Novému jaru.

Jak vítat mám tě, víc to nevím ani,

a co bych čekal, co mi může zkvést –

já chci jen lesy, čisté slunce ranní

a za večerů tiché světlo hvězd.

Ó zlaté jaro, zas tvé pousmání

hřát bude všude, kde byl dlouhý mráz,

leč pod altánem, kam se lípa sklání,

víc v tichém štěstí nezastihne nás.

A tam snad letos jiní v lásce sednou,

já v ústraní jen usednu si sám

a vzpomenu, co bylo tady jednou,

jak vždy a stále na to vzpomínám.

Ó zlaté jaro, zda mi to teď stačí,

jen dívat se v ten divný ples a šum,

až všude bude zpěvné chásky ptačí

a skřivan z polí vzlétne k oblakům!

Až každý bude hledat něčí ústa

a přitulí se k drahým ňadrům blíž –

a jak ten vlídný, krásný večer vzrůstá,

ty snící hlavy k sobě nakloníš.

Ó jaro zlaté – a ty nad mou hlavou

tak opojivým dechem budeš vát,

pták jásat bude písní usmívavou,

že vše, co bolí, zapomenu rád.

Ó zlaté jaro, dítě plné krásy,

mou hlavu zahal vůní květů svých,

ať marně už to všecko nestýská si,

co pomřelo za nocí mrazivých.

Ó jen tím dechem květů ovaň čelo,

já nechci víc – jen kolem všecko v květ

a zář a jas kéž by se obláčelo,

co budu zřít – snad letos naposled.

Jen ještě, prosím, zahal květy těmi

tři hroby nízké, na nichž ležel mráz,

by tam ti drazí dávno spící v zemi

po těžké zimě v růžích spali zas.

Jen tam se nachyl a svou hebkou dlaní

tam květy zahal propast našich cest –

já chci jen lesy, čisté slunce ranní

a za večerů tiché světlo hvězd.