NOVÉMU PŘÍŠTÍ.

Dej, dej, mi vzhlédnout v jásavý svůj zrak

a k slunné skráni v paprskovém věnci!

Mé srdce zvonem bije do oblak

a zpívá s jásavými okřídlenci.

Dej pocítit mi radostný svůj dech,

jenž voní jarem nejrannějších květů,

a haluzky si k nohám sypat nech,

v tu šlépěj nejzářnější v drahách světů,

Kam duchem letmo tryskám nad oblast

pravd krutých, starých? K snům snad v nedohledno?

Jsi Zjevení? Jsi Naděje? Jsi Vlast?

Jsi Svoboda? – Ó, tys to vše a jedno!

Jsi Splnění, jež za nejdražší slib

svou bezeskvrnou pravici nám dává.

Jsi Budoucnost, jež ratolestmi z lip

nám nad střechami pozdrav zítřků mává.

Jsi Spravedlnost – očista i trest,

jež rány hojí, smrt a spoustu světí

a smývá s plemen krvavý jich křest,

jak žrec by myl svůj oltář po oběti.

Jsi touha věků, ztělesněná dnes,

jsi vykoupení naše, všech – i příštích;

jsi z hrůzy, volající do nebes,

kmen palmy míru, vzrostlý na bojištích.

Ty, lidskosti, ty, svatá myšlenko,

ty, kacířství kdys bratrského slova,

ty, české víry dávná zrozenko,

ty od nás vyšla’s, k nám se vracíš znova.

Všem zemím vlást jsi povolána v ráz,

však žádný světa kraj tě neoslaví

jak domov tvůj. Zde všecka srdce v nás

se perlí jako číše na tvé zdraví.

Ať vypije ta půda radostná

všech perel rosu, jež nám z duše plynou

a v nichž se stkví hra barev milostná

jak duha rozepiatá nad otčinou.