Nové Jiříkovo vidění, jinak: Básníkova cesta do pekel, (Zpěv třetí.)

Ale měl též docent náš své vady,

Ano měltě hříchy nemalé;

Nebo kdož byl jakživ bez ale,

Kdo byl jakživ cnostný vždycky, všady?

Teď vám v pekle za trest svých hříchů

Sedět musí! Kdyby byl se vždycky

Držet cnosti jako sprosťák lidský,

Nebylo by o něm potichu;

Ale hřích a hříchu hlučná sláva

Mnohým jménům nesmrtelnost dává.

Bylť co člověk neukojitelným

Malkontentem od narození,

Ani žádným lékem hojitelným

Churavého ducha jitření

Nedůtklivec sobě nevyhojil,

Vírou, nadějí se neozbrojil!

Škola neštěstí, ta lékárna

Churavci mnohému nemarná,

Do níž za mladých byl vehnán let,

Byla jeho citů sušárna,

Nadějí kde jeho uschnul květ;

Byla jemu jenom duchamorkou,

Mniší klausurou a Daliborkou,

Kde se duše elegický zpěv

Změnil ve tragický vzdor a hněv

Nad svým i nad světa toho stavem,

Jenž se nesrovnával s jeho mravem.

By se tedy smířil s tímto světem,

Lásce uvrhnul se v objetí,

A ověnčen jejím jarním květem

V jinošského věku podletí

Pádil k cíli Fönixovým letem

V nadějí přeludných zápětí,

Do skvělého Hymenova chrámu,

Aby pojmul svého srdce dámu.

Před sňatkem v té noci blahodárné,

Když mu štěstí spáti nedalo,

Spatřil pod okny své milky zdárné,

Jak se dvé jich spolu líbalo;

Zhrozilť se, neb jeho děvče švárné

Na sokových ňadrech dýchalo:

Tasil meč a mstě se nad svou hanou,

Svého soka proklal jednou ranou.

A když druhou zasadit chtěl ránu

Věrné lásky rouhatelkyni,

Od níž myslil býti milovánu,

Jíž se kořil co své bohyni,

Jak se koří otrok svému pánu,

Když se bídák těžce proviní:

Zdržen rukou umírajícího,

Poznal v soku druha nejdražšího.

On měl ve svém živobytí celém

Jenom jediného přítele;

Tomuto byl oddán duší, tělem,

V něm i míval potěšitele,

Kdyžto hněvu plamen v srdci vřelém

Ze tlícího šlehal popele:

A zde poznal, že byl jako blázen

Od přítele v ženské lásce zrazen.

Neprodlíval, i hned meze vlasti

Křídlem přelít’ plaché svobody,

Aby dědičné se zbavil strasti

Pod nebem mírnější pohody,

A zde v lůně nedoufané slasti

Zapomněl své částku nehody;

Neb co malíř pod nevlastním jménem

Žil ve štěstí tajně záviděném.

Slávou sobě nikdy nežádanou

Všecky malíře byl převýšil,

A jsa stíhán závistníků hanou,

Hánce kordem ostrým utišil,

Tak že mnohý s tváří znamenanou

Ze souboje mlčky pospíšil.

Ale když tak jeho sláva květla,

Pozbaven byl probůh! očí světla!

Ztrávení v nesmírné práci dnové

Uvrhli jej v lůno temnoty,

A když nad ním vyřkli lékařové

Strašný ortel věčné slepoty,

Světu zlořečil; – však rychle nové

K větší práci nabyl ochoty,

A přejasná ducha jeho svíce

Ozářila žáků na tisíce.

Oni k němu z blízka z dálky spěli

Slyšet proudy řečí věhlasných;

Neb on filosof byl přeumělý

A řečníků kníže současných,

Jenž co zastavatel pravdy smělý,

Neboje se sporů zápasných,

Konal nové povinnosti bděle

Akademického učitele.

Však strážníci vetchých pergamenů

A knih cizím pérem sepsaných,

Co hlas snížili svůj na ozvěnu

Hlasův od mistrů svých slýchaných,

A držíce nauky v svém lénu

Vládli houfcem žáků poddaných:

Ne scholares caperent quid mali

Proti kollegovi zbrojně vstali.

Strašlivá prý na něj vina padá,

Že jim klesá starý řád a zvyk,

Že i novota se do škol vkrádá,

Pod nížto zachází dobrý cvik,

před kterým se třásla chasa mladá,

Když ji zastih’ mistrův oka mžik;

Ba že vláda bohů olympických

Již je terčem smíchův parodických.

Z Apollina že prý Beliala,

Aspasii stvořil z Venery,

Z Orku že se jenom báseň stala

Plná epikurské nevěry,

Stará stoa že prý za své vzala

Pod chtivými novot záměry,

Delfického věštba orakula

Že pro hluché uši umlknula.

