Nové Jiříkovo vidění, jinak: Básníkova cesta do pekel, (Zpěv první.)

Za onoho času, kdyžto v majestátě

Hromem ozbrojených blesků

Perun hospodařil na nebesku,

Dokud sochy bohů neležely v blátě

Ni v Athenách ni v Kyjevě pradávném,

Ani v Praze na Petříně přeslavném,

V tomto blaženějším čase,

Když Apollo na Parnase

V spolku devatera svojich schovanek

Prozpěvoval ke své zvučné lyře

Dlouhé verše v šestistopé míře,

A co statný Regens-chori

Řídil svoje zpěvné sbory,

Jako Jelen náš své české sbory řídí,

Když den svaté Žofie se blížit vidí:

Tehdáž, dokud žádný básník, bohův kochánek,

Nezprznil se kusým veršem deklamovánek:

V onom krásném pominulém času,

Když mladistvých bohů švárnou chasu

Lada do svých svodných sítí vábila,

A neslyšíc manželova hlasu

Svého kulhavého kováře se spustila,

A hned jemu na vzdor vojáka se chytila,

S ním pak levou rukou a morganaticky

Nebešťanka obcovala světsky, lidsky,

Až pak od manžela byla přepadnuta,

Odprošena, a tak jeho pláčem hnuta,

Žeť jest jemu všecku vinu prominula,

A s ním do kovárny nazpátek se hnula: –

Ejhle v tom neobyčejném času

Byltě také jakýs Orfeus živ.

Slyšte, jaký s ním se udál div!

Nastojte i zatajte svých hlasů!!

Ó ty, ježto bystrým zíráš zrakem

Zhůru do budoucné výšiny,

I znáš minulosti hlubiny

Zahalené tmou a věčným mrakem,

Muso! ó ty vševědoucí bohyně,

Výmluvnější nežli pražská hokyně,

Jež má nejvybroušenější odříkačku,

I ví každou klevetu a povídačku

Z Nekazalky, ze Smíchova, z Podskalí,

Která oka nikdy slzou nezkalí

Nad dobrého jména mrzkou vraždou,

A jen chválí nejvíc hanu každou;

Jež ví všecky pomluvy a báje

Z nebes krajů, z pozemska a z ráje,

Jež proniká všecky tajnosti,

By je pošeptala v skrytosti

Na ovocném trhu kmotře sousedkyni,

Paní Kačence, a její přítelkyni

A – pro pána krále,

Nic víc dále...

Muso! veď mne dolů v tmavou říši stínů,

Kam jsi vedla Æneáše,

Kochema i Konyáše,

Bych se octnul v pekelných propastí klínu,

V diamantovém palácu satanáše,

Tam kde Pluto vězí Proserpinu,

Odkud nerozum ve strašném zmatení

Vzal si látku k Jiříkovu vidění,

Tam, kde světla, blaha pilný šiřitel

Pomocí Luciferova písaře

Sepsal kodex pekelného žaláře,

Kochem člověčího rodu blažitel.

Nejprv pověz Muso, druže milá,

Jaká ukrutná to láska byla,

Jež Orfea hnala k branám pekla,

Tak že Cerberusa dravost vzteklá

Jeho měkké duše neulekla?

Sotva že jsou hranu odzvonili

Jeho dobré roztomilé manželce,

Hnala bolest krutá zpěvů umělce

Z vlasti dál a dále, neustále;

A když oči louži slzí vyronily,

Jal se, podoben jsa křepelce,

Svoje nářky znova opakovat,

Hlasem pronikavým vykřikovat:

„Eurydice, Eurydice!“

A nic více.

I tak nešťastný ten vdovec

Toulal se co bludný lovec

Po všech zemích hellenských a thráckých

Jako pytlák v lesích rožmitálských,

Když ho v dobu tuze nešťastnou

Myslivci a feny dopadnou;

Tu se počne tuhá rvanice,

A smrt hrozí z každé ručnice,

Olovo a kulka fičí kolem uší,

Trefí-li tě, Bohu poruč duši;

Život každičkého ušáka

Jestiť roveň duši pytláka,

A zaječí barvu lidská splácí krev,

Člověk s člověkem bojuje jako lev

Pro koroptev, pro zajíce,

Na mou věru pro nic více.

Když tak Orfeus rejdil, achy! lkaje,

S nářkem slzy hořké prolévaje,

Tu po dlouhém putování

Škytání a bědování

Přišel u jednoho háje

Posléz v nadpekelné kraje.

Tamo strmí hora vysoká,

V ní se šklebí díra hluboká,

Z té se pořád ve dne v noci kouří,

A vnitř tisíc láter hromů bouří.

Zde se, jakož Kochem o tom zpomíná,

Strašné sídlo pekelníkův začíná.

Mají za to mnozí dějepravci,

Že sem také mnoho přiletělo

Všelikého ze všech zemí ptactva

Divných hlasů, barevného šatstva,

Aby s čtvermonohými též dravci

Zpěvy Orfeovy uslyšelo;

My však majíc pravdu na zřeteli

Čerpanou jen z historických zřídel,

Nevíme ze kterých vlastně sídel

Kteří opeřenci přiletěli

K tomuto koncertu z druhů zpěvných,

Neb nemáme na to listin zjevných,

Ani kdes v athenských knihovnách,

Ni ve vatikanských listovnách,

Ba – co nejvíce je k podivu –

Ani ve třeboňském archivu.

Toliko sám mistr Gervasius,

Rukojmí pak jeho Portasius

Mnohými dovedli důvody,

Že ke schůzce této čtvermonohé

Přibyly též ptačí národy;

Ač že přemoudřelý Podivinus,

A s ním uštěpačný Censorinus,

I též mistr Špaček čili Sturnus,

I jich komentator Taciturnus,

Vedli proti nim důkazy mnohé,

Že listiny ptačích vrstevníků

Pošly z péra starých podvodníků,

Ba že v kontextu jsou porušeny,

Ano z čista jasna podvrženy:

My však dle kritických pravidel

Varujíc se hypothesních osidel

Kladem beze všeho hloubání

Výsledky vlastního skoumání.

Každá písmena je zrno zlaté,

Vydobyté z bání pravdy ryzí;

Odporem nás nikdo nepomate,

Neb náš rozum není rozum cizí.

Darmo dlouhý čekali jsme čas,

Že se přece někdo vyjeví,

Jenž nám této práce uleví,

I že věhlasem svým vydá hlas

K vysvětlení té otázky sporné,

Opřen o důvody nerozborné;

Leč ve světě málo plných hlav,

A žaludků prázných velký dav,

A ty první ty jsou zaměstnány

Chválit svoje chlebodárné pány,

A ti druzí, chudí Irlandčané,

Jsou cikády, jimžto rosa s nebes kane,

A když kane začnou zpívat,

když nekane začnou zívat.

