Nový byt.

Byt nový vyhledal, jen úzké čtyry stěny.

Dům vápnem vlhkým pách’, na podzim dostavený,

svou přídou úpravný, fasádou ozdobenou,

a lákal chudinu svých bytů levnou cenou.

Svůj skrovný nábytek v kout zvolna rozestavil,

tu zas vše překládal, tu rovnáním se bavil,

a hvízdal potichu... Dvé starých barvotisků

po stěnách rozvěsil, „Krajinu zimní“, vísku,

jak sníh ji zasypal, jak cestou osamělou

na saně jedoucí se vločky sněhu stelou,

pak „Léto“ prahnoucí v nezvyklých barev směsi,

s obilím žloutnoucím a s mlhavými lesy.

Pak, by se poohléd’, se schodů sešel hbitě;

skla oken barevná se leskla duhovitě.

Na dívky padal žár, jež v čtvrté patro spěly,

jich hlasy zvonkově se dlouhou chodbou chvěly;

pak tělný jakýs pán šel žoviálně kolem,

se svazkem zelenin a chřestem, karfiolem,

pot s čela utíral tak spokojen a klidný.

Ten dům byl veselý, tak příjemný a vlídný,

a slunce vesele na římsách plálo všude.

Zde život, myslil si, všem šťastný, klidný bude!

Pak zašel do ulic... A nezřel již, v tu chvíli

jak do mar před domem rakvičku uložili.