Pythagoras ten prý na Brahmana,

Na Fakira svržen Diogen,

Stagirita že prý stíhá hana,

Sám i Plato že byl posouzen,

Jemuž od úst plynul med i manna

Hned tu chvíli, když byl narozen;

I že takto pro učení lživé

Poštval na se hlavy pravdy chtivé!

Aby tedy dále nebes stropy

Atlas podpíral i Ararat,

A svět starý, sprostěn od potopy

Novot škodných, bezpečně moh’ spát,

Školmistrové s šedivými copy

Radu velikou se jali brát,

Jak by proti nových časů zkáze

Vystavěli příkopy a hráze.

K nim se přidružili zakonníci

A hrdelních vykladači práv,

Aby vystavený na štvanici

Mudřec neušel jim živ a zdráv;

Hadači a zvěstní tlumočníci

Boha Dodonského tajných zpráv

Velice se měli na pozoru,

By hlas první měli v tomto sboru.

Nemámť nyní ani dosti času,

Nedostává mi se paměti,

Abych nesvorných těch jindy hlasů

Svornost tehdejší moh’ opěti;

Dost je na tom, že pro vlasti spásu

Krvavé si přáli oběti,

Ale z mnohých milostivých zhledů

Odsouzen byl rouhač k pití jedu.

Nu, napil se bídák sokraticky,

A cikutu do dna vychýlil,

I jak pravdu hleděl mluvit vždycky,

Tak ji na vrahy teď vycílil,

A bez bázně mluvě lakonicky

Ovčí rouno vlkův odchýlil,

Kde pod hebkou vlnou mravů vlídných

Soběctví se kryto v ňadrech bídných.

„Viníte mne, – pravil soudcům zbrojným, –

Že jsem rozesíval nevěru,

Že jsa odštěpencem nepokojným

Rozbrojů jsem slavil příšeru,

Že jsem učením svým neobstojným

Blahu lidskému klad’ mezeru?

Vaše blaho blahem-li jest lidu,

Arci že jsem ztropil velkou bídu.

„Překročil jsem meze dobré kázně,

Pověry že bludnou zteklici

Dlaní odhodlanou chopiv rázně,

Jak Medusu Perseus za kštici,

Že jsem bez třesavky a bez bázně

Schvátil hady na mne syčící?

Protože jsem rozumu práv chránil

Právům pověr jsem se neubránil.

„Za lík pravdy dán mi nápoj jedu,

A ta morna zahalená tmou,

Z nížto k věčnému dnes světlu bředu

Dána mi za jasnou snahu mou;

Žehnám tobě světe ku posledu

S tvojí snahou optimistickou,

Chvátám do propasti tmavé Hádu,

Bych tam prostíral též Pravdy vládu!

„Nuže vítejte mi lačné hroby,

Vy sarkasmy na hřích hrdosti,

Vy lichváři, co čekáte doby

Splátky dluhu v tiché skrytosti,

Svaté tribunaly lidské mdloby,

Nízké školy vyšší moudrosti,

Kde tentamen semel reprobatum

Nemůž býti více reparatum. –“

Skončil; – čelatou pak hlavu sklonil,

A jsa sevřen trýzní hlodavou,

Několik slov temných zaromonil

Spjatých blízké smrti záplavou;

Smích sardonský kolem úst se honil,

Hrdý na němou výmluvnost svou,

Která řeční lícema i zrakem,

Která poslední jest války znakem.

A když na rakev mu nasypali

Z té nevděčné země těžkých hrud,

Jiskry života se v hrobě zňaly

A vypryskly v nový var a pud,

Smysly přitlumené z mdloby vstaly

Jíž nebožtík na oko byl skut,

Tak že cítil celý polekaný

Za živa že leží zahrabaný.

Vlastně, když jest bylo přestupníku

Tráveninu danou vyčerpat,

Odjedu utrousil do koflíku

Outrpností krutou jatý kat;

Čarodějná síla toho líku

Měla pouta smrti rozervat,

Měla vrátit zpátky ke životu

S duchem nerozešlou těla hmotu.

Ale nevědouce co se dělo,

I co dít se bude druhou noc,

Žalářníci dali mrtvé tělo

Vykopanému již hrobu v moc,

A než zrádné slunce v moře spělo,

I než kat moh’ přijít na pomoc,

Již nešťastník ve poslední době

Ze sna smrtelného procít’ v hrobě!

Podlé svého zvyku zprvu soudil,

Že jej objímá žaláře vzduch,

A když poznal, jak nerázně zbloudil,

Zoufalstvím se zatajil v něm duch,

Krvavý pot s čela mu se proudil,

Znova slabnul vzniklý v srdci ruch;

Sebrav síly, válčil s rakve víkem,

Darmo: – v hrobě stal se nebožtíkem.

Třikrát blažení ti nebožtíci,

Jimžto přáno čistým plápolem

Svaté vatry splanout na hranici,

A do urny lehnout popelem!

Jim se červi, lační hodovníci,

Nezahnizdí v těle ztupělém,

A svět není pochybnosti lupem,

Zdali v hrobě zůstane trup trupem.