Toto všecko majíc na zřeteli,

Sami jsme se k této práci měli,

Za to ale každé naše slovo

Jestiť vážné, těžké jak olovo.

Vždyť je jiný rozum křesťanský,

Nežli býval rozum pohanský,

Z cela jiný je též židovský;

Trpaslický rozum není obrovský,

Čínský rozum není rozum německý,

Ruský rozum není rozum turecký:

V to-li mudrosloví věřit nechcete,

V knihách polských tam je najdete,

Sepsaných od našich věštců knížete,

Jenžto nad slovanských pěvců rodem

Vznášel se jak orel nad holubím plodem.

On se druhdy ještě výše vznášíval,

Dokud svojim křídlům více věříval,

A svým vlastním zrakem svůj let měříval;

Dokud ještě jiným nebyl tvorem,

Nadsekvanským totiž professorem

A školákem velkých divotvorců,

Společných to s duchy světoborců,

Jež na spůsob šíleného Kernera,

Paní Krüdenerovy a Mesmera

Mají mocnost nade všemi bubáky,

I černými i bílými strašáky,

Které babská porodila pověra, –

Pláštěm víry přioděná příšera, –

Aby děti, kdyby spát nechtěly,

Usnuly a více nebřeštěly. –

Jen vy, prosím vás, neračte spáti,

Moji čtenářové laskaví,

I vy bdící i vy dřímaví,

Račte mému péru milost dáti!

Básník neníť sám ze sebe prorokem,

On jest mnohem vyšší moci otrokem;

A jak tato mocnost jemu káže,

Tak on bídák svoje verše váže;

Bez ní ale pranic nedokáže.

Ohromí-li božství zlolající

Jeho zemská ústa koktající,

Chuďas breptá, piští, štěbetá,

A všelijak žvástá, klevetá,

I motá se jako netopýr,

I plazí se jako podlý štír,

Třepetá se jako lačný sup,

Tetelí se jako pouhý trup.

Však učiňte konec rozpakům,

A poslyšte hlasů volajících.

Pohlednouce zhůru k oblakům

Dav uzříte ptákův veslujících

Od západu k řeckým paloukům;

A když nechcete mít ze mne kronikáře,

Posla dávné minulosti, čili lháře,

Dovolte mi býti aspoň ptakopravcem,

A já budu ptačích dějin věrným správcem.

Tedy nastojte a ves svůj um sběrajte,

A na slova augurova pozor dajte!

Nastojte a napněte svůj zrak!

Tam vidíte krotkých husí mrak,

Které z Němec na odlet se daly

Zrovna až do dálné řecké země,

Aby nešťastné své v Němcích plémě

Od úplné zkázy zachovaly,

By jim brkův déle neškubali

Mistrové a docentové praví,

Prorokové přemoudřelí, žvaví,

Z Lipska, z Göttingu a z Berlína,

Z Bonnu až tam, kde se začíná

Za Královcem nelad slovanský,

Ráj pak dokonává germanský

V strachu, že naražen bokem pravým

Shrkne pod cizinců tokem dravým. –

Mnoho štěstí přeju, husy milé!

Ale vězte, že i v Helladě

Panují též psáři teto chvíle

U vítězoslavné parádě.

Tamto nekynou vám žádné ráje,

Žádné nečeká vás přístřeší,

Nebo plodná perojezdců láje,

Co v dědictví Řeků peleší,

I tam vaší škody neustále hledí,

Brky šklube, péra ostří, ingoust cedí.

Tak Řekové ostřili – své meče,

Tak šklubali – vousy z tureckých brad,

Tak cedili – krev v čas kruté seče,

Hájíc svobody své starý hrad.

„Sic vos non vobis,“ vy husy milé!

Péra ve svých křídlech chováte,

„Sic vos non vobis“ v cizinách čilé

I outrpné duše hledáte!

Ejhle z Albionu zámořského

Přiletěla lstivá kukačka,

Prohnaná ve světě toulačka,

Co dle svého mravu šalebného

Slabší ptáky v lesích, v polích plaší,

A své vejce v cizích hnízdech snáší

Ptáků kanadských a jamajckých,

Indických, kytajských, malajských.

Ta též řeckou zemi navštívila,

A se v jonských výspách rozhostila.

Z velké dálky až tam od severu

Přiletěla švárná orlice,

Mnohovládná ptáků cařice,

Jež dle svého důsledného směru

K jihu obrátila svoje křídla,

Kde příbuzných ptáků květou sídla,

Tam, kde v Letnicích o Svatém Duchu

Nikde o kožuchu není sluchu,

Kde bavlna hnízdům dává stlání,

Kde se lavřín nad písklaty sklání,

Nad písklaty, co jak pudem dralky

Zrak puzený šlou v severní dálky.

S Araratu hledíc k Indostanu

Vzletla orlice ke Kavkazu

(Kde později přišla k ourazu),

A pak usednula na Balkánu.

Dva střízlíky rázu rumunského,

Třetího pak z rodu bratrského

Chovajíc nad svýma křídloma,

Na půl skryla v tajném oblaku,

Pozírajíc svýma zrakoma

Až za staroperskou „Provlaku“

Letěla jest do zpupného Cařihradu,

Kdežto není ladu ani skladu;

Tam pak na Žofiině minaretu

Odpočinula si ve svém letu.

Mezi tyto slavné ptačí sbory

Přibyl také kohout rousatý,

Zpěvák vykřičený volatý;

Přiběh’, přelít’ frkem doly hory,

Jsa v Gallii slavný Regens-chori,

Jehož vřeštný hlas při kuropění

Nebyltě nikoli k utajení.

Ale stýskaly si velice

Na neplodnost jeho slepice,

Všecky kvočny, všecka kuřata,

Jimž ten rytíř slíbil obranu,

Aneb připověděl ochranu;

Jsouce jaty slibem mámivým,

Srdcem svedeny hašteřivým,

V nadějných se zamotaly kličkách,

A zůstaly potom na holičkách.

Z Turek přišel dudek smrdutý,

Všecek sám nad sebou mrzutý,

Žluč se mu vylila do žaludku,

Tak že rek ten pýchou nadutý,

Nejdudkovatější dudek z dudků,

Byl pohroužen u velikém smutku.

Za ním chvátal havran „věhlasný“

Vyučený věštbám vítězovým,

A ten krákal hlasem prorokovým

Ferman jako fatum úžasný,

Až všem ptákům mnoho nahnal strachu:

„Neujdeš, můj dudku, milý brachu,

Kvapí dies irae, dies illa,

Jako svědčí David a Sybilla,

Že své skleslé kosti složíš v prachu!

Dajž Bóh, aby tvá smrt sladká byla!

Ejhle tot vultus sereni pereunt!

Ejhle tot mores, amice, abeunt!

