NOVELLA D’ANDREA

Hle, příkrov z minula zved básník rukou smělou

a ve zjev lahodný zas nový život vlil:

a dívka povstala s vášnivou duší vřelou

a s čelem, které žal ni posměch nesklonil.

Má vavřínovou snět kol unavených skrání

a kolem ramenou slavnostní cizí háv –

však vlídný její zrak jak v tichém poznávání

zří s mírným úsměvem na posměvačný dav.

To dávno, dávno již, kdy zřela zarmoucena

za hustým závojem do pobouřených řad,

a kol ní povyk zněl: „Vždyť žena je to, žena!

Co s ní? Kam spějeme? Je zvrácen světský řád?!“

To dávno, dávno již... A věky pohltily

lesk jejich triumfů i srdce tajný sten,

však drzý úsměšek neb údiv potměšilý,

ten přes čas, přes dálku je dosud nezměněn.

A slovem vědoucím dnes mluví dívčí ústa

o cestě zaváté, jež vede k výšinám,

ba ani cesta ne, jen stezka prázdná, pustá,

po níž kdo první jde, vždy musí jíti sám.

Zatím co zdola zní vzdech, posměch i kletba,

těch příliš slabých smích, těch příliš chytrých jed,

kdo však chce dostoupit, ten hlasů z nížin nedbá,

a slyší-li je přec, zní mu jak povel v před.

A z výše svojí k nám se sklání silnou zvěstí,

že ztracen pouze ten, kdo sobě nevěřil,

kdo zradil sebe sám za krotké zevní štěstí

a za klid v pohodlí své touhy velký cíl.

A vítězem vždy ten, kdo neoblomen strachem,

nad zvyku okovy, nad frázovitou cnost,

za svojím posláním vzlét duše přímým vzmachem,

neb jeho vavřín jest a jeho budoucnost!