Novinářští sazeči.

Temně zní a jednotvárně

hukot strojů po sazárně

ze strojovny jako repot

posledního do kouta;

otroci, jak dí si sami,

schýleni jsou nad kasami

snášejíce na svém hřbetě

povinnosti chomouta,

mnohému i s obličeje

v těžkém vzduchu pot se leje –

jeť tak dusno, jako bývá

v přírodě, než nad krajem se

hrozná bouře rozpoutá...

Nejstarší z nich poodložil

sázítko, a jakby do žil

vjel mu oheň, deklamoval,

jak už měl svou manýru:

„Dobře... ač jen v rouše chudém,

přece též jej míti budem;

ale zdaž jste čtli ten článek

od Mrštíka v Lumíru?“

Čekal chvíli, vypnul tělo,

a tu z konce zasípělo:

„Sázím dvacet proti jedné,

že jsme s tím, co Vávra četl,

jistě všichni na štíru.“

„Možná,“ vece stařík smělý,

„však vy zvláště byste měli

znáti pravdu článku toho,

shlédnout se v tom zrcadle

jak sám národ, jenž tu vidí,

že mu vinou vlastních lidí

odcizeny ideály

jeho slávy omladlé –“

Nedomluvil... v okamžiku

smích se ozval za pokřiku

různých vtipů: „Vávra káže!“ –

„A co dělá za přemety!“ –

„Jako sokol na bradle!“

„A já pravím: Cele prázdni

ideálů jsou jen blázni,“

horlil vůči posměvačům

v myšlének svých pochodu;

„vy je nejvýš v břiše máte

jak vše páté přes deváté

v hlavě své, když cizáckostí

štvete proti národu

vlastní krve –“ „Ustaň žvanit !“

„Koho chtěl by chytit na nit

vybledlého vlastenectví?!“

„Blb ten nikdy nepochopí

proletářstva svobodu!“

„To řeč vaše?... Je mi líto,

ale rcete, zdali lží to,

tvrdím-li, že ve vás méně

citu je než rozumu...

Nehrozí snad nebezpečí

národu a jeho řeči?...

ach a vaše zaslepenost

s vrahem chystá zkázu mu!...

Jak to bolí!“ – Umlk náhle,

jakby jeho hrdlo sprahlé

dusem vzduchu, hnusem puchu

zadrhnuto bylo bolem,

který řádil v nitru mu.

Nikdo nehles... však co děje

teď se s Vávrou?... Zle je, zle je!

Tvář mu bledne, oko hasne,

ruka hledá oporu –

tělo padá na souseda

silné ruce... běda! běda!...

již i pěna z úst se dere –

„Vodu! Rychle! K doktoru!“

A co jeden odběh nyní,

přiskočili hned zas jiní

a pak vzavše omdlelého

opatrně odnesli jej

na volnější prostoru...

Přišel lékař... vše se dívá,

jak se budí, pookřívá

a jak posléz jasným okem

zdá se loučit s přáteli:

„Národně jen zbloudili jste,

však vy máte srdce čisté,

a to také jednou Vlasti

pomáhat vám povelí – !“...

Zavřel oči... smutno kolem,

soudruhové s těžkým bolem

vrátili se opět k práci,

a ty stroje po sazárně

tak – tak teskně hučely!...