Neb jak praví staročeská koleda:

Vezme za své surovost a šereda.“

Ještě mnoho všelijakých ptáků

Z ciziny a z otčiny Feaků

Na to místo přiletělo davem,

Rozloučit se s thráckým Zpěvoslavem.

Bylo vidět v této směsici

Strnada i hluchou pěnici,

Hejla i vlastovku švítořivou,

Zlatohlávka i sykorku sivou.

Také přilít’ onen známý čtverák

Čížek, co své hnízdo chytře skrývá,

A s ním stehlík, notný šestiperák,

Který v kleci za ptačinec zpívá,

Za ptačinec, jímžto sad oplývá!

Byl zde také, jenž v teploučku dlívá,

Kanár i choť jeho běložlutá.

Slavná prima donna assoluta,

Z podunajských břehů „Filomela“

Mezi nimi svoje místo měla;

Ji jen přemoudřelý chytroušek

Stíhal hloupou hanou papoušek.

Výr a sova, a tři netopýři,

Sejc a jiní noční bohatýři

Také dostavit se ráčili,

Ne tak k vůli básníkově zpěvu,

Ale aby kraj ten zočili,

Kde bohové v milostivém zjevu

Do tmy věčné provrtali díru

V tvrdotvrdých skalinách z porfýru,

Deset sáhů šířky na rakouskou míru.

Ba i komár, štíhlý tenorista,

Jenž nejraděj zpívá prima vista,

Brumbál, chroust a jiné žížaly

Z vlasti na cestu se chystaly.

Spojeny jsouc v zvučném kvartetu

Do Řecka se měly k odletu.

Takto šumař český slávu naši

Do všech koutů světa sem tam snáší.

Tedy před tu rozchrlenou díru

Postaví se praděd básníků,

A se svojich plecí sejma lyru

Začne provádět svou muziku.

A zvířata co se v lesích kryjí,

Zaslechše tu lidskou elegii,

V nížto, jak nás učí mistr Sixtus,

Řádně byl promíchán sensus mixtus,

K nešťastnému přiběhla milenci

Objevit mu svoji kondolenci.

Přicválal sem medvěd huňatý

Z krajin čudských zvláštní hudby ctitel,

I vlk z Uher, jeho lačný přítel,

Z Rus ostrovid přiběh’ okatý,

Z Polska hřebec, ocas maje uťatý,

Od Illirů junec čacký, srdnatý,

Z Němec tur a zubr hlavatý,

A z Čech beran, tichošlápek rounatý,

Potom bobr, průmyslník srstnatý,

Jenž lhostejně v dvojím živlu žil,

A s mlaďátky svými notně ztyl:

Neboť velmi dbal o dobrou píci,

O něho zas dbali kožešníci.

Z Turek přitíh’ velbloud hrbatý;

Celý ušlý uondaný silně,

Byl by chudák zhynul neomylně.

Ostrovid však vida svého bližního

V těžké nebezpečné nemoci

Přejal ouřad ranhojiče vrchního.

Chtěje nemocnému pomoci

Ostrým pazourem mu pustil žilou,

Že krev z něho stříkala vší silou,

Pak mu ránu flastrem z juchty obvázal,

Přísnou dietu a spaní přikázal,

A tak zhojil tu skotinu milou.

I anglická liška hrdopyška,

Této operace tovaryška,

Všem závidíc kůži nemocného

Přidala mu pižma kytajského,

Jež na oči tichý spánek přivádí.

Pro něž Britan z lásky k člověčenstvu

S říší nebeskou boj snadný provádí,

A ji nízkým podloudnictvím podvádí.

K tomu zvířecímu urozenstvu

Slon též připojil se nosatý,

Hřmotný, zavalitý, kostnatý,

I vyhlížel jako bramín učený

V zástupu tom divném skotů divokých,

Nebo jako pedel dobře placený –

Je-li promocí na školách vysokých, –

Když se trouba ozve ve velikém sálu,

A publikum zvané v listech širokých

Přicházívá slyšet umluvenou chválu.

Z Francie se dostavil lev hřívnatý,

Bohatýr to statný, veleoudnatý;

A ten živ byl jen pro samou slávu,

I měl přeukrutně málo hladu;

Krom že někdy u dalekém stádu,

Polknul tele, pastuchu i krávu.

To však dělal pro čest a ne z hladu,

Podporou jsa osvětě i právu.

Ovšem druhdy proti svému mravu

Do sousedního se pouštěl bravu,

A tam škrtil ovce vrtohlavé:

Ale zvěř, co měla hlavy zdravé,

K tomu ještě drápy jak on dravé,

Spustivši se do lva hrdinského

Vzala kořist mu i lvíče jeho.

By však nezahálel výrod činný,

Přeplavil se mezi Beduiny;

Tam ve vlasti lvů, na poušti Algíru,

Slávě jeho přibylo kus revíru.

Se lvem přišly druhé kočky dravé,

Z temna hnědé, ryšavé a plavé:

Od Gangesu tigr zubatý,

A s ním kmotr levhart vousatý.

Ten zrzounec z anglického znaku

Zběh’ do Špaňhel v červenavém fraku,

A byl od Kabrery mile přijatý –

Mečem, olovem a prachem;

A přec zrzoun nezbled’ strachem,

Ale na mou věru

Pokousal Kabreru,

Hyenu tu špaňhelskou

S tváří právě ďábelskou,

Ježto ve Francouzích pěkně tiše sedí,

A ve spolku lvů na zašlé slunce hledí.

Posléz osel přilez’ ušatý,

Zpěvu milovník a citery,

Přísný soudce v chrámu opery,

Od bečivých zpěvců najatý;

A když ten se prones’ s kondolencí,

Dal se Orfeus hned do kadencí

V kole zvířat zvolna zívajících,

Jeho nohy jemně lízajících.

V kruhu ptačích hrdel utišených,

A křídlatých dravců usmířených

Lyrou dále provázel svůj zpěv,

Až jim v žilách stydla vřelá krev.

Takto začal, dotkna strun se zlatých:

„Přátelé umění svobodných,

Vy zvířátka srdcí lahodných,

A vy šelmy zraků jiskrnatých,

Vám zapěju tuto smutnou píseň,

Jež jde z srdce mého

Tuze raněného,

Z srdce pohrúžena v hoře tíseň.

Žena má odešla k Černobohu,

Zůstavíc mi doma párek rohů

Na památku mého manželství;

K tomu devatero dítek,

Naší lásky krásný zbytek,

Důkaz mojich druhů přátelství;

Dvanáct obleků na novou modu,

Dvanáct pražských čepců s krajkami,

Salop dlouhý, ještě od ouvodu,

Patnácte klobouků s kytkami,

A na kávu čtvero ruských samovarů;

Kadeří a rukaviček třicet párů.

