnosti Trajanů, Antoninů

Nelze podlých sobců ušlechtiti!

Či snad možno mořskou prohlubinu

Kapkou říčné vody osladiti?

„Zdali Říman bez své kázně tvrdé,

Bez své loupežnosti hrdinské,

Bez té duše katilinsky hrdé,

Bez statnosti starolatinské

Nebyl blažší, když mu byla přána

Žádaného chvíle pokoje,

Kdyžto zákon jediného pána

Mnoha pánů skončil rozbroje,

Kteří ctižádost svou panovnickou

Pod svou kuklí kryli svobodnickou;

Chytře hrajíce si na vlastence

Šťastně mámili své přívržence,

Až pak božský Julius svou pěstí

K svému vozu přikoval všech štěstí!?

Takto v chrámě klamné Thalíe

Před zástupem všelikerých lidí

Histrion své líce zakryje,

Zahalenec odhalence šidí.

„Hrubá síla musí proklestiti

Příkrou cestu mírné mocnosti.

Mohlož Numovi se poštěstiti

Dílo z Egeřiny milosti,

Kdyby vlčím mlékem odchovaný

Onen bratra svého lítý vrah

Nebyl kladl mečem vytesaný

Světovládné Romy svatý prah?

Zdali Oktavian v klidném blahu

Smírným Augustem se mohl stát,

Kdyby byl svých soupeřů a vrahů

Nebyl uměl mečem potrestat?

Mečem jímžto, druhý Romulus,

Důkladně byl pomstěn Julius? –

„Tak po smrti slávu získáš věčnou,

Snad přestihneš mistra Klaudiana,

Jenžto písní zotročile vděčnou

Svého ničemného zbožnil pána,

Který u Ravenském zavřen hradu,

Když se Alarich již na Řím valil

Nakloněný k mizernému pádu,

Svatý pokoj v bázni boží chválil,

I jsa přítel domácího řádu,

Caesar bez meče a sudlice,

Krmil kuřata i slepice,

Až pak dies irae, dies illa

Košťál římské slávy rozdrtila.

„Sláva jako právo tomu svědčí,

Kdo ve válce nade sokem předčí,

I kdo pastuší hůl silnou pěstí

V hrdé žezlo sobě přetvořil,

Když si vrtkavé i změnné štěstí

V boji statném mužně pokořil:

Ten svým oka hnutím velitelným,

Bohům rovnaje se nesmrtelným,

Osudy svých podrobených lidí

Jako Jupiter svůj Olymp řídí,

Drže v ruce štít a záslonu

Mečem psaných práv a zákonů.

Sláva podrobenou jest mu družkou,

Musa lyrická i epická

Nejposlušnější jest jeho služkou,

Jako štvaná fena celtická,

Kdyžto k nohoum lovce velícího

Lehkou kořist krátké štvanice,

Lapeného klade zajíce

Strachem na těle se chvějícího.

„Ty pak nemoha již, milý brachu,

Ve světě svých reků nalezti

Do pekla jsi vstoupil beze strachu,

Naší neboje se neřesti.

Tato cesta otce Æneáše

Do našeho vedla příbytku,

Aby trochu nabyl užitku

V Orku klassického satanáše:

Totě důvodem nám jasným dosti,

Že se staré držíš klassičnosti;

Avšak bez básnických receptů

Ke svému se vraťme konceptu.“

„Nuže, sedni si též na svou káru,

A dle známé vlaské praktiky

Začni v světě dělat povyky,

Za příklad si vezma Dulcamaru,

A buď jist, že k tvému elixíru

Muži-blázni budou míti víru.

Neb novější vyvoliv si modu

Spustiž tokům slzí stavidla,

A na obraz člověčího rodu

Vykaňhej močály skvrnidla;

Smíchej s ohněm Aetny mraznou vodu,

Lhavým citům přidej ličidla,

Citům tebou nikdy necítěným

Dle cizáckých vzorů vyfintěným.

