Noví nájemníci.

Já opustil svou jizbu chudou –

dnes prvně v její obydlí

se mladý párek usídlí,

a dva tu lidé meškat budou.

Je malá, ani předsíň nemá,

však útulna jest jako klec

a stačila mi v nouzi přec –

jak nyní ale stačí dvěma?

On z lásky vzal si dívku chudou –

šla ráda ženou za něho,

má tkalce, muže hodného.

Když Pán Bůh dá – snad živi budou!

On sedat bude u své práce,

kde starosti je o chléb dost,

a ona řídit domácnost –

i půjde vše, jak na obrátce...

Jsou chudobni, a v jizbu chudou

co mohli víc, než lásku vnést?

Teď společným jich osud jest,

i nesmějí si stýskat nudou!

Nic nemají, než ruce pilné

a tuto skrýši domovem

jak ptáci hnízdo pod krovem –

zda štěstí zde k jich krbu přilne?

Jsou plni víry; v jizbu chudou

dnes přinesli si mládí květ;

zde bude příští jejich svět

a zde i snad jich rakve zbudou...

Však dnes jich naděj láska chrání,

a láska všecko přetrvá

i věk i žal – z ní teprva

jim vzejde pravé požehnání!

Jsou sami dva, a v jizbu chudou

se dívá k nim jen boží zrak...

Ó, najde-li se místa pak,

až za rok ze dvou – tři tam budou?

Dnes mají spor jen o polibky

a za rok vzdají nebi dík,

až přijde nový nájemník – –

a položí ho do kolíbky...