NOVÉ STROMY.

Už jsou tu nové, tenkokmenné,

jak branci dáni do řady;

i jim dech máje zeleň sklene,

a nebudou kvést nerady.

Však nepůjdu tam k jejich boku

se přivit, když se sešeří,

a vyslechnouti jednu sloku

z té staré písně nábřeží.

Co v mé, to není v jejich duši:

to zná jen starý, zdraný kmen,

jejž mráz a bouře léta kruší,

jak stojí tady zamyšlen.

Jak já, on své tu prosnil mládí,

hvězd, slunce stopy na větvích,

a každý vzdech, jenž řekou pádí,

kdys perlou rosy utkvěl v nich.

Leč ony křehké stromy mladé

sem přišly náhle v starých svět,

a, nechť se skráň jich k druhům klade –

ne, nemohou si rozumět!

Jsou jak ty dívčí, svěží krásky,

jež dole chodí okolo,

a čím víc na rtech mají lásky,

tím cítí spíš – jen na polo.

Jsou jak ten dorost dívčích květů,

jež vždy jen myslí na sebe –

a nepochopí jiných vznětů,

a v Čechách mráz – jich nezebe!