Ani já, ni Musa nevylíčí,

Jaká hrůza, jaké trápení

Procitlého z klamné smrti sklíčí,

Koho tíží hrobu sklepení.

Peklo mnoho muk a hrůzy líčí,

A přec hroznějšího mučení

Zakusil by, kdo jsa Židem věčným

Neusnul by smrti spánkem vděčným.

V noci tedy ve tmách zahalené

Ke hrobu kat-dobrodinec spěl;

A jak žasnul, kdyžto odvržené

S rakve víko v hrobě uviděl.

Tělo na tvář našel převrácené,

A hned co se stalo rozuměl,

I neštěstím svého zděšen činu

Dán byl mezi blázny za svou vinu.

Když se dohrála ta tragödie,

Rota vrahův tak se těšila,

Jak se jedu plná těší zmije,

Když člověku jed svůj vštípila,

Potom v starém pelechu se skryje,

By se k novým vraždám strojila,

A zde do kotouče zavinutá

Tají se jak zrada potmě skutá.

Však ten co na zmije a na štíry

Říkati zná tajné formule,

Ten co na můry a na upíry

Zaklínací chystá regule –

Čas, chtěl soudit soudův bohatýry

I jich skutky pomstit do vůle,

A po šťastném dlouhém jejich panství

Sem je poddal do našeho manství.

A co od nich bylo nakřiveno,

Ač jich za to neobvinil svět,

Ač i ctil i slavil jejich jméno,

I pochlebný vypínal k nim vzhled,

Od nás již to dávno rozsouzeno

A tisíckrát vráceno jim zpět;

Leč jak sudí tak jich odsouzenci

Rovně našimi jsou podrobenci.

Jenom zvukem historické trouby

To jich vyhlášené učení,

Ten jich Pantheon, co vlnám zhouby

Odporoval v časů víření,

Zhynul, jak vyrostlé přes noc houby,

A jak sladkého snu mámení,

Pošel Zevs, a jeho dceru zbrojnou

Vzala Bájka dítkám svým za kojnou.

Bohyně a bozi zahynuli,

Hradby nebe zdrtil světa běh,

Jenom Zlost a Svár ty neminuly,

Jsouce panovníky věků všech,

Buď když rozumy se k světlu pnuly,

Neb když hrubosti vál mrazný dech,

Když Olympu hromovládce hřímal,

Když co blánický rek v bájce dřímal!

A ty bájky, které druhdy rodu

Rozkoší jsou byly Hellenů,

Oušklebný čas ve svou oděl modu,

Škola oblekla je v halenu,

A morálka stavíc na podvodu

Hlásala je svému plemenu,

Musa proměnila bohy v šašky

A s kothurnu strhla je do frašky.

Z korun Larův všecky adamanty

Svatokrádce Chronos kvapně rval,

Kde arkadské květly amaranty,

Bodlákův a kopřiv nastřádal,

A v těch hájinách, kam Hierofanty

Ptáků prorockých let pozýval,

Dubové a laury rovnou měrou

Bez Driady – klesly pod sekerou.

Tak květ růží, myrta, tymiany,

Knížecí co ozdobily kvas,

Aneb do bohatých vlasů vtkány

Byly v službě nevěstiných kras,

Když měly být sponky rozervány,

Co panenský zamykaly pás, –

Hynou v ruce mastičkáře hrubé,

Jenž ze zisku hněte je a škube.

Z nich pak pro dědičné souchotiny

Ždíme mízu, vaří lík a masť,

A je hejskům dává na šediny,

Jimž se otvírá již stínů vlast,

Aby zmařených let skryli viny,

Skryli řídkých vlasů bílou strast.

Tak odejdouc Musa od oltáře,

Sešla na šaška a mastičkáře.

Zrádná děva, nejsouc věrna sobě,

Tam kde bohyní jest bývala,

Jako Herostrat ve hrdé mdlobě

Plamen na vlastní chrám metala.

Jakýž div že ve pozdější době

Musa té neřesti pykala,

Když se staly její mysterie

Terčem satyry a parodie?

– Po těch slovech básník na patronku

Musu outrpný zrak opíral,

Neb poslední slyšel prasknout sponku,

Kterouž její pás se zavíral,

Děva ale jako v Amazonku

Změněná, když na ni dotíral

Ženich, na outěk se dáti chtěla;

Zvědavost ji ale zadržela. –

Mudrák náš byl tímto kazisvětem,

Byl tím mastičkářem zmíněným,

On chtěl myšlének svých nových letem

Svět převrátit během zmateným,

Nahou pravdu hlásav světa dětem,

Podnik’ válku s klamem zděděným,

A jsa zrozen na illuminata

Bídák do louže se dostal z bláta!

