Nový doktor Faust.

Přelaskaví posluchači!

V mojí dnešní deklamací

Předsevzal jsem sobě

Vypravovat pro rekrací

Jeden vzácný pád,

Jak se může člověk –

Umí-li jen v pravé době

Notně lhát –

Slavným stát.

Slyšme tedy!

Do jednoho města,

Které můžem pro příklad

Jmenovati Babíhrad,

Přišel jednou, – zrozen v cizé zemi,

Kde snad tolik mužských bab,

Jakých u nás máme, není, –

Jeden mladý pán.

Podstatu měl maličkou,

S kudrnatou hlavičkou,

Na nosejčku brejle,

Pod nosejčkem knírky,

Ruce jako šprejle,

Nohy jako sírky. –

Slýcháme, že zlodějům

Leccos podivného napadne;

Dejme tomu, aby bylo

Některému napadlo,

„Že si toho křečka

Pro rekrací ukradne:“

Aj toť on ho mohl chytit

Třeba někde na ulici,

A pak si ho strčit,

Jen což děláš, pod čepici. –

A však na švádu byl tento malý pán

Velmi velikánský velikán.

Tři sta párních mlejnů,

K tomu tisíc řechtaček

Z nejsilnějších draček –

Za den tolik nenamele,

Za den tolik nenařechtá.

Jako namlel, nařechtal –

Tento cizí špaček.

Pravil, že je doktor,

Ne však doktor, který pouze léčí,

Nobrž doktor divotvorných věcí,

Doktor, jenž se od doktorů liší,

Že i mrtvé křísí! – –

Sotva byla tato pověst

Po městečku roznešena,

Objevila se as polovice

Měšťanstva jak poděšená.

„Mrtvé křísit?“ zkřikl divoce

Měsťanosta sládek Pelikán,

Jenž se počal báti,

Žeby starý purkmistr

Mohl opět z hrobu vstáti,

A na titul „jemnost pán“

Prioritu bráti; –

„Mrtvé křísit?“ – Aj to nejde!

Okamžitě ať se rada sejde!! –

Stalo se.

První radní pán, pan řezník Sňupec,

Jenž chtěl právě na porážku jít,

Nechal vola volem být, –

A šel k tajné poradě.

Druhý radní pán, pan Šachtl, kupec,

Který právě študoval

„Kolik lotů by tři loty vážily,

Kdyby z libry cukru

Šest a třicet lotů nadělal,“ –

Nechal cukr cukrem být –

A šel k tajné poradě.

Třetí radní pán, pan pekař Naruby,

Jehož vtipná hlava právě přemejšlela

Na velikost dvougrošové žemličky,

Která by tu vlastnost měla,

Najednou se vejít do huby

Kolozubé babičky,

Nechal žemli žemlí být, –

A šel k tajné poradě.

Když se tito mužové

S učenosti září

Na radnici byli sešli,

A se posadili s tváří,

„Jakby každý z nich měl recept,

Dukát vypátrati v grešli:

Tu je měsťanosta Pelikán

Takto oslovil:

„Že jsem Vás, Vy pánové,

V tuto hodinu

Obeslati sobě dovolil,

Má svou nutnou příčinu.

O doktoru Faustovi,

Jenž se čertu zapsat dal,

Aby mohl čáry tropit,

Botou svítit, ledem topit,

Dívky přetvořovat v babičky,

A zas báby v holčičky:

O tom máte jistě zprávu.

A však slyšte!

V Babíhradě se dnes objevil

Faustův vnuk.

Na pohled je pouhý kluk,

Slyší prý však růsti trávu;

Ano víc –

Tento ďáblův strýc

Křísí prý i mrtvé z hrobu.

Povážíme-li,

Jak to stojí v tuto dobu –

Co by jsme as zkusili,

Kdyby političtí copové,

Vašnost radních pánů předkové,

Opět vstali z hrobu?

Vyhlíželo by to smutně!

Radím tedy nutně,

Vašnost pánové,

Babíhradští radové,

Nikoli se radit,

Nobrž ptáka

Kujebáka

Předvolat,

Vyslechnout,

A pak ohne weiters

Do šatlavy vsadit. – –

Za hodinu na to, co se rada

Nevýslovně oslavila,

Že se na radu

Radním danou neradila –

Stál pan doktor před soudem.

Na otázku: „odkud přišel,

Kde má diplom a kde pas?“

Mlčel jako sysel.

Pausa! – – –

První radní šeptá polo bez ducha

Kolegovi do ucha,

„Že ten chlapík smrdí čoudem.“

Kolega se lekne,

Pošupuje židlí neustále,

Aby přišel od chlapíka dále;

Při tom tlačí z dešperace

Svého souseda,

– Nejosvícenější hlavu u soudu, –

Jak se lidé tlačívají o jarmarce,

Když se chtějí v dešti

Schovat pod boudu.

„„Jakpak?““ zavzní opět měsťanosty hlas.

„„Já řku, pane audiáte, slyšel?

Ptám se, odkud přišel,

Kde má diplom a kde pas?““

„Kde mám diplom a kde pas?“

Usměje se doktor jaksi s podivením.