K tomu půl centnýře čokolády

Zdědili jsme od ní špaňhelské,

A též její rekvisity manželské,

Jakožto jsou vonidla i páchnidla,

Okotěšná ličidla a vnadidla,

Jichžto užívala do parády

K ušlechtění tváře andělské,

Když domácí přátelé k nám chodívali,

A v čas mého zaměstnání,

Veršování, rýmování,

Do divadla i na bál ji vodívali.

Kromě toho mnoho jiných památek

Dobrá zanechala nám choť moje:

Pět centnýřů mýdla z Vlaských Benátek,

Jehlice a náušnice troje,

Náprstky, špendlíky, jehly londýnské,

A dva tucty láhvic vody kolínské,

Půl vědérka vratislavské rosolindy,

Kteroužto jsme spolu srkávali jindy,

Dokud byla nebožtička na živu.

A já, chtě mít na svou cestu obživu,

Vzal jsem si tři flašky této sladké brindy,

Abych měl v předpeklí hodně kuráže,

Až mi rohatý se rarach ukáže.

Neb tě, milá choti, neopustím

Navzdor ukrutnému osudu,

I na důkaz svojí věčné lásky

Tímto rozzíveným černým ústím

Bez žebříku do pekla se spustím,

Z jeho pasti tebe dobudu,

Dada zpěvný život svůj do sázky.

Muso! popřej, aby básník smělec

Udělat moh’ šťastný kotrmelec;

Neboť hluboký ten saltus lyricus,

Jakož uzná každý slavný kritikus,

Dal by všem básníkům notný práce kus!“

Dozpíval a byl by dolů skočil

Do propasti, jež se před ním rozevřela;

Ale Musa, kterou vroucně vzýval, bděla

Nad ním, a než ještě dále kročil,

Chopila jej za ruku a řekla:

‚Co počínáš, drahý synu můj?

Kam tě vede tvoje láska vzteklá?

Nebojíš se sraziti vaz svůj,

A bez hlavy přijít k branám pekla?

Nezaslech’ jsi hlasu žežhulice,

A kvákání věštce havrana,

Že již o život svůj nedbáš více

Spůsobem slepého pohana,

Jenž se vrhnul Etně do vnitřností,

Jsa omámen marnou ctižádostí?

Maje přece lepší rozvahu

Na ptačí dej pozor výstrahu;

Pomni jen, že peklo hluboké

Hlubokou má také podlahu,

Nad sebou pak stropy vysoké;

Ano, kdybys dřepěl na Pegasu,

Kdybys seděl švarném na Šemíku,

Chtě jak Horymír skočit s toho srázu

Do nemělké pasti pekelníků,

Jako onen slavný Říman Kurtius,

A nebál se ohně jako Mutius:

Všecko nic by nepomohlo tobě.

Kdybys uměl jezdit jako Šandor,

A kdybys měl křídla jako kondor,

Přece bysi poradil zle sobě,

Kdybysi se bez průvodu Musy

Spustil dolů do pekelné hrůzy.

Tehdáž jenom tvůj duch, tvůj jen stín

Byl by do Tartaru připuštín,

Ale pouzdro ducha, křehké tělo,

Do říše by stínů nedospělo.

Roztřískal bys na kaši své kosti,

A ležel bys v žumpě, maje dosti.

Jest to věru přepodivná věc,

Že když pták odletí, zhnije klec;

Kdyby na opak to býti mělo

Což by tu se s Eurydikou dělo?

Já co tvorčí Musa básnická,

Jáť bych arci měla škodu malou;

Mudřena však metafysická,

Jako Xanthippa jsouc nepodalá,

O ryzí též pravdu stále dbalá,

Přinucena vrátit mi své dítko

Ztratila by jedno krásné kvítko

Ze své hesperidské zahrady.

A ta dáma velmi kritická,

Plná zásady a násady,

Oželí své ztráty jenom řídko,

Což je hrozná kořist praktická,

Jak nás učí moudrost mystická,

Nejslavnějších mistrů tevtonských,

Výrobníků snářů Platonských! –

‚Leč přeleťme křídlem sokolů

Hradbu těchto školských záseků.

V rajském optimistů podolu

Skepsis nejde k duhu člověku.

Kdo nepochybuje v živobytí,

Někdy po skončeném oukolu

Vejde v elysejskou paseku,

Naděje kde věnce plete z kvítí,

Bez stínu kde slunce stínům svítí;

Kde těšínská jab’ka dozrávají,

Ač i pouchlata tam také mají.

Tam po ztrátě světských radovánek

Zrobíme si někde spolu stánek.‘

„Ach! jak krásně řečníš, děvo drahá!

Tak řečníval ctný můj velitel,

Náš nebožtík Línek učitel,

Když jsem v škole trávil léta blahá

Skládaje carmina fracta, ódy

Šestiměrné podlé starší módy,

A pak hymny modlářům služebné,

A jinaké trety nepotřebné,

Které jenom školní chasu mladou

Zdržují a vzácný čas jí kradou;

Tak že mnozí ze škol vyjdou ven,

Aby vlasti leželi jen ladou,

A jsou jako vyšeptalý křen,

Co snad cizím ústům lahodí,

Ale nám se ani nehodí

Na vejmrdu, – ani za obkladky

Na bolestné prsy vlasti-matky.

My hledáme křenu Malínského

Pro cizácký závrat mozku svého,

Však že mnohým ostře pod nos čpí,

Protož na něm hrozná kletba lpí.“

,Tyť si křivdu činíš, – vece Musa, –

Hymny tvoje „Na smrt,“ „Na spaní“

Zasluhují jistě uznání,

Mně se oba líbily až hrůza;

Neb to vyšším duchem zavání,

A mne věru nutí ke spání.

Kdo dosáhnul takto svého cíle,

Slávy hodna jestiť jeho píle.

Já tvým hymnům věstím nesmrtelnost;

Postaráť se moje prozřetelnost,

Aby tyto básně proslavené

Neležely v prachu povržené,

Jsouce pastvou pro hladové moly!

Ovšem verše mého kochánka

Někdy v budoucnosti pozdní dálné

Budou přijaty v latinské školy,

Řecká si je vtělí čítanka,

Svědčíc chlapcům o tvé slávě valné,

Ano o tvé hlavě genialné.

Nuže, co chceš ještě více míti,

Když ti dáno nesmrtelným býti?‘

„Jestli tak jest, děvo bohům milá,

Tož by zásluha má tvá jen byla;

Ty’s ten žár nebeský do mne vlila,

Který ve dne v noci ve mně hoří,

A nezhasne dokud nedohoří.

Koho, Muso! tvoje milost blaží,

Ten se vyšším duchem zhůru vznáší,

A spisuje verše, jen to práší.

