Nový den.

Vstává tiše z klína mraku

plný jasu nový den,

děcka průhlednému zraku

podoben.

U okna zřím, jak se nítí

modravými nad lesy,

jak se zvedá a jak svítí

nebesy.

Každý strom ční k nebi tiše,

květ je porosen a čist –

Den se sklání k zemi s výše

jako list,

který posud neotevřen,

čísti jej – mám skoro strach.

Kdož ví, v jakých budu sevřen

brzy tmách?

Den je posud bez poskvrny

prodchnut vůní lahodnou,

kdož ví, jaké v hruď se trny

zabodnou?

Svatá chvíle! Celé žití

svítí z tvojí hlubiny,

vděk tvůj lze jen z očí píti

neviny!