NOVÉMU ČLOVĚKU

Ty o svém Bohu denně pracuješ,

chceš většího jej mít,

než včera byl a dnes,

než když tví otci zabíjeli otce mé,

co měli světlo pít,

a bratr můj když vedle bratra tvého kles‘.

A proto přec jsi zítřku svého lidství blíž,

i žena tvá vždy o hon vpřed a hlouběji a výš.

Neb žena vždycky předčí muže v bolestech,

že rodí dítě jeho, usmívá se v křeč,

je chrání v snech a mateřskou jim žvatlá řeč,

a Bohu svému přibližuje srdcem svým

a v náručí je duchem novým křtí, jak celuje.

Tak jednou, ženo, z pevných rukou tvých

budoucí člověčenstvo vyjde, silná buď,

tys dětem blíž, tys dětem nejblíže,

ty nepusť očí s nich, když je ti nejtíže,

když v starostech se utápěti zdáš,

ty budeš spasitelkou, nová srdce vychováš,

když muž svou prací ztvrdnul na křemen

a starost má, by nezhasly mu ohňů pochodně,

než vzejde den.

Ty, ženo nových dnů, ty matko, ženo,

ty sbratříš děti své, jimž novou láskou svět,

jich ruce spojíš-li, by nemohly již ubíjet, –

to jediné jen zanecháš jim věno.