Nejkrásnější barvy s světa stíral,

I zatemniv kaleidoskop,

Kterým prostší bratr na svět zíral,

Pochybnost mu vléval do útrob,

A že v lebkách světlo rozprostíral,

Blahé víře v srdcích kopal hrob,

A tak dávnou kalobiotiku

Změnil ve skepsis a polemiku.

Život idyllický, bohabojný

Lidí arkadicky blažených

Zakalil duch jeho nepokojný

Bahnem hypothesí zkalených,

Blahověstných bájek pramen hojný

Z dolin hluku světa zbavených

Hnal on zhůru k nejvyššímu chlumu,

Kde se rozum tratí v nerozumu.

Poslem pravdy být se domnívaje

Věru jiného nic nevyved’,

Nežli za staré že nové báje

Do spletáku logiky své splet’,

Na svém nebi hvězdou býti maje

Řeckým ohněm ke oblakům vzlet’,

By na loďky veslující tiše

Sypal zkázu se své nízké výše.

Jako ve stínu i vábném chladu

Zdárně mnohé kynou květiny,

Ztrácejí pak roucha svého vnadu,

Když se z milé octnou otčiny

Pod výsluním na vysmahlém ladu

Pozbaveném družné chrastiny:

Tak duch lidský na pařišti marném

Často chřadne pod osvěty parnem.

Jako povahu a tvářnost jinou

Divadelní malby mívají,

Když při světle lamp po plátně plynou,

A své půvaby hned svlíkají,

Kdyžto září slunce nehostinnou

Někdy překvapeny bývají:

Tak i váš duch pozemského rázu

Světlem ouplným si strojí zkázu!

Jen když jitřenkou jest odhalena

Denního jeviště opona,

Tknutím slunce ze sna probuzená

Líbě zazní modla Memnona,

Poledním pak sluncem osvícená

Socha zvučných divů nekoná:

Ejhle, tak i rekům bohu rovným

Bývá světlem poslouženo skrovným.

Clair obscur – a však jen hezky temné,

To je šťastná světla směsice,

Co pro lidských krtkův oči jemné

Zajisté se hodí nejvíce;

A ten pablesk, jenžto od tajemné

Odráží se tváři měsíce,

Ani chorým očím neuškodí,

Jimž paprsky slunce bolest plodí!

Kdo jest orlem v zemských duchů říši,

Vyšvihni se bujnou perutí

Jako bájný fönix v onu výši,

Hvězdnaté kde strmí klenutí,

A vyváživ světla plnou číši

Plesej v podivu a žasnutí:

Světlo toto strávilo by tebe

Kdyby ukradnout se dalo s nebe.

Ku Kavkazské přikovaný skále

Krádeže své pykal Promethev,

Když mu svatý dravec zobák stále

Vdíral do rostoucích znova třev,

Pak do pekla uvrhnul jej krále

Bohů hrozných neutulný hněv,

Jímž byl kárán potutelný zrádce,

Že krad’ světlo z dílny hromovládce.

Na to myslí k pomstě rozkacenou

Vypravil bůh na zem Pandoru,

Která se svou puškou otevřenou

Otevřela strastem závoru,

Co se nyní dravým proudem ženou

Na všetečnou světa prostoru;

V pušce naděje jen pozůstala,

By rod lidský často oklamala.

Jenom ztřeštěnec chce svého času

Býti svítilnou a prorokem,

A svůj pokřik míchá ve sbor hlasů

Valících se mody outokem;

Zaslepenou dnešním světlem chasu

Zrádným obskočiti ouskokem,

A ji do starého hnáti čmoudu,

To jest velké podlé mého soudu!

Rek ten občanských je hoden věnců

Z umrlčího kvítí spletených,

Kdo jsa odporníkem potřeštěnců

Novosvětským světlem splašených,

Má své sídlo v radě vyvolenců

Láskou k člověčenstvu nadšených,

Co chtí blaho lidské beze zvratu

Vtělit do svých výsad majoratu!

Mluv a hlásej pravdu, když jen bude

Tato pravda k tvému užitku,

Svět žádosti zisku nepozbude

A soběckých vášní nadbytku.

Co ty neuchvátíš, sprostý bloude,

Tvůj to přítel schvátí za mžitku,

Ty pak pozdě budeš litovati,

Že jsi dal se hloupě oklamati.

Ale vida pravdu býti škodnou

Stuliž pružný jazyk za zuby,

Buďto lahodou svých řečí svodnou

Pravdu chytře obrať na ruby,

Nebo na morálku neúrodnou

Spusť kodexů právních podtrubí,

Z nádržky pak vtipům odhražené

Ať se ironie příval žene.

Jest to domněnkou jen bezzásadnou,

Lenůškou jen pídimužíků,

Nikomu že nelze mocí žádnou

Zastaviti časův rafiku,

A že hodin kola světem vládnou,

Jenž ku předu pádí ze zvyku;

Jen se vzchopte z novotářů mdloby,

Sepněte pak tryskem klus té doby!

