NOVOROČNÍ.

V noc číše moje kvete, růžově zářivá,

s ní poslouchám, jak buší věčnosti kladiva,

sloup starý jeden kácí, na nový v práci hřmí –

svou zvedám číš, ó, dítě, na naše přátelství!

Ten jeden rok co podal, vše slyším v hřmění tom,

violy d’amour píseň i z dálky dunět hrom,

i píseň kroků Vašich i předrahý Váš hlas,

když v májovém kdys jitru jsem zastavit směl Vás.

I lupení v tom zpívá v aleji chvějivě,

a píseň zní na nervů napiaté tětivě,

kdy čekával jsem v letě v opojné závrati...

Ó, jitra, jež jsem ztratil a jež se nevrátí!

Jenž odchází, buď slaven! Dost krásné bylo již,

že duše naše k sobě v něm přistoupily blíž,

že Tajemství jsme blíže v tvář pohleděli v něm!

Buď pozdraven, jenž nosil Váš obraz v znaku svém! –

Jak číše moje hoří! Plá to v ní nad granát!

Ó, dítě, s Vaší číší dnes srazil bych svou rád,

ať přes hranice věků a v celý vesmír hřmí:

na Vaši krásu tmavou, na naše přátelství!

Na Vaše štěstí, dítě, jak já bych chtěl je zřít,

kdybych moh’ s celým světem hrdě se za Vás bít,

kdybych moh’ proti všechněm svůj za Vás zvednout štít

a s Vaší barvou v boj jít za Váš i za svůj klid!

Na Vašich očí velkých horečné plameny,

na Vašich vlasů tmavých vášnivé prameny,

na Vaší duše prudké i slunné bystřiny,

na Mysterium, za nímž jdu v její hlubiny! – –

V noc číše moje rudá plá krví ohnivou –

S kým přiťuknu si, dítě, na pozdní touhu svou?

Svou číši v prázdno zvedám a hvězdný hledám zrak,

a nebe je tak tmavé, a světla škrtí mrak.

Svou číši v prázdno zvedám. – Nač čekám ještě dál?

Jen důvěřivé slovo bych zaslechnout si přál,

jen jeden krok, jenž blíž jde, mé číši nevyhne,

jen jedno přiťuknutí, jež všecko vystihne!

Vše uhádnout a poznat, až do dna vypíti,

dvě duše z číše jedné... a pak ji rozbíti,

jen pohledy pít dlouhé... a sladce oddaní

poslouchat dunět kovy na věků rozhraní – –

V noc číše moje hoří krvavě zářivá.

S ní poslouchám, jak buší věčnosti kladiva,

v to hřmění číš svou zvedám, v dnů nových záplavy,

a zpívám: miluji Vás! – Vám piju na zdraví!