Na černou naříkej lásky zradu

Ještě dřív, než jsi byl milován,

Rouhej pak se toho světa skladu,

Nejsa v tomto světě obeznán,

Veleb cnost a mrskej každou vadu,

Nejsa cnosti ani hříchu pán;

Jsa mladíkem hraj si na starého,

Projdeš za mudráka vousatého.

„Katanům uprchlé ničemníky,

Messalíny, chlipné družice,

Don-Juany, mořské loupežníky

Velebiž tvá Musa nejvíce,

Jako velkoduché mučedníky,

Kteří klesli za cnost trpíce!

„Nejen ingoust, básníkův meč husí

Také krev i slze cedit musí.

Kordy, damascenky, jatagany,

Pistole a ostré kindžaly

Chovej při sobě, by jísté rány

Soupěřům tvých reků zadaly;

Do veršů vpleť sultany a chany,

Východní pak lásky zápaly,

Čerkesky, Hurisky, Odalisky,

Všecky divoké i krotké lysky

S bílým turbanem a bez turbanu,

A pak bajadery z Indostanu.

„Chceš-li, aby právě po nebesku

Strop se blyštěl tvojí povídky,

Přidej ještě trochu arabesků;

Totiž: bostony a besídky,

Divany v šarlatní barvy lesku,

A pak oddal strážné dohlídky,

Aby blaho tajných zasnoubenců

Ušlo zrakům zrádných vykleštěnců.

Chceš-li s katastrofou skončit vnadnou,

A kochánkům k smrti pomoci,

Pošli na ně starou babu zrádnou,

Nebo ať je najdou otroci,

Když do parku s heslem „helvet!“ vpadnou;

Nebo ať je zajmou v půlnoci,

Když pod zrádným okem luny bledé

Oba nešťastníky láska svede!“

„Ale ještě na rozloučenou

Přijmi radu dobře míněnou,

Kterou bez dovtipu a bez žertu

S tebou z upřímného srdce sdělím;

A že víry neodepřeš čertu,

Ač vám bývá rádcem podezřelým,

Zaslouženou nadějí se sílím.

Poslyš tedy, kam svým slovem cílím!

Až se vrátíš zase nahoru

K svému básnickému praporu,

Ke svým bratrům, ke svým bohům bílým,

Řekni jim tam, jakou nauku,

Skrytou v nejtajnější ňader hloubi,

Dal ti přítel v pekle na ruku.

Hlásej jim a trub jim zvukem trouby:

Že ti všickni pseudobásníci,

Kteří jako plané, liché houby

Rostou na hnojišti kritiky,

A se množí jako pluvníci

V loužích mající své stanoviště,

A se třesou jako osyky

Před výrokem svého učiliště, –

Že ti všickni, jimžto dáno není

S hůry básnického posvěcení,

Že malátní tito střízlíkové,

Které bez vyššího roznícení

Krátkozrakost k orlím letům zove,

S pomocí pražádné kritiky,

Ani andělské ni ďábelské,

Ani anglické ni špaňhelské,

Nestanou se nikdy básníky.

„Avšak chybyl bysi velice,

Kdybysi snad z kvapna o mně soudil,

Že se protivím vší kritice;

Tou domněnkou velmi bysi zbloudil!

Neboť, brachu, kritika je dvojí:

Jedna z nich jest, kterou sobě strojí

Jednotlivec lákán svojím chtíčem,

Když si s pochvalou neb hanou tvojí

Pohrává jak dítě se svým míčem,

Neb jak vozka se svým švižným bičem,

Jak pes se zajícem lapeným,

Neb jak lovec s psíkem zmrskaným.

Tato první podobá se pumpě,

Která stojí v zabedněné žumpě,

Naplněné vodou stojatou,

A prostranstvím ouzkým objatou.

Každý chlapec, kdy se mu jen zechce,

Zacpe trubici té pumpy lehce,

Když ji čepem nebo čampulí,

Aneb holou dlaní zatulí.

Pumpuj jak chceš, dokud nepustí

Svého stavidla kluk od ústí,

Kterým slabý výlev nazpět tiskne,

Voda proudem z trouby nevypryskne.