A co jedna doba zastavená

V kruhu dob, svých sester, zastaví,

To snad žádná jiná příští změna

Svým pozdějším skutkem nespraví:

Příštích roků čísla a jich jména

V addicí se ročně nastaví;

Však co po čísle a po tituli, –

Jen když času duch se v poutech stulí.

Ovšem noví bozi novým sňatkem

Se světem se novým spojili,

Všecko pak, co mělo jíti zpátkem,

Ke své zkáze k předu pudili;

Ale přijde čas, že nutným zmatkem

Tělo, ba i duch se vysílí:

Byť i oba rostli ve svém zdaru

Jejich díla nevyrvou se zmaru.

Buď že někdy větší hvězda vrazí

Do té podřízené hvězdice,

Kde se váš rod nízký v prachu plazí,

Neb do nebes zřítedlnice,

Ježto zimu zemní teplem kazí,

Sluncí stroskotaných směsice

Vrhne se, a kotrmelcem rázným

Strhne krk všem trudům zeměplazným.

Nebo země pod břemenem ledů,

Které od severních mrazu bran

Potáhnouc se do půlkoule středu,

Ztratí rovnováhu obou hran,

A potopa strašná ku posledu

Od poledních vyvalí se stran,

Z ledův roztálých až do dna moře,

K nachýlené pádíc ku prostoře.

Uchází-li tepla na severu

Tolik co na jihu přibývá,

Zdáť se, že v budoucích věků šeru

Hrozí světu zkáza zuřivá;

Doufej pak, že po let tisíceru

Z potomků tvých kostra zdánlivá

Zkamenělá přijde do Museů,

Zahrá-li si země na Medeu.

Leč ty vaše Musea i školy,

Věže, odkud ozbrojené sklem

Toulaly se po nebeské roli

Zemské oči ve svém zraku mdlém,

Klesnou jak pod srpem klesne v poli

Lichý koukol v žitě dozrálém;

Ba co za zrno jste měli ryzí

Dmuchem jedné chvilky plevou zmizí.

Jak pacholku u vás dozorčímu

Podroben je žebrák, jenž byl jat,

Když podepřen k domu nárožnímu

Pro svůj hlad chtěl chleba vyžebrat,

Tak kruh zemský k manství slunečnímu

Tuhým poutem na věky je spjat,

A kdo umí hledět na nebesa

Pozná ve slunci meč Damoklesa!

A vy dítky země-nevolnice

Přemoudřiti chcete přírodu,

Rozumem svým marně hloubajíce

Mámiti se dáte podvodu,

Že snů vašich bludná holubice

S olivou vám věští svobodu?

Věru často nutí mne to k smíchu,

Když na vaši hloupou myslím pýchu.

Celá moudrost tkví jen ve skoumání

Přírody dostižných úkazů,

Ono jediné vám odeslání

Mnohých věcí Saiskou závazu,

A té vědě, která cifrou brání

I algebrou svojich důkazů,

Druhé vědy jsou jen žvástanice,

Chválící své zboží překupnice.

Co jest subtrakcí těch zemských časů

Proti logarithmům věčnosti?

Co jest šept sykorčích vašich hlasů

V uších hluché nekonečnosti?

Co jsou obelisky při Atlasu,

Chlumky při Kavkazu výsosti?

A když svatý Ararat se boří,

Jakouž naději si člověk tvoří?

Vy se nyní ptáte po tom skoku

V nesmrtelné slávy štěpnici,

Jaký trest se dostal hejnu soků

Co na soudné sedí stolici,

Aby před výslechem ku výroku

Křivě hlasovali v radnici?

V světě bez káry je propustili,

V pekle do škol jsme je odsoudili.

Každodenně v době stanovené,

Když dvanáctá zvučí hodina

Do kollegium se v pekle žene

Filosofů valná družina,

A tam duchy soudcův odsouzené

Mistruje týž slavný hrdina,

Který od nich z milostivých zhledů

Odsouzen byl v světě k pití jedu.

A že štěstí tomu mudrákovi

Vždycky bývalo a všady vhod,

Tedy dle nauky Hegelovy

Optimismu vykládá jim svod,

Já pak z lásky svému adjunktovi

Komentar jsem vručil za průvod,

Aby jako v světě tak i v Hádu

Docent můj prostíral Pravdy vládu.

Dosud měl se dosti na pozoru,

A byl hoden této důvěry,

Kterou zakládáme v professoru,

Jenžto kazí svodné záměry

Lákající k odporu a vzdoru,

Bourající manstva mezery;

Ano naději mám k němu jistou

Že se stane ještě humoristou.

Něníť divu, že se v naší vlasti

Tento exnovotář opravil;

Na světě byl slepý, a té strasti

Zde se v říši duchů pozbavil.

Druhdy svého života tři části

Ve snách nepraktických protrávil,

Zde pak rázem probuzen byl ze sna,

Jako jezovec, když přijde Vesna.

