Novomanželé.

Zas v restaurantu, v zimě, jako vždycky

se sešli hosté: doktor sanguinický

nad srnčí skloněn citron v prstech stiskal,

pak švihák jakýs, jenž skrz zuby pískal,

a jakýs rada s mladičkou svou paní. –

O všem se mluvilo: o volbách, dani,

o bance, o dělení selských statků,

o politice pustili se v hádku. –

Když zdálo se, že nudný hovor vázne,

děl doktor, ukázav na místo prázdné:

„Ten blázínek, jak moh’ se ženit přece?“

a o lenoch v zad vzepřel svoje plece

a houpal se... „To vidět byste měli!

On s mladou žínkou proběhá den celý

po modních skladech, stále usměvavý,

v bazaru vánočním se letmo staví

(ba škoda, že už karrouselů není!

tam jistě seděli by přituleni!!)

hned v obrazárně, u knihkupce mžikem,

hned v krámě cukrářském... Ba, starým zvykem

tak povrhnout, a nepřijít sem ani!“

A mladičká, jež nudí se tu paní,

po jakés lásce zatoužila rázem,

ve snění chvíli upřela zrak na zem;

kuličky chleba v ubrus hází režný.

Hned se švihákem pohled jakýs něžný

a výmluvný vymění chvíli dlouhou; –

– jich prsty tknou se, náhodou snad pouhou...

Leč rada starý, jehož trápí rýma,

si s červeného nosu brejle snímá,

a tabatěrku vyjme, šátek bílý.

Pak za ušima podrbav se chvíli

nápadně dlouho čistí okuláry. –

– By uhlídal líp ženu, rada starý?...