Novému apoštolu.

Jak velký prorok vstoup’s ve řvoucí davy,

jež hlučily, se spíjely a smály,

jichž ryk a vřava, zkluzký vtip a zpěvy

až k sluchu Tvému žitím dolehaly.

A na Tvém čele dlelo přemítání,

v něž myšlenky své břitké vrásky vryly,

vždyť uzřel jsi, jda stopou zkrvavělou,

jak o sousto sešlé se davy vryly.

Ty znáš ten lid, jenž výská v karnevalu,

ve víru mask a vůni spití čpavé,

jenž hledá dívek obejmutí měkké

a zřítelnice opojné a tmavé.

Ty znáš i chasu, jsou to Shylokové,

již zlatem miná v tajnu skrýší zvoní,

a pro haléř, jenž zapad pod podlahu,

pak zoufalé a hořké slzy roní.

A znáš i ty, jichž vysílená těla

již od kolébky v jařmu porob úpí,

a znáš jich bídu. Ta jim v krvi střebe,

a mozek rvou jim spáry její supí.

Ty znáš je, znáš! Tvých děl to známí reci,

jichž peklo, mistře, věrně líčit umíš,

byť byli němi – hluši – bez pocitu! –

I mrtvolám jich vždy Ty porozumíš.

„Ti velcí jsou!“ tak čítám ve Tvých dílech,

„ne v přepychu, lži, klamu, hodování,

ti velcí jsou, že trpí, pláčou, kvílí

od zrodu k skonu v dlouhém umírání.

Ti velcí jsou, že hynou odkopnuti,

neznámí, bídní, v němé resignaci,

bez stesku, stenu, slz a bez reptání!“

Ty sám jsi řek’: „To reci jsou a – jací!“