Vlastně že teď jasně vidí v noci,

Jako zmilený pták Minervin,

A že proti náhledů svých moci

Musí velebit jen tmu a stín,

Že zde dobrá vůle bez pomoci,

Bez platnosti že je cnostný čin:

Totě nejhroznější mukou v pekle,

Jež i srdce zděsí neuleklé.

A nastojte! žádné slavověnce,

Žádný pergamen a obelisk,

Ni památné jméno, potupence

Neočekává zde za nátisk.

A ty vůdce – nyní odsouzence,

Co svůj na zřeteli měli zisk,

Nyní žáky, trest ten nejvíc souží,

Že trestanci svému k smíchu slouží.

Posměch, ozbrojený hrotem vtipu

V attické mečírně broušeným,

Často raní jako bodec šípu

Mrštěného střelcem zkušeným,

Jindy roven kotoučům polypů

Do srdce až na dno vkotveným,

Co krev teplou oběti své pijou:

Člověk chřadne – polypy však tyjou. –

Věru člověk dle nadání svého

Raděj zlý neb zkažený chce slout,

Než by posměch snesl od druhého

Jako zhruba nerozumný bloud;

Na té pýše tkví cos ďábelského,

Totiž vyšších duchů bystrý soud,

Ač prý neškodí to kráse cnosti,

Byť i vyplývala ze hlouposti.

A hle! totě generální látkou

Této přátelské mé rozpravy:

Osvěta že není cnosti matkou,

Že je spíše sestrou zábavy.

Kdo má mozek skrovný, mysl krátkou,

Člověk s hlavou, nebo bez hlavy,

Budiž v síle ducha, nebo v mdlobě,

Oba mohou v cnosti hovět sobě.

Když si medle v této cnosti světské

(Vždyť i peklo má svou zvláštní cnost)

Jako v tváři libujete dětské,

Z níž se na vás směje nevinnost:

Mluvtež, zdali fatum praturecké

Nedbá věrně na svou povinnost,

Když bez vašich zásluh, bez osvěty,

Slepě rozesívá cnosti květy.

A to světlo, na němžto se svíce

Vaší osvěty rozhárala,

Která lidských tvorů na tisíce

Svým požárem zvolna zajala,

Ta lucerna vaší mozkovice,

Kterou mluva duchem nazvala:

Jest duch tento vašich zásluh plodem,

Neb se slušně cizím chlubí rodem?

Buď že z vyšší moci, z ruky jiné,

Aneb sňatkem dvou těl spojených,

Zánět ducha do zárodku vplyne

Dle zákonův vědou tušených:

I hned s novým výlupkem se vine

Na svět nový z útrob matčiných,

S pomocí pak smyslův, svojich druhů,

Na pána si hraje v těles kruhu.

Budiž jakýmkoli nadán rodem –

Jedno jest to; o to nejde spor,

Zdali může duch být těla plodem,

Či snad nestvořených tvorů tvor

Nad zemským se vznáší nad původem,

Jako orel nad temenem hor;

Ať je otcovým neb božím tvarem,

Duch jest cizím půjčeným vám darem.

Zdali podlé krve víc neb méně,

Zdali podlé změnné letory

Duch ten nepodléhá kvapné změně,

Plné odpory a příkory;

Duch-li, třeba v nejvyšší své ceně

Není manem těl a prostory:

O tom nyní nebudu slov šířit,

S metafysikou se chtěje smířit.

Tedy moudrost, tedy cnost je statkem,

Který náhodou byl darován,

Tedy bláznovství a zlost je zmatkem,

Jenžto osudem je zosnován,

Tedy zásluha je pouhým datkem,

K němužto je vlastník zavázán,

A nad vinou ať se s imputací

Žádný soudce v světě netrmácí!

Vše je dobře, nelzeť býti lépe;

Tudyž optimismu zásady,

Které náhodě se koří slepé

Vyvracujíc ducha výsady,

Vedou od poroby od sveřepé

Do rovnosti valné ohrady,

Kde i cnost i moudrost v krásné shodě

Květou s protivami o svobodě.

Zničte tedy ducha výsadnosti,

Zrušte cnosti krávu železnou,

Jako rodu, statku nerovnosti

Rušíte již pěstí vítěznou;

Hlupáci a syni nepravosti

S moudrými ať rovnost naleznou,

Ať se každý rovným právům těší,

Ten kdo svatý jest, i ten kdo hřeší.

Bez hlupáků často byste vpadli

Na mou věru v smutnou trampotu,

Květy žertu, dovtipu by vadly

V osamělém lidském klopotu,

Mudrci pak v moudrosti by chladli,

Tratíc řevnivosti ochotu;

Protož podlé mého optimismu

Dejte hlupcům podíl v kommunismu.

Bez zločinů a bez lotrů dravých

Dobrolibcům by se stýskalo,

Jako čínským malbám barev hravých,

Jimžto stínů se nedostalo;

Péro kronikářů po krvavých

Darmo by jen bitvách vzdychalo;

Básník otrokem jsa cnosti zvyku

Postrádal by všecku romantiku.