Ty změňuješ v obra slabocha,

A ve včelku pilnou lenocha;

Protož ač mi v světě nevynáší

Ani vindry moje řemeslo,

Přece vroucí díky tobě skládám;

Aby pak mi více vyneslo,

Za tvůj průvod do pekel teď žádám.“

,Dobře činíš: snad tvé umění

Ďasi a běsové rohatí

Lépe nežli lidé odplatí,

A tvou práci tobě odmění

Soucitem upřímným, nefortelným,

Jak přísluší tvorům nesmrtelným.

Tedy svou mi podej pravici,

A za mou se uchyť levici:

Totě cnostných panen oslavou,

Že patříme stranu na pravou.

Tak to dvorná žádá etiketta;

Ač i po té bude někdy veta

V časech zmatených a ukrutných,

Antikristova až přijdou léta,

I dav s nimi mravů urputných,

Zvyků plaveckých, ba korsarských,

Gentlemanů hrdých, barbarských,

Jež neznajíc co je velkost pravá,

A v čem ušlechtilost šlechty stává,

Budou počínat si zhrubapansky,

Nečesky, ba, God damn! neobčansky!

‚Takto gouvernantka moje milá,

Která od Sekvany rodem byla

Pradlenou u královské kochanky,

Všemohoucí paní Montespanky,

Ve svém duchu prorokovala,

Když mne v mládí vychovávala,

Učíc jak se mluví po francousku,

I co platí v rue de Saint Germain,

A mne mnoho slov a prázných jmen,

I přemnoho naučila kousků,

Kterých žádá dvornost velkopanská,

Skoky, kadrilly a menuetty,

Klevety a jiné etiketty,

Jež vynašla moda nadsekvanská,

Které v každém lepším salonu

Náležely druhdy k bontonu,

A jichž ústa Musy nevyjeví,

Ba sám baron Knigge o nich neví!

Kdyby věděl, snad by nepověděl;

Neb ty mravy, jinde vážené,

Ladem leží opovržené,

Ano bude tomu šest set neděl,

Co jsou klesnuly tak hluboko,

Že se jim přezdělo rokoko!

Na místě však toho rokoka,

Kteréž nazýváte nepřírodou,

Vzešla nevázanost divoká,

Jež se nesrovnává se svobodou,

Která dává právo každému,

Aby zdvořilý jsa k druhému

Byl pojištěn před hrubostí druha.

Tomu zákonu tak slušnému

Podléhá i pán i jeho sluha.

‚Tedy vyvolte si co jen chcete,

Kterýkoli těchto zvyků stav,

Buď ten na březích co Temže květe,

Aneb starší gallofrancký mrav,

Který rokokem již nyní zvete,

A jenž nad Vislou se leckdes plete.

Jakým chcete dvořit mody pánům,

Starým Frankům, čili Anglomanům?

,Já, chcete-li znáti pravdu živou,

Nechci ani jedněch ani druhých.

V nenávisti mám tu drzost živou,

I dvořáctví spjaté v poutech tuhých,

A galanterii hovořivou,

Která ve dne v noci bez přestávky

Ženidlo má v hlavě nebo vdavky;

Leč má nenávist se změní v hněv,

Když do spolku ušlechtilých děv

Postaví nešťastná náhoda

Huňatého Lorda Nimroda,

Který přijde mezi slečny v jev,

Jak když ze Sahary suché, pusté

Do oásy zelené a husté

Zamračený náhle vstoupí lev!

Pyšný lord nešepce ani slova,

Aneb mluví rázně ale z mála,

Když se začne hanět cizí chvála,

Tu hned nade vším, co prořekne,

Celý sál se děsí, ulekne;

Neboť obsah jeho kusých slov

Jest to hrubý špalek, sprostý kov,

Jest to žula, co se s břehu svalí,

A tok besedy plynoucí zkalí.

Nejraděj však z hrda mlčky sedí,

A na marný svět si přísně hledí;

Neb v své mysli chová naučení,

Kterého si dobyl v Londyně,

Kde jest gentlemanstva svatyně,

Že ten, kdo helotem sprostým není,

Že ten, kdo chce býti Anglomanem,

Musí z hrda nemluvným být pánem,

Aby moudrosti své neutrousil,

A snad jazyku si neubrousil;

Protož celý zamyšlený sedí,

A svým vnitřním okem do se hledí,

Jak by starostí měl na tisíce,

Aby vlast a církev zachoval,

Nebo jak by v duchu zpytoval

Dráhy do slunce a do měsíce.

Chraň bůh! nemyslíť on na nic více,

Leda na své psy a na zajíce!

,Ale podej mi již pravici

A za mou se připni levici!

Spojeni jsouc svazkem obapolným,

Láskou proniknuti vzájemnou,

Nastoupíme nyní krokem volným

Do Tartaru cestu tajemnou.

Nebešťanka spjatá s pozemšťanem

Oba u jednoho cíle stanem!

Ty jsi vdovec, já jsem stará panna,

Nebude nás stíhat světská hana;

O mně sám víš, že jsem děva čistá,

A pod štítem cnosti tvé jsem jista!‘

„Pravda, – vece kníže básníků, –

Já též jsem se vždycky dobře choval

Ze všech všudy prostopášníků;

Protože jsem s nimi neobcoval,

Žádný na mne jak živ nic neví,

Jenom ta, kterou jsem zamiloval,

Má choť, a ta na mne nepoví;

Ano kdyby chtěla povědíti

Již nic povědíti nemůže;

Neb jí dávno věčné světlo svítí,

Z něhož chci ji s tebou vydobyti,

Jestli zpěv můj peklo přemůže:

Potom ať si co chce vyklevetí,

Jen když bude hlídat zas mých dětí.

Vímť, že každá ženská ráda žvastá;

Odevzdámť se bohům, – – a pak basta!“

,Milý synu! – Musa na to vece, –

Oba jsme již dosti žvatlali,

Doba plyne jako voda v řece:

K čemu bychom déle meškali

Ukončiti cestu předsevzatou,

Chtíce ukojiti tužbu svatou?

Ale dříve nežli uděláme

Spolu tento salto mortale,

Bílým bohům v ochranu se dáme,

By nám štěstí plaché, nestálé

Ráčili milostně ustáliti,

Bychom naň se mohli bezpečiti!

,Nuže, přijmi ty dva talismany,

Kteréžto jsem tobě schystala,

By tě mezi pekelnými stany

Nebezpečná bázeň nejala.

,V jednom skryt je ratolístky kousek

A dva bobky ze slavného stromu,

V nějž se proměnila Dafne krásná,

Když tvůj otec, tehdáž bělofousek,

(Slyš, můj synu, a podiv se tomu!)

Zbouchnul jest se do ní z čistajasna,

A když ve své lásce horoucí

Za děvou se honil třesoucí

Po všech zemích thessalských a thráckých,

Jako jelen v lesích Křivoklátských

Za laňkou se honí chvějící

Ve svadebním Říjnu měsíci,

Když jej v žílách pálí bujná krev,

Oheň srší z nozder rozedmutých,

Prudkou lásku prudký stíhá hněv

Nad odporem samic nepohnutých.