„Nežádáte-li nic více,

Posloužím Vám s potěšením.“

Tu mu začly oči svítit jak dvě svíce,

Prsa se mu počly dmouti,

Dmouti tak, že mohly vlnami

V pobouřeném moři slouti,

A on začal rozkládati

Asi takto:

„Pokuste se, představit mi zdrápaného,

Že mu tváře uhladím?!

Představte mi šilhavého,

Že mu oči přesadím?!

Představte mi volatého,

Že mu vole zažehnám?!

Představte mi hrbatého,

Že mu hrbek vyrovnám?!

Ano,” zkřikl hrůzným hlasem,

Též i mrtvé křísím,

A kdo takto obživne –

Je mým diplomem a pasem!

Nu Vy páni!? Nuže!“ – –

A však pány pošla husí kůže

Nad smělostí této řeči;

Řezník si přál býti na porážce u vola,

Kupec za pudlíkem aneb u stola,

Rada pekař při své peci. –

Městský dráb, jenž tuto nesnáz

Slavné rady viděl,

S ní pak cítil, že je na holičkách,

Jakby byla sáhla

V bílých rukavičkách

Horumpádem do povidel:

Dodal sobě kuráž,

Chytil, sebrav celou svoji sílu,

Křečka divotvorce v týlu

Hezky blízko vedle hlavy –

A odvlík’ ho do šatlavy! – –

V prvním okamžiku byla

Celá obec drábu povděčná.

Když však pozděj rozvážila,

Že tím Fausta rozdráždila –

Panoval ve městě tak náramný strach,

Že nebylo ani slyšet

Ku klekání zvonit

Pro saminké ó a ach!

Příští den obdržel Faustík psaní

Následujícího obsahu:

„Velkomocný slavný Pane!

Ať si celý hřbitov z mrtvých vstane,

Pro Bůh, jen ne moje první paní!

Že Vás darmo nežádám,

Dvě stě zlatých přikládám!“

Faustík sotva stovky shráb’,

Přišel dráb,

Předkládaje druhé psaní

Velmi krásně psané,

Které takto znělo:

„Divotvorný Pane!

Aby se Vám nezachtělo

Zkřísit meho strýce,

Po němžto jsem statek zdědil,

Mlýn, a jiných věcí více –

Za dobré já uznávám,

Dát Vám 100 dukátův honoráru,

Které tuto přikládám.“ –

Faustík sotva 100 dukátův shráb’,

Již mu dráb

Opět psaní podává,

Které takto zní:

„Muži přeslavný!

Dvacet let jsem pomocníkem

Na té zdejší škole,

Od starosti mám již pleš,

Od mluvení vole.

Právě dnes

Stal se kantor nebožtíkem!

Ať si celý hřbitov z mrtvých vstane, –

Jen ne kantor, milý, drahý Pane!

Honoráru dám co mám,

Pikslu totiž stříbrnou,

Po dědkovi zděděnou,

Kterou s psaním posílám!“

Takhle to šlo celý den!

Lidé, jenž při pohřbu plakali,

Nyní strachy stonali,

By se nebožtíci

Nedostali z hrobu ven.

Ano –

Třetí den se pobouřilo

Město proti radě tak velice,

Žeby bylo nadělalo

Z purkmistra a radních jitrnice.

Tu se rada opět sešla,

A sic v pleno

Od purkmistra ke drábu –

Vésti v této bouři vesla

Úředního korábu!

Radili se sem a tam,

A však větším namaháním

Než kdy jindy –

Jak se dostat z bryndy?

Fácit toho byl –

Že dal slavný magistrát

Doktorovi Faustíkovi

Dobrovolně atestát,

Který takto zněl:

„My purkmistr Babíhradský

V jméně celé rady

Tímto listem vyznáváme,

Kde je toho třeba, všady,

Že pan doktor Faustík

V našem městě

Mrtvých zkřísil dvě stě,

Mimo to pak hrbatým

Záda vyrovnal,

Nosatým

Kusy nosů odebral,

Plešatým

Nové zasel vlasy,

A se po vše časy

Tak lojálně choval,

Že nám tohle vysvědčení

Samým dělá potěšení.“ – –

Když se tento atestát

Doktorovi slavně odevzdal,

On pak na pokornou prosbu

„By se z města odebral.“

Slíbil učiniti prosbě zadost:

Tu nastala v Babíhradě

Tak náramná radosť,

Tolik radovánek,

Jakby byl ten Babíhrad

Mladý dostal Babíhrádek.

Přinesly se prápory,

Mašle, věnce, fábory;

Ulicemi, kudy měl

Slavný doktor jíti,

Bylo lidí jako včel,

Jenž sypali kvítí.

„Hurá, hollá, sláva mu!“

Tak to znělo z tisíc hub,

A fanfáry zazněly

Ze dvacíti trub! – –

Již si kráčí slavný doktor

Za městečkem po silnici,

Div že smíchem nepukne;

Tu mu někdo na čepici

Nenadále zaťukne.

Doktůrek se ohlídne –

Lekne se –

Zbledne jako stěna –

Třese se –

A je tichý jako pěna. –

„Mám tě, safientská duše?“

Ozve se tu přísný hlas!

Než však stačil Faustíkovi

K odpovědi čas,

Strčil si ho četník –

Do kartuše! –

Co se stalo víc –

O tom nevím nic!