Bez zločinců pak i bez hlupáků

Náuky Gallovské mistrové,

Kteří soudí dle svých klik a háků,

Jací v lebkách dleli mozkové

Proslavených v světe darebáků,

Jaké vášně, jací pudové

Vypuklin na lebkách nadělali: –

Na holičkách jen by pozůstali.

Dušesloví na půl osiřelé

O jedné by berli kulhalo,

A těch bájek o duši a těle

Vám by ještě více podalo,

A své výsledky tak rozdrobnělé

V jednu velkou lež by stěsnalo,

A ta jednotvárnost všední cnosti

Byla by vám všechněm k ošklivosti.

Protož s mudrákem buď hloupý spojen,

Padouch s dobrákem ať v lásce dlí,

Chorý bratr od zdravého zhojen

Snad nemocných více vyhojí;

Jen když výsadami nerozdvojen

Svět se v jedno roucho přestrojí,

I když světlých duchů kasta hrdá

S temných bratrů pouta sejme tvrdá.

Ejhle, vy vidíte, že co pravím

Všecko lásky k vám je důvodem.

Já vás všecky v jednu řadu stavím,

Neb jste sobě rovni původem,

Vše vás rovně miluji a slavím,

A cvičím vás jedním návodem,

Chtěje byste všickni bez rozdílu

Měli podíl v darovaném dílu.

A ta sbírka starých povídaček,

Která vypravuje příhody

Jak papoušek žvástavý neb špaček

V kleci zbavený své svobody,

Mnoho-li se v světě zběhlo rvaček

Mezi knížaty či národy,

A co v bitvách masa nasekáno,

Příměří než bylo zosnováno: –

A co ve tajemném kabinetu

Přijato jest za fait accompli;

Zdali mírem nebo válkou světu

Hrozí svár v dépêchích vypuklý;

Kurír jak ve prudkém přivez’ letu

Tajnost sub rosa a pod puklí,

Kterou Attaché své slečně svěřil,

Když mok champagne’ský se v sklénce čeřil: –

Toto klábosení „dějinami,“

Druhé „politikou“ zovete?

Smilujtež se přece nad hlavami

Svými, a již jednou zmoudřete!

Když pak milujete lež a klamy,

Rozumně si někdy zalžete;

Jenom ke lži jako k pravdě skvoucí

S uctivostí chovejte se vroucí.

Lež je medem, lež je sladkým mlíkem

Na kaši pro duchy nezralé,

Pravda jedem je a někdy líkem

Pro světáky pansky zhýralé;

Kdo ji zná buď moudrým lékárníkem,

Aby ve potřebě nastalé

Medojedkám nepodával jedu,

A pavoukům lepkavého medu.

Pravda jesti velepřísnou tchyní,

Lež je nevěstou vám zmilenou

A potřebnou v domě hospodyní,

I manželkou městsky cvičenou;

Pravda mrzutou jest prorokyní

A ve světě dámou zkušenou:

Nuže rozhodněte, kterou družku

Chcete uložiti ve svém lůžku? –

– Tato slova líce Musy-panny

Pivoňkovým nachem polila;

Themis jasný výraz ostré hany

V přísném zraku darmo tajila;

Odevzdána bohům do ochrany

Svatým vřela ohněm Sybilla:

Jenom básník podlé svého zření

Ďáblova se nelek’ pohoršení. –

A ten blázen, jehož dolehlivé

(Pravil ďábel) znáte bolesti,

Směl se ode lži, své choti tklivé,

Jako sytý manžel rozvesti;

A že po pravdě jen dychtil živé,

Pravda spískala mu neřesti,

Které zdánlivého bohatýra

Směšně proměnily ve fakira.

Leč i na těch soudcích vina vězí

Kteří nad ním vyřkli smrti trest,

Ne snad proto, že se vymkli z mezí,

Ježto právo klade jim a čest: –

Spravedlivost nikdy nezvítězí

I když právo jejím strážcem jest; –

Ale ten kdo soudí přestupníka,

Nebiřmuj ho jménem mučenníka.

Nejvíce se chraňte mučenníků;

A když někdy jaký blahozvěst

V lidu začne mnoho tropit křiku,

Nevšímavosti jej potkej trest,

Zavržte i jed i mstivou dýku,

Vaší mstitelkou buď prostě lest,

Ježto chystá bez krve a sváru

Všem kejklířům nepaměti káru.

Protož trestem beze všeho hluku,

Tímto trestem nevšímavosti,

Slavný nedouk všech nedouků

Ukárán byl ve vší tichosti;

Proklínalť on tuhou svoji muku

Co ho pozbavila marnosti.

Která slávu hlásá pozemšťana,

Když mu dávno odzvonila hrana.

Věru velice mne nutí k smíchu

Po žebrácku hrdá sprostota,

Co si v tom zakládá svoji pýchu,

Kdyžto zhrdne hrstkou života;

Co se ctnosti domahá neb hříchu,

Aby chlubná její trampota

Nade hroby hlasem archanděla,

Nebo troubou od Jericha hřměla.