Kdož by tedy dělal povyky

Nad crkáním této kritiky,

Která na řezavku vášní stůně,

Hněv osobní ve svém tají lůně,

Hněv co pod průhlednou pod zástěrou

Vychrlil by pomstu tisícerou;

Ale v nejprudším svém přívalu

Splývá do nemělkých kanálů

Kvartálníků nebo denníků,

Kde se rojí druh ten červíků,

Z nichž se mnohý zove kritikusem

Za to, že se živí cizím trusem,

Z nedostatku lepší živnosti,

An sám sebou jest jen bídák holý,

Který mívá z boží milosti

Velkou zlost, – a zlost ta hrozně bolí!

„Přátelství však jestiť heslo svaté,

Jímž je srdce kritikusa spjaté

Věrně, vlastensky a vesele

Často s srdcem spisovatele.

C’est partout la camaraderie,

Která v Kocourkově, v Paříži

Tvoří ten pořádek sedmerý,

A zisk dává statisícerý;

Kde se člověk ke člověku blíží,

Kde se sudí k odsouzenci níží.

Kdo takého získal přítele,

Ten nechybí svého zřetele.

Plesej, komu za okrasu světa

Dán byl takový kritický tvor!

Nemáš-li ho, jest po tobě veta;

S plačky opusť spisovnický sbor. –

„Nezoufej však, duše opuštěná,

Vždyť i pětka, někdy desítka,

Může býti tvá výkupná cena,

Jež ti podá pomoc nezřídka,

Že tvé jméno neporušitelné

A výrobky péra nesmrtelné

Na věky již nikdá nezahynou,

Byť i byly sprostou hatlaninou;

Ba i oběd, ba i snídaní,

Nejlíp déjeûné dînatoir,

Autora před hanou zachrání,

A kritikus hnedky vyzvání,

Že měl i raison i savoir

Spisovatel plodný, hostinný:

Ba že autorův jest rek i car,

A svým duchem v světě jediný;

Že převýšil obsahem i slohem,

Jímž se jeho stkvějí útvory,

Ve všech zemích všecky autory;

Že, jsa spolu člověkem i bohem,

Novou bránu řeči otvořil,

Ba že novou prosu utvořil,

I básnictví nové zosnoval,

I vlast od záhuby zachoval;

A ten, kdo by tomu nechtěl věřit,

V jeho hlavě že se musí šeřit

Blbost ukrutného obmezence,

Že se musel vlasti pronevěřit,

Ba že proměnil se v nevlastence,

Jenžto bez citu a věhlasu

Náleží do sboru mamlasů,

Podlých tupičů a pomlouvačů,

Kriminálních na cti utrhačů;

Že jest koukolí, jež zahyne,

Až se lepší doba vyvine:

To jest, až zahynou mentorové,

(Tito nevěřící skeptikové,

Kteří všechněm hledí do karet)

Až na jejich hrobech plémě nové

Zřídí slávě skvoucí minaret,

Až pak mladá vlasti naděje,

Vybavená z přísné koleje,

Propuštěná z vazby do svobody

Bude strojit vlasti hlučné hody.“

Po té řeči básník kvapně vstana

Prones’ několik slov kurážných:

,Šťastný, koho stíhá slušná hana

Mužů věhlasných a povážných!

Pravda jich předházek závažných

Padá na člověka jako manna,

Jako rosa na uvadlý květ,

Ana učí, jak se lepším stana,

Moudrých žádostem má vyhovět.

A ta hana přísná bez ouskoku,

Třeba prázná právních výrazů,

Byť se kryla v hancově jen oku,

V tomto věrném ducha obrazu, –

Tato hana může zhaněnému

Často býti milým rukojemstvím,

Že se slušný hánce kloní k němu,

By jej napravil svým účastenstvím:

Tato hana, věřte na mou čest,

Často zhaněnému ke cti jest;

Neb on vidí, že ti o něj dbají,

Kteří hlavu, kteří srdce mají,

I že umějí to oceniti,

Čím snad není, čím však moh’ by býti.

Láska naděje i s vírou pevnou

Han kdo jesti příčinou,

Tam si brzo duší dětinnou

Zjedná lásku moudrých hánců zjevnou.

