Novicka.

Se dveří skřipotem už veškerý svět za ní

se zavřel na věky; jar zřela sedumnáct;

svou krásu nevinnou, jíž celý svět se klaní

ta plachá hrdlička do stínu uzavřela.

Má jednu družku jen, to modlitba jest vřelá,

má jednu matku – smrt, jíž lepší její část

netknuta uletí; má jeden cíl jen – hrob.

Za nocí měsičných se Kristus v bílé záři

ti ve snu přiblíží; jak sněžná lilije

kdy v čistém loži spíš, tě líbá v bledé tváři.

Zda zlaté perutě ti nedá, abys vzletla

s ním v slastí okamžik do říše snů a světla,

kde poupě tužeb tvých se v růži rozvije,

jíž nesmí dotknout se náš mrazný, hříšný vzdech.