NOVĚ ZVONY.

Šla jsem průmyslovým městem,

temným koutem, za večera.

Myslela na svoje milé,

na svou tichou, bílou cestu.

Divný hlahol zavzněl z dálky.

Zvony, řekla jsem si, – stojí

tady kdesi blízko kostel,

snad to zvoní ku klekání.

A zas šla jsem zamyšlena.

Ale zvony hlaholily

stále blíže, stále jasněj',

takže snění přehlušily.

A v tom jejich hlaholení

stopy není po pokoře,

po oslavných tonech bohům,

po modlitbě za chléb denní.

Poslouchám a hroužím duši

do těch neslýchaných tonů.

Všechny touhy nových lidí,

všechny vzdory proti kletbě,

kterou na sebe vzal člověk

zotročený, ponížený,

zpívaly ty divné zvony,

jak by jejich tvrdých srdcí

doteklo se živé, lidské,

zpité novou, slavnou silou,

rozbušené, vzdorné srdce,

naplněné horkou krví.

A jak blíž jsem přicházela,

hlučely ty divné zvony,

jako by ta jejich píseň,

vítězná a nespoutaná,

proraziti měla klenbu

kouře, těžkých dusných mračen,

zajásat až pod oblaky,

až tam zanést svoje vzdory.

Rozhlédnu se šerým koutem.

Nestála jsem vedle chrámu,

mostárna to šerá byla

velké železářské firmy.

Kladiva tam v kovy bila,

montovala tvrdé pláty.

Ve výši kdes, v temnu klenby

svištivou svou píseň pěly

transmisse, a jeřáby tam

hravě, s hrdou elegancí

břemena svá přenášely

semo tamo dlouhou síní.

Tam, za okny špinavými,

v šeru strojů, šumu práce,

vítězně a nespoutaně

zpívaly si nové zvony.