Novověký Adam.

Seděl jsem se svou milkou

jednoho večera

v malé tiché komůrce

v hovoru za šera.

Byla mi blahou chvíle,

kterou jsem u ní dlel;

já žil a toužil po ní,

u ní se v ráji měl.

I přinesla košíček

jablíček červených

a podávala jedno

mi k okusení z nich –

tu napadl mi maně

Adam, praotec náš,

kterak ho svedl v ráji

Evou sám satanáš.

Dím tedy ku své mílce,

chtě na reka si hrát:

nemám chutě, má drahá,

teď do jabka se dát.

A začnu již o ráji

své drahé hovořit:

Považ, kdyby se takto

mělo as s námi dít,

vžij v minulé se doby,

mysli, že síň ta ráj

a já že jsem Adamem,

a ty pak Evu hraj. –

Jeť všude plno krásy

v širém prostoru tom

a tamo v dáli též že

posvátný onen strom.

V tom had že připlazí se

a dvorný na pohled,

tě ku ovoci nutí,

jenom aby tě sved,

a žádal, abys také

mně dala okusit;

já nechtěl bych však ale

jablko toto vzít,

neb nejsem taká třtina,

jak Adam praotec

a nechci pozbýt ráje

pro takou – hloupou věc.

Tu ona jen se směje

a dí: nech hovor ten,

pojď a obejmi mne,

o lásce hovoř jen.

I celuje a líbá

mne chvíli nějakou

a potom začne opět

o jablku vést svou,

a chválí, kterak dobré

a sladké jako med,

jíž abych se nezdráhal

a chutě jenom jed,

a zas mne počne líbat,

že víc se nebráním

a chutě již jablíčko

mi podávané jím –

Tu vypukne však děva

ve hlučný hlasný smích:

vidíš to, můj drahoušku,

tak spáchal Adam hřích.

I shledal jsem, že Evě

je těžko odolati,

zvlášť Adama-li začne

líbat a celovati.

A kdyby nebes tvůrce dnes

utvořil nový svět,

ba že by Adam zase

tak sveden – jabko sněd! –