Nové žití.

Když se po bouřce zas vyčasívá,

Nebe kouzlem světla omladlo:

Třpytí sad se jako zrcadlo,

Ptactvo v háji zvučným sborem zpívá.

Tak mé srdce, dívko přívětivá,

Působením tvým trud ovládlo,

V jehož mrakotě se propadlo,

A již jaré síly ponabývá.

Nad svou zachmúřenou minulostí

Duhu rozklenutou znamenám,

Zvěstitelku jasné budoucnosti.

Utišenou vlnou připlavil se

Neocenitelný poklad sám,

Po němž na cestu jsem vypravil se.

Jak se umdlý poutník občerstvuje,

Bloudivší po lesní pustině,

když se prolopotil k výšině,

Kteráž oku rozhled poskytuje!

Vzlezl, a již ejhle! upatřuje

Zvůry, sady, vísky v dolině,

I vedoucí k ladné krajině

Pěšinu – tož hned ji nastupuje.

Tak já tebou teď po trapné pouti

Na pahrbku stojím života,

Kde mi dopřáno se rozhlednouti.

Čarokrásné zhlížím dny budoucí:

Nuže, činná síly jarota

Dojde tam, kam přání tíhne vroucí!

Když znenáhla bledne světlo denní,

V roucho tmy se úval obálí,

Kde pastýřů zněly píšťaly:

Vábí mě i dosud žalostnění.

A tu je mi v citu roztajení,

Jakby mě již v rakev dávali,

A já jen pastýřů píšťaly

V dáli slyšel znít. Ó sladké znění!

Leč když kuropění oznamuje

Svěží ráno, horstvo zoří plá,

Od východu čerstvý vítr duje:

Ha tož rozjařená ve mně síla

Snářství kárá a mě vyzývá,

Abych statná z lásky konal díla –

Vzhůru, staň se tak, jak káže síla!