,Tak se honil s děvou Apollo,

Ano již ji chytil na polo,

Ona zkřikla:,Bídný hanebníku!

,Jdi mi s milostí svou na kolo,

,Já chci míti pokoj od básníků

,I ode všech zpěvných klevetníků,

,Kteří neumějíc mlčeti

,Dělají jen hanbu děvčeti,

,Ježto věříc v lásky tajenství,

,Lásce věnuje své snaženství!‘

,Sotva její ústa zlolající

Pronesla ta slova rouhající,

Ihned za tu bohapráznou řeč

Popadla ji v lýtkách prudká křeč,

Jakby cholera jí lomcovala,

Tak že pro bůh! tato panna čistá

Nemohla se ani hnouti z místa,

A když honem za nohy se vzala,

Dřevo místo masa omakala,

I u velké přebolestné muce

Změnily se v ratolesti ruce.

Její krásné modrojasné oči

K nebi prosebně se zdvihají,

Rusé vlasy ježí se a točí,

Bujným proutím zhůru šlehají;

A v tom, když se tolik divů dělo,

Spadla zástěra i podolek,

A hned kůra celé kryla tělo,

Z hlavy stal se stromu vrcholek!

I nastojte v okamžení tom

Blesk se kmitnul s bleskem vespolek,

Zarachotil na nebesích hrom,

Až se otřás’ celý stromek, strom,

U něhožto stanul Foebus švárný,

I byl slyšán zřejmě v tento čas

S nebe Perunův hlas – kontrabas,

Hlas ten výstražný a mravokárný,

Jenžto sahal za C pod linii,

Co má čárku přes hlavu a šíji,

Že i Strakatého mocný hlas

Tak jest outlý proti hlasu tomu,

Jako proti dubu štíhlý klas,

Jak šum lípy proti ranám hromu;

Tak že kdyby slavné sbory svoje,

Kdyby všecky hudebnické stroje

Mistr Jelen vyved’ ke zápasu:

Proti tomu nelidskému hlasu

Zdály by se Perunovým uším

Býti sborem komářím a muším.

,Takto tedy bohův hněvný král

Ve své Filippice hromoval:

,Rode ženský, pyšný, přetvářlivý,

,Pohleď jak tvá upejpavost lživá

,Často dřevěný jen konec mívá,

,A trest na se táhne spravedlivý.

,Proto, zpurná neustupná děvo,

Že jsi byla pevna jako dřevo,

,Že jsi byla jako kámen tvrdá,

,Že jsi byla jako Vlasta hrdá:

,Pro tu velkou neslýchanou vinu,

,Že jsi vzdorovala mému synu,

,Jednou jako zralý silný kmen

,Z lesů těch na pilu přijdeš ven,

,A z těch prken, kterých z tvého kmene

,Příští nadělají pilaři,

,Lůžko řemeslně zhotovené

,Dostane se pěvců vládaři.

,Tehdáž mnoho věcí, kterých dosud

,Jako Nymfa znát jsi nechtěla,

,Lítostivý odkryje ti osud,

,Bys co lože o nich zvěděla;

,Však již pozdě budeš honit bycha,

,A jen někdy zaskřípneš si zticha.

,Ostatně, ty slečno zbobčená,

,Zdvořile se u mne poděkuj,

,Že má mysl k pomstě vznícená

,Tak lahodně tresce odpor tvůj;

,Že jsou tě jak pyšnou Niobu

,V horší neproměnil podobu,

,Že jsem z tebe neudělal kámen,

,Abys nosila tvrdší porobu,

,Leč bys bobkův dala zásobu.

,Rosť a množ se až na věky. Amen!‘

,Když se skončila řeč Peruna,

Zatřásly se hájiny a bory,

Štít Olympu i Parnasské hory,

Ba i démantová koruna

Vládci třásla se na hlavě lysé,

Ba i jeho vousy zachvěly se

Až z nich jiskry proudem sršely,

Až se líce boha blyštěly

Zevnějším i vnitřním zápalem.

Potom v rozhorlení nemalém

Třasknul rázně vraty nebeskými,

A šel po svých dále mezi svými

Do komnaty mnohovládné Hery,

Jež po boku nevlastní své dcery

Právě u tabule seděla

Před hlubokým valným samovarem,

Který z Tuly obdržela darem,

Se škatulí čaje kytajského,

Za to, že nachýlit uměla

Sarmatským rolníkům pána svého,

Jehož hromnou sochu v Kyjevu

Ctili při hodech a při zpěvu.

,Když zaslechla kroky manžela,

Ač s ním ráda začínala sváry,

Hned čajové opustila vary,

A do dalších komnat běžela,

Kde se před ním skryla do almary.

Manžel zděšen tímto prázným zjevem

Rozpálil se ještě větším hněvem;

Začal bohaprázně klít a láti,

Své Xanthippě na cti utrhati,

Jiskry z vousů proudem sršely,

Až se jeho líce blyštěly

Zápalem vždy výše zrůstajícím,

Až se jeho oči plamenné

Podobaly rozežženým svícím

V ložnici tmou noční zastřené.

,Takto čarodějnic přítel věrný

Sype jiskry, starý kocour černý,

Když jej chyceného v noci temné

Rukou stíráš proti srsti jemné;

On se pod hladící dlaní skrčí,

A jen stále přede, stále vrčí,

Jiskry z něho srší chomáčem

Pod tvé ruky hladkým kartáčem.

Tu si brzy lehne, brzy vstane,

Každý chloupek jeho ohněm plane:

Ale když se hry té nasytí,

Najednou tě drápem uchytí,

Zamňoukne a do očí ti prskne,

Pak se jedním skokem na bok mrskne,

A hned po tom sváru krátkochvilném

Běží do čar ve svém pudu vilném

Na půdu a s půdy na střechu,

By své lásce našel útěchu,

Která naň se za vykýřem šklebí,

Utíkajíc od pečeně myší

Před ženichem zhůru na ponebí,

Kde se před ním ukryje a ztiší.

On pak darmo mňouká, vrčí, skučí

Jako opuštěný milovník,

Jejžto hroznou žárlivostí mučí

Cizopanský pytlák-revírník.‘ – –

,Ach, milostný vládce nebešťanů!

,Přísně ztrestal jsi tu cnostnou pannu,

,Dřív než pro jedinkou hubičku

,Sup uchvátil něžnou hrdličku;

,Kdybysi byl počkal ještě chvíli,

,Až bych já byl přistal k svému cíli,

,Snad ta děva v svatém rozjímání

,O marnosti hříchů světáckých

,Byla by se dala – na pokání

,Pod návalem proseb junáckých.‘

,Takto hořekoval Apollo,

Až ho litovala všecka zvěř,

Co jej slyšela, jdouc okolo,

Až i strnul nad ním každý keř,

Každý strom, co trochu mízy měl,

A neuschnul ještě na holo.

