Novoroční přípitek.

Titanů starých nezdolné plémě

vězněno úpí v podsvětí,

duní to z hloubky, chvěje se země,

slyš vytí a lání, prokletí.

Jdou léta jak stíny,

avšak ten hlas jak výčitka, vzdor,

ten hněv a spor

ze hloubi moří a ze klínu hor,

týž, a přec jiný

nezmizel z lidské paměti.

Byly snad chvíle, kdy stlumen z části

zhasínal v matném ohlase,

kruhy kdy přestal titan mdlý třásti,

překonán skoro v zápase.

Však jiskra té síly,

odvahy, naděje plamen a žeh’

vřel v žilách všech,

trysknul zas lávou a v divých snech

nadšením zpilý

pozved’ se kolos po čase.

Vždycky tu staré pramáti lebí

podivné táhlo zachvění:

Řetězy s nohou! oči všech k nebi

zvedly se v blahém toužení

a titanů děti

cítily otců svých plamennou krev,

vybuchly v hněv

veliké skutky, nadšený zpěv

z ňader jim letí

k zóře, jež nítí se v plameni!

Titanův děti živy jsou ještě,

k otců se znají závěti,

co jim hněv nebes, plamenné deště,

co lání a hrozby, prokletí?

Co násilí, zloba?

Odvahu v hrudi, na čele jas

vstávají zas,

světlu jdou vstříc, spí pod nimi čas

a ústrk a mdloba

háďat a mloků ve změti.

Titánův děti spějí jen k dobru,

proměnit chtějí země klín,

dědictví otců, pravěkých obrů,

padlo jim ducha do hlubin.

Co bylo hmota,

co bylo rmutem – světlo je teď.

Myšlénko, leť!

Zajásej, písni! Obraze, kveť!

Štětec i nota

ať hlásá, že je přemožen stín!

Poháry vzhůru! V těsný kruh úže,

dvanáctou bije chmurný zvon,

pod sněhem bují edenské růže,

v hymny se mění vichru ston.

Hle, země puká,

titanů starých smířený rod

v hvězd chorovod

mísí svůj jásot jak hromy vod –

Otcovská ruka

uvádí děti své na hvězdný trón.