S pyramid se dvakrát dvacet věků

Ovšem dívá na Egypťana;

Dosud časův odporuje vzteku

Pomník Dáků vraha, Trajana;

Žijou písně mnohých věštích reků:

Zpěv Homera, jméno Bojana,

I tu zmínku o Lumíru krátkou

Ctíte jak památku lásky sladkou: –

Ovšem z Gangesu již mnoho vody

Uplynulo v lačný Ocean;

Tisíc roků hledí na pagody

Himalaja v rajský Indostan;

Dávného pak Kalidasy plody

V staré vlasti starý mají stan,

I jak aloe ve vzácném květu

Na odiv se všemu staví světu: –

Ale k outrpnosti mne to bádá,

Vida tolik času, tolik sil,

Které Levít Musy vynakládá,

By své jméno pérem proslavil:

Dnem a nocí pracuje a střádá,

By z papíru pomník zůstavil,

A než času krok se s krokem mine

Na tisíc knih červotočem zhyne!

Medle s pozorností trpělivou

Vyslechli jste částku rozpravy,

Kterak láskou k pravdě náruživou

Bezejmenec hledal oslavy;

Já pak vyjevil vám s duší tklivou

Částku filosofské soustavy,

Kterou jestli blíže chcete znáti

Račte dál se do kolleje bráti.

Tam můj adjunkt u velikém sboru

S učeností tuze hlubokou

Vlastně řeční o hladu a moru,

A jich cenu chválí vysokou,

I jich působení na prostoru

Světa slaví řečí širokou,

I jakým to dobrodiním bývá,

Když se země třese neb když zívá.

Toť jest optimismu částka třetí,

Kapitola pět a dvacátá,

Po níž následuje u zápětí

Čtvrté části látka bohatá,

V nížto strmí výše nad ponětí

Syllogismův řada rohatá,

Jež je na zásadách z brusu nových

Slita v paragrafech vocelových. –

Skončil: – a na konci rozpravy

Pravým okem na půl laskavým,

Levým okem na půl rouhavým

Změřil od paty až do hlavy

Svoje velectěné vzácné hosti,

Kteří děkovali v uctivosti

Za všecky ty rady přátelské,

Které jim dověrou nadšené

Udělilo srdce ďábelské.

V této chvíli dobře zvolené,

Když Mefisto sprostěn velkých trudův

Hledal i nacházel ve své strasti

Trochu kapek satyrické slasti,

Natíraje do ran lidských bludův

Z horčice a ze dryáku masti,

Byť i pekelný ten prastarosta

Každého se trochu dotknul hosta

Svojí řečí nevylíčenou:

Přece s radou dobře míněnou

Všickni spokojeni odcházeli.

Jen Themidu, jenom Musu děvu

Některé předházky zamrzely,

Jež Mefisto propověděl v hněvu.

To když hostitel jich zpozoroval,

Hned jak homme galant se zašikoval,

I oběma dámám dvojím mlaskem

Měkké ruce hbitě poceloval.

Tak je obě novým získal svazkem,

Že se beze všeho ohledu

Pozvaly na příští besedu,

Která hostům přichystána byla

V pekle od Mefista-lidumila.

Hle tak velké jako malé děti

Často místo školní návštěvy

Vídáváme k radovánkám spěti,

Vábnější kde kynou výjevy,

I kde často v spolku besedníků

Vtip i soud nabývá více cviku,

Nežli tam kde moudrost zaplacená

Jako žárlivá se durdí žena,

Jak Popelka, která z čeledníku

Nevychází ani z kuchyně,

Leda do kostela jedině,

A když vyjde cestou tajemnou

Zvolá ve své sprosté nevině:

„Mha i za mnou, mha i pode mnou!“ –

Často v kole hodovníků švárných,

V spolku děv a paní lepotvárných,

Jedním mžikem, jedním úsměchem,

Jedním srdcejemným kyvnutím,

Jedním outlé ruky stisknutím

S větším potkáme se prospěchem,

Lepších naučení nabudeme,

Nežli když na lávkách zasedneme,

Nad kterými holá theorie

Hlasem ozývá se povýšeným,

A se hypothesí štítem kryje

Před junáctvem světa nezkušeným;

Neboť poznat dobře srdce lidské,

Poznat svého druha smýšlení,

Největší jest v světě umění,

Hodno skvělé slávy olympické.

Ono nejeví se v škole žádné,

Aniž s nebe na zem nedopadne,

Jen v líkárně světa plné jedu

Zkušenému vyskytá se zhledu

Světlých lékařů i lékárníků,

Jež utrejchu ošemetné lsti,

A hlodavce hlasné pověsti

Umějí se silou protilíku

Podstaty své přímé opříti,

A ve válce s davem ouskočníků

Pro cnost jak Seneka umříti.