,Ale třikrát nešťastný jest ten,

Kdo od hlupců bývá napaden,

Kteří ve vědách ni v umění

Netušíc vyššího snažení,

Klopotají v davu nedouků,

Dělajíce proto nejvíc hluku,

Nesnad aby koho napravili,

Ale by jej spíše pošpinili.

Tito vad a cností neznajíce,

A měřidla v sobě nemajíce

Na duchovní nížinu a výši,

Mluví jenom co od hloupých slyší;

Při tom s bezčelností velikou

Vystupují se svou kritikou,

Kteráž běda! nic jiného není,

Leda důkazem jich zaslepení,

A jich nerozumu praporem,

A jich sprostých vášní táborem,

Táborem, jenž prostírá se zhusta

Jejich vědomostí ouhorem,

Kde nic nezrostlo, jen řasa pustá.

,Vím to ze své vlastní zkušenosti,

Že se kritika i slyšet dává,

Beze všeho censurního práva,

Dříve nežli autorovo dílo

Dostalo se do ruk veřejnosti,

Dřív než od kritikův čteno bylo.

I jak onen sprosťák Aristida

Nevěda proč chtěl mít vyhostěna,

Takto kritikus se neohlídá,

Co kdo jest a čím být připovídá:

On se táže na zvuk tvého jména,

Obojetná jest mu tvoje cena.

Čím jsi lepší, čím jsi výtečnější,

Tím se zdáti budeš nechutnější

Urputníkům na tě sočícím,

A jich Sancho-Pansům bloudícím.

Neboť kdo jim zkušeností předčil,

A kdo marnostem jich nepřisvědčil:

Toho oni ve své cnostné píli

Stíhaji svým hněvem beze síly.‘

„Dovol, – tak Mefisto začal dále, –

Vysvětlím ti věc tu dokonale.

Vidíš, to je tedy jeden druh

Kritiky a jejich vrstevníků;

Druhé kritiky však volný duch,

Jenž se ve stoletích dlouhých proudu

Valí bez hrází a bez mezníků,

Výlevem jsa veřejného soudu,

Ne však louží plachých nezbedníků, –

Duch ten svobodný kritiky pravé

Podobá se řece valné, dravé,

Ovšem ohromnému vodosrázu,

Jenž padaje s hrozné výšiny

Rozdrtil by v drobné drtiny

Všecky hradby po jedinkém rázu.

Jakouž jeden člověk závoru

Klásti může těch vod otvoru?

Zdaliž proti proudům potopy

Staviti se dají příkopy?

Tato kritika je spravedlivá

Jak pekelný soud, neb jako mor,

Není náruživá, není mstivá.

Před ní jesti rovný každý tvor;

Ona ani kdo si v říši duchů

Na cara dřív hrdopyšně hrál,

Neušetří, ani nedá sluchu

Výmluvám skromnosti poníženým

Toho, jenž na nižším stupni stál,

A se klaněl jménům vyhlášeným,

Sebe za šťastného pokládal,

Že byl jejich magnetickou silou

Těsně sevřen do otrockých pout,

I že, ztrativ ducha volnost čilou,

Počínal si jak pohanský bloud,

Jenž, jsa přijat u šamanském řádě,

Bohů stvořených se koří vládě,

Jak se Němci dříve kořili

Svému filosofu Berlínskému,

Než soustavu jeho zbořili,

A v Göttingách u vědeckém sněmu

Novou moudrost sobě stvořili,

Jež tak dlouho trvati jim bude,

Dokud jiný hudec nezahude

Jiné písně jiným posluchačům,

Jiných orakulův vykladačům.“

„Ty, jsa trochu větším chytrákem,

Na oko se děláš sprosťákem,

Jako bys mne za mistra chtěl míti.

Za ten důkaz svaté pokory

Velmi řídký mezi autory,

Chci tě jako svého pavézníka

Pavézou své věrné přízně krýti,

Když se kritiky hrom na tě sřítí

Z péra zuřivého protivníka.

Povahy tvé jemné milá zdárnost

Na tvé roli símě bude síti,

Z něhož vykvěte ti populárnost,

Jako vlčí mák a koukol kvete,

Než je ostří srpu s žitem smete.

