Novoroční sen.

V lesích jel jsem hlubokých,

byla noc a všude sníh,

smutno bylo, kam jsem zřel,

les jen dýmal a se tměl.

Čekal jsem již rána vzmach,

jak se vznítí v korunách,

a jímž počne Nový rok

hluboký svůj světlý tok.

Zlatožluté mlhy dech

jak by přelít’ po stromech,

ale zase starý stín

kýval smutně z doubravin.

A já mnil jsem znaven již,

že den váhá jíti blíž,

a že zemřel v bezdna tmách

krvavý a v mrákotách.

A že již se nevrátí

do polí a souvratí,

a že nevrátí se zpět

láska v starý, mroucí svět.

A že všecko zhyne v mžik,

co snil člověk, smrtelník,

v ledném hrobě mrtvou tmou

vše se srovná najednou.

Ale náhle v zlatu par

oblohy pruh šedý, stár,

nového dne tichá zvěst,

zablysk’ náhle ve sklon cest.

Nádherný a skvoucí den

rozkvet’, jako z bílých pěn

lesy v kraj se dívaly,

dýmaly a zpívaly.

Novým hymnem lidských snah

zdál se svítit slunce prach,

trysk’, jak ze dna bolesti

sen by vstával o štěstí...