V tom si Foebus zpomněl na solo,

Které v zármutku svém někdy pěl,

Když po honbě trochu času měl;

I hned začal zpívat smutným hlasem:

„Polituj mne všecko stvoření!“

A tak zpíval, chuďas, dál a dále

Až jej spánek přepad’ nenadále.

,Tato vzácná píseň svojím časem

Byla v Horách Kutnách tištěna,

Zpívá pak se podlé známé noty,

Když na panských lánech zlenělá

Selská čeleď kráčí od roboty.‘ –

„Třikrát šťastný, třikrát blažený, –

Zvolal básník Musou nadšený, –

Ten jest kdo necítí ostnu lásky;

Ale šestkrát šťastnějším buď zván,

Kdo svůj komfort nechce dát do sázky.

Poutem nejsa manželským vázán,

Jeho tiché idyllické spaní

Nepřerývá bdící Milost paní

Předházkami utrhačnými,

Ani její drahé společnice

Nesouží ho, kávy pijavice,

Svými klepy poštivačnými;

Ač i v nebezpečí vězí krutém,

Mládencem že starým bude zván,

V srdci jeho láskou nepohnutém

Panic stále jest i rek i pán:

Věru baron jest i grand seigneur,

Ano jako volný v řece mík,

Který v sádkách nedlí na potěr,

Panic svobodný jest panovník,

On jest Samodržec svého státu,

Major domus ve svém majorátu.

Panic Fenixovi podobá se,

Který z kraje dále do kraje

Sám jen bez samice létaje

O potomky svoje nestará se

Prozaických ptáků spůsobem,

Fenix teprv otcem nazývá se

Když se z ohně octne za hrobem.“

,Pohleď sem můj synu nejmilejší!

Talisman ten druhý prostrannější

Skrývá v sobě, věř mi na mou duši,

Devatero chlupů z oslích uší,

Kteréžto u zpěvném zápasu

Dostaly se králi Midasu,

Když nad Panem, lesním dobrodruhem,

Zvítězil Apollo v boji tuhém,

A královský mudřec – lidsky bloudě –

Oslavil se v krasopravném soudě,

Že svým nejjasnějším nálezem

Uznal Pana býti vítězem.

Za tu za svou moudrost přepjatou

Vysoudil si hlavu ušatou.

Já jsem tenkrát recensentem byla,

A hle tuto kořist chlupatou

Z jeho sluchů jsem si ulovila.

Ji jsem z lásky ke všem zpěvákům,

K recensentům, hnusným písákům,

V tomto vzácném škapulíři skryla,

Aby spatříce ty ostatky

Tvého vyučence oslavy

Všickni básníkové na fatky

Dávali si pozor na hlavy,

Na své hlavy i na hlavy jiné,

Jimžto přízeň Musy ráda kyne,

Hlavy, co na šíji vyvolenců

Dobyly si zasloužených věnců

Na Parnasu v zemi nehostinné,

Kde jest exil Musy podvrženců,

A jen věštcům kastalský zdroj plyne.‘

Tato slova Musy prozřetelné

Skrytá v slupce jinotajitelné,

Rozlousknutá v tropech důtklivých,

Skormoutila srdce básnické,

Zosnované z nervů dráždivých;

Tak že se své výšky epické

Náš rek spadna mnoho strachu cítil,

Až se honem za svou hlavu chytil,

A ji s velkou omakával bázní,

Zda-li ušla Midasově kázni.

Nejsa obžalován od žádného

Mužně o sebe se zastat chtěl,

Jak na reka sluší básnivého,

Jenžto point d’honneur v svém těle měl.

Ale když pozdvihnul hlasu svého,

Najednou hlas s nebe zavřeštěl

Jakéhosi boha neznámého,*)

Jakéhosi neznámého božství:

„Muso, kam tě svedla tvoje huba,

Že s uměním pášeš cizoložství,

Že chceš vyučiti toho duba

Nepochopitelné moudrosti,

Která zůstati má v tajnosti

Před těmi, jimž s hůry dáno není

K umění vyššího posvěcení.

Lidé, kteří mají slabé nervy,

Jimž na krku dřepí mozkovice

Jako vyklepaná makovice,

V blátě zemském plazí se jak červi,

Kteří se svou krví studenou

Libují si louži zkalenou,

A jen po lijavci po velikém,

Po náramném po přívalu

Rozloučí se se svým starým zvykem

Jsouce vymrštěni z svého kalu.“

Ze s miláčkem svým i Musa zbledla;

,Děvo, kam tě prostořekost svedla,

,Že zapomníc na svůj velký oukol

,S tajenstvími pácháš cizoložství,

,A s pozemstvím míchajíc své božství

,Rozesíváš do pšenice koukol,

,I čas příležitý k činům velkým

,Mrháš s učeností velikou,

,Zaměstnána hermenevtikou

,Božských věcí před rozumem mělkým!

,Člověk spolu duch a spolu zvíře,

,Nemá světla leč ve skrovné míře,

,A v temnosti svého zrozenství

,Nechápe těch vyšších tajenství,

,Ježto obsahují škapulíře,

,Talismany, svaté mysterie,

,V nichžto rozum nedouků ryje,

,Všetečníků, co chtí pilíře

,Nebeského zbourat alkýře,

,Kdežto věční bozi přebývají,

,A o štěstí zlosynů všech dbají.

,Protož mého poslechnouce hlasu

,Nemrhejte vzácného již času:

,Dokud kyne doba příznivá

,Honem pospěšte do říše ďasů,

,Kam vás boží milost vyzývá.

,Tam uzříte hrozných divů davy;

,Jděte s bohem, navraťte se zdrávi!

,Mějtež na paměti dnešní datum

,A ten kout, kde začíná se peklo;

,Nechybíte, já jsem věčné fatum,

,A co řeknu, a co vám se řeklo,

,Všecko na vlas vyplní se vám.

,Jáť ex offo pravdu mluvívám,

,Nebť jsem fatum staré praklassické,

,Nikoli však nové romantické.‘

Na to Musa vece zděšená:

,Staré fatum pravdu hovoří,

A kdo mu se zbožně pokoří,

Víra jeho bude spasena!‘

Po těch slovech, pomníc na svou slávu

I na přísnou subordinací,

Přeťala svou další orací,

A poddána osudnému právu

Honem zdráhavého básníka

Jala, a přitáhla na rukávu

Tam, kde otvor pekla vyniká.

A než krok se minul s druhým krokem,

Oba byli v díře jedním skokem.