„Slibuju ti hlučné serenády,

Školní tobě zvěstuju intrády,

Kdežto s povýšené pavlače

Za žluťáky napřed odvedené

Budeš staré slyšet trubače,

Tympany na novo potažené

Teletinou zmetků cizinských,

Aby vybubnovaly svým hlukem

Mezi ochraptělých polnic zvukem

Oslavu tvých robot hrdinských.

„Slibuju ti, – nelekej se slibu,

Slib má svoji trefu, svoji chybu: –

Slibuju ti věnce bobkové,

Jakéž dávní měli věštcové,

Dokud nebyli tak bohaprázní,

Jako básníci, vy noví blázni,

Co prý ku pomoci ďábla zvete,

Dřív než ostřím hrubé širočiny

Z měkké lípy jemné slovenštiny

Trochu drsných veršů utešete.

Hudebnickým chlubíte se uchem,

A když na varhany zahrajete,

A vší silou do nich zadujete

Bídné poesie vaší duchem,

Jenžto do píšťal se z měchu žene,

By se pod akkordem harmonickým

Vaší mluvy ozval utěšené,

Která kojí zvukem kouzelnickým

Uši hrubým voskem nezatčené: –

Často nohy veršův ochromené

Zvahem dopadají nerhythmickým

Na pedály ze sna vyděšené.

Bez taktu se zrodí spor a zmatek,

Vaší libé řeči lad a vděk

V píštící se změní jek a skřek,

Jak by starý kvičel kolovrátek

K tanci olověných pacholátek.“

„Však co na formě nám záleží,

Jen když podstata vší poesie,

Plodná role bujné fantasie,

V mladých hlavách ladem neleží!

Verš je řemeslnickou jenom prací,

Ba i vaše mluva pánovitá,

Ta co ve mluvnici dřepí skrytá,

Jest jen attentátem luzy psací

Proti ústům volné demokrací,

Která v každém pátém, šestém slově

Hlavou trkne proti grammatice;

Jakož v každém téměř Kocourkově

Máte příkladů těch na tisíce.“

„Osvěty to svědectví je věrné,

Která v městech vašich dosud květla! –

Já, ač malujete ďábly černé,

Dopřál bych vám trochu více světla,

Více bych ho dopřál vašim mistrům,

Jimžto školní poddána jest metla;

Přál bych také pánům purkrmistrům

I všem opatrným konšelům,

Aby více o svůj dbali dům.

„Na metlu si naříkáte všady,

Jako na tyranskou zlost a psotu,

A ti páni z mravokárné rady,

I to žezlo učitelské vlády,

Metlu pohnali již před porotu,

Že prý kazí školní cvik a cnotu:

Když pak na dětinské pomním vady,

Které z vašich úst porotčích plynou,

Jak se potýkate s materštinou,

Nevědouce dáti sobě rady,

Když jen grammatickou klihovinou

Máte sklížiti dvě české sady, –

Zmrskal bych vás všechny dohromady

Lískovicí svatě dobročinnou.

„Kdybych byl i svatým Mikulášem,

Ztepal bych vás jako otec děti,

Až byste se pěkně seznámili

S grammatickým aspoň otčenášem

Řeči, v nížto jste se narodili,

Jížto ráčíte však neuměti:

Pak bych jako pro poslušné hochy

Naložil vám darů do punčochy,

Byste veselejší mysli byli,

Zapudíce školní vrtochy

Byste lidu darův uštědřili,

Těch svých darů ze své punčochy.

„Ale že jsem sprostým Luciášem,

Panských chův a mistrů Mæcenášem,

Nechci mnoho tropit brikulí

Ani s metlou ani s ferulí

V mravokárném učilišti vašem.

Vždyť to celé vaše učitelství

Není hodno se svým obrokem,

Aby člověk k vůli kazatelství

Prachu školního byl otrokem,

Otrokem, jenž nesmí ani písknout,

Když jej odbudeme s hrdostí

By se odklidil s svou žádostí:

Proto že prý nechce psát a tisknout,

Knihy překládat a vypisovat.

