Novoroční.

Čas proud je nesmírný,

jenž od věčnosti teče,

mystický veletok, v němž vesmír celý pluje.

Zkad prýští, nevíme,

ni kde je konec jeho.

A v jeho vlny tajemné se všecko v posled kácí,

co žilo, kvetlo, hořelo

– i sluncí žhavý přízrak –

vše v Času hyne, vychladne a v minulost se tratí:

svět, myšlenka i člověk.

I člověk... Vždy se chví,

když Času proud ho chvátí

a s sebou unáší, ať sebe víc se brání

a ani vteřinu

se v toku nezastaví...

Však jako moře majestát kdys dráždil první plavce,

vln jeho zkrotit přesilu,

spět po nich v temno dálek,

za nimiž Slunce tušili a nových Světů vidma,

a konečně je zmohli:

tak také Času proud

člověka chvíli děsil,

když cítil každý den tu jeho strašnou sílu,

jež ve svůj věčný let

ho táhla bez lítosti.

Však náhle v duši člověka jak v smršti zakypěla

krev jeho předků titánských

a božství skrytá jiskra

se rozhořela požárem – až ohnivá ta bouře

se slila v ocel Vůle.

Dva mocné praživly

se střetly v tuhém boji:

Čas, vichr Věčnosti, a lidské vůle Síla,

a boj ten velký byl

jak sami zápasníci.

A člověk přece zvítězil a nepřítele spoutal:

Čas drahou svou se řítí dál,

však člověk přesně dělí

na roky, dny a vteřiny tu jeho věčnou peřej,

jak změřil planet cesty...!

Šly Hvězdy na pomoc

i zlatý kotouč Slunce,

i Země proměny, květ Jara, Zimy, Luna,

to všecko s člověkem

šlo v zápas proti Času,

jenž věčný všeho nepřítel, co žije, kvete, hoří,

ať motýl nebo planeta,

květ nebo prahor témě;

v něm každý útvar vesmíru svou zkázu jistou tuší,

hrob, kam se jednou sřítí...!

A proto jásotem

se lidstvo rozhlaholí,

když z noci temnoty den zažehá se nový,

když v noci mrazivé

rok starý v skon se kácí,

nad jeho stínem blednoucím rok nový slavně vstává,

v němž brzy s lidstvem zajásá

i slunce v novém žáru

a příroda se rozdýchá zas v novém sladkém jaru

a květy usměje se!...

Snad je to iluse,

jíž spíjíme se jenom.

Čas dále unáší svým nezměněným proudem

nás lidi, světla hvězd

i sluncí v Smrti kraje –

však Iluse ta štěstím je a věčnou sílu dává

i krásu, teplo životu,

ba životem je sama:

Buď tobě sláva, Iluse, Naděje sladká matko,

ó zdroji lidských štěstí!

Rok nový zas je tu...

Nuž od Ilusí spějme

k rozkoši Naděje a ku života štěstí!...

Co šeptá Naděje? –

Čím chví se duše moje? –

Že s novým jarem rozkvete zas v nové květy země,

že v nitru mém se rozkypí

zas nová síla tvůrčí

a z květů plody zahoří a z mojí vůle činy,

jež láska ozlatí mi!

A lidstva epopej

zpěv nový rozezpívá,

jenž bude smavější než staré bídy přízrak,

že Lidskost vítězná

se snad už chopí vlády –

i ten můj národ ubohý snad konečně se vzepne,

ze mdloby k činu procitne

a chlapsky probije se

přesilou starých nepřátel i zmetky vlastní krve

k svobodě, k moci, k slávě...!