Hustý dým a pára plná síry,

Promíchaná silou dusíku,

Padaly na prsa básníku;

Ovšem na začátku těsné díry

Zarazily oba bohatýry

Tak, že v pasti velikých nesnází

Nevěděti kam jich noha vchází,

I zda mají dále pokročiti,

Neb se nazpět domů otočiti.

A když rostly dýmu chomáče,

Stále na plíce jim padajíce,

Dal se básník strachem do pláče.

Musa též si utírala líce,

Vedouc sobě nářek nemalý.

Takto oni oba plakali

Jak dva poutníčkové v lásce stálí,

Když je spojí pouť a zase vzdálí.

V této těžké nebezpečné chvíli

Musa sebrala své všecky síly,

A do brašny svému milci sáhla,

Láhvici v ní skrytou povytáhla,

V které kmínovka se perlila;

První toast sama vypila.

Rekovně když podstoupila zkoušku,

Nápoj druhu svému strčila,

Jenž k notnému hrdlo napjal doušku.

Posilněni tímto vzácným líkem

Zvítězili oba nad dusíkem,

Nad sirou, nad dýmem a nad parou,

I získali opět smělost starou,

Kterou ještě před chvilinkou měli,

Dříve nežli do předpeklí spěli.

Ve tmách makavých a bohopustých,

Ve výparech dusících a hustých

Dál a dál šli krokem smělejším

S hůry ke končinám dolejším.

A když kráčeli pět dní pět nocí,

Zblížili se k sídlu černých mocí,

I zaslechli strašný šum a jek,

V zemi stínů valících se řek.

Protékajících prostranství Hádu

Hřmotem niagarského vodopádu.

Z dálky zaslechli z nenadání

Hrozné Cerberusa štěkání,

Jenžto na pekelném na popraží

Nerozborné náspy Orka stráží:

Tak ohyzdná kopuletá žena,

Okrášlená vnadou svého věna,

Celá ješitná a žárlivá,

Manžela mladého strážívá,

Vrčí, štěká jak anglická fena,

Když on nad sebou se rozpomena

Z vězení se na svět dobývá,

A na hrátky tajně chodívá,

Kde mu jeho kvočna nezakvoká,

Kde jej vítá krása modrooká,

Holubinka tichá, mlčenlivá,

Citlivá a v lásce přičinlivá,

Která hořké sladíc živobytí

Svádí a zahání hromobití,

Jsouci jako Afrodita ladná,

I jak Perun mocná, hromovládná. –

Zde z pekelné výhně rudá záře

O černé se obrážela tváře

Našich reků cestou unavených,

Kouřem ukoptěných, začazených.

Tak u Radnic v podzemní když doly

Havíř každý den se spouštívá,

A do uhlí, jako do knih moli,

Dlátem svým se stále zarývá,

Vida černé toiletty stále,

Oblíbí si líce začernalé;

Rovněž tak i kominík, jenž denně

Přes dvacet sopouchů vysmýčí,

Buď se na Mulata vylíčí,

Nebo na černo se více změně

Nezdá být se ani kominíkem,

Spíše synem pasů pod rovníkem.

S oblíčejem takto zafričeným,

I s oblekem řádně začmouděným

Přihnala se Musa k branám pekla

Se svým vyvolencem drahocenným;

A tak vykonala co mu řekla,

I co řeklo nevyvratné fatum,

Rozkazem když nikdy nezměněným

Oba hnalo k ocelovým vratům,

Kam jen přístup mají duchové,

Když na světě bývá consumatum,

Tělo klesá v lůno hrobové.

Tolik práce, tolik trpkých trudů

Sesláno jim bylo od osudu,

I od bohův dobrých nesmrtelných!

Již na cestě v chodbách předpekelných

Mnohý ďáblík, mnohý bludný běs,

Jenžto pekla ještě hoden nebyl,

V předpeklí se na poutníky šklebil,

Nebo oběma na plece vlez’,

A je pošklubával, postrkával,

Škádlil, dráždil, neb jim sťulce dával,

A jim mnohou činil urážku,

Dle spůsobu sprostých rarášků;

Aneb v němou tvář se přetvořil,

A se skotačivě pitvořil:

Hned byl kočkodanem, netopýrem,

Hned zas hadem, jedovatým štírem,

Hned byl syslem, hned byl opičákem,

Hned byl špačkem, hned byl škodným ptákem,

Hned byl služebníkem, hned byl pánem,

Hned byl obrem, hned zas trpaslíkem,

Hned byl skromným hostů průvodníkem,

I zas vlaským hned byl ciarlatanem;

Ďábelských však činů nejsa hoden,

Nebyl duši, byl jen tělu škoden.

Takto v Krkonoších když se toulá

Poutník cesty nepovědomý,

Někdy z neznámého soukromí

Na sebe vyláká Rýbrcoula,

Jenž se změniv v rozmanité tvory

Prohlíží si svoje hory, bory,

A po boku slečny Melusiny

Rejdí mezi smrky, mezi dříny,

Brzo jak bludička v suchopáru,

A hned jako svatojanská muška;

Hned v podobě podzemského bůžka

Tropí mnoho piklů, mnohu svárů,

Divné rejdy, šejdy provádí,

A bludného chodce zavádí

Na pahrbky, příkrá na skaliska,

Kde mu zdá se hrozit zkáza blízká.

Krakonoš pak vtipem Proteovým

Náhle udělá se tvorem novým,

A když s chodcem pošaškoval bídným,

Bývá hostu hospodářem vlídným,

A jej chrání od všech nesnází,

Ba i s dary z hor jej provází.

Tak i pokladů dobyvač chtivý

Vidí zemské duchy, vidí divy,

Můry všedním zrakem nezírané,

O pašijích v neděli když květnou

Skoumá zřítelnicí obezřetnou,

Kde je skryto zlato zahrabané.

Sotva že dle tajné praktiky

Zažehná se neznámými slovy,

Sotva zvučí buchot motyky

V zemi kde jsou skryty zlaté lovy,

Již to pod ním skučí, již to vyje;

A když smělý kopač dále ryje,

Ven vypryskne plamen zamodralý,

A když hruda za hrudou se svalí,

Pokladu pak skrýše vyjde v jev:

Hle tu ďábel co pes černý sedí,

A na smělce dračím okem hledí,

Jenžto dráždí pekla hrozný hněv.

Tak když pod vrbou neb u bezu

Rolník ruský zkopati zem musí,

Zlosti dydkovy on často zkusí;

I zaslechna břinkot řetězů

Utíká od svého nálezu

Do své popem vysvěcené chatky,

Žehnaje se jménem Panny-matky.

Jakýž div, když divy v světě máte,

Že v předpeklí divy nalezáte? –

Poshovte jen; tiše čekajíce

Mějte hrstku trpělivosti; –

V pekle – z básníkovy milosti –

Naleznete divů trochu více.