Totě ovšem vzácná robota,

Z nížto jsi se neměl vybavovat;

Měl jsi v cizích sadech paběrkovat,

Když na štěpu tvého života

Bezovocná zeje pustota.

Napájeti slovem žáků davy

Není více zásluhou a cností,

Zatemnělé osvětlovat hlavy

Jasným plynem živé výmluvnosti,

Každodenním býti hlasatelem

Předkův věhlasu a počestnosti,

Jest jen malicherným bagatelem

V katalogu zásluh ošumělém.

„Markus Tullius byl Markem lživým –

Vždyť byl žákem mistrů pohanských –

Když se slovem ozval podezřivým,

Že jest věnců hoden občanských,

Kdo své vlasti učitelskou snahou

Mládež blaze ušlechťuje drahou.

Arciť u vás takové je množství

Velkých mistrů, slavných řečníků,

Že již pro všední jich virtuoství

Třeba nastavěti mezníků,

Aby žebráctvo to učené

Přes svou vykázanou mez a metu

Nesahalo dále do budgetu,

Na ujmu své vlasti blažené!

„Nyní zpravujíc se novým zvykem

Péro zvítězilo nad jazykem,

Nad slavíkem zvítězila hus,

Mistra přestih’ mistrův famulus.

Kniha, jen když přátelé ji zovou

Knihou obšírnou a z brusu novou,

Nade slovem vypíná se žívým,

S obsahem svým třeba zimomřivým;

Nad životem plným energie

Němá zvítězila pra-mumie!

„Ale že jsa krotkým satanášem

Nemohu být svatým Mikulášem,

Skládám metlu mezi relikvie;

Ať tam spráchniví anebo zhnije,

Peklo nedojde tím velké škody,

Ano přesvědčení ve mně žije,

Že nám tučné nastanou zas hody,

Až na světě metla vyjde z mody.

„Jáť jsem na svém horkém stanovisku

Ďáblem upřímným a loyalným,

Když na ujmu vlastních velkých zisků

Metlu hájím slovem pochvalným;

Avšak naděje mne kojí sladká,

Že se zotaví zas cnosti matka,

Urozená paní na Březině,

Pána na Lískově stará tchyně.

Sečkejte jen, až se o Hromnicích

Nové opět ozve Hossana

Z ňader svobodněji plesajících

Umlklého dosud skřivana;

Počkejte až proutí plné mízy

V novém březnu ochvěje zas břízy:

Tehdáž pěsti lidumilův zdárných

Dobudou zas metel mravokárných,

Ba i ferulí i lískovek

Starší vyrojí se příchovek;

Tehdáž v peklích bude metel třeba

Jako v světě vezdejšího chleba.

„Prosím, nelekni se ještě více,

Nebo slibuju ti do třetice,

Že to nesmrtelné tvoje jméno

V spolku oslavených autorů

V historickou vejde prostoru,

Stylem Plutarchův jsouc oslaveno.

Historie není kočičinou,

Jako vepřovina neslaná

Nemůže být nikdy nazvána

Z Miletinských lesů jeleninou,

Při kteréžto srdce Slovana

Rádo rozhřeje se Mělničinou,

Že se všecky lesy zelenají,

V zimě rovně tak jakožto v létě,

Všecky lesy, které pokrývají

Hory doly ve slovanském světě.“

Řek’, – a po té řeči přátelské

Svému hostu věrně ruku stisknul,

Až bolestí chuďas básník písknul,

Až se mu i v očích zajiskřilo,

Ano v samém mozku rozsvítilo,

Až i mráz i horko horoucí

Projelo mu tělo trnoucí,

Jak když výlev elektrických proudů

Náhle vplyne do nemocných oudů,

Které hostec – host ukrutný – týrá:

Tak to u našeho bohatýra

V žilách, v sádle, v tuku zabrnělo,

Až se třáslo celé jeho tělo.

Tak rytířská duše Don-Quijota

Odvahou se třásti počala,

Když osudu neústupná psota

Do strašných jej válek volala

Se strašidly, s zaklenými stíny,

S babami a větrnými mlýny.