NOVÝ DOMOV.

Jak byl by zmládl celý boží svět.

Mez byla žlutá, strom byl jeden květ,

tam hloh, tu višně, a když přišla ves,

tu zevšad bylo cítit modrý bez.

Vždy dál a dále vidět bylo v pláň,

jíž lesné pásmo lehlo zrovna v skráň,

jak modrá vlna táh’ se jeho pruh,

a ona chtivě ssála ostrý vzduch.

Kočár jel rychle, všecko létlo zpět,

hned pole, luh a draha, cesty hned,

teď dvůr, teď víska, ale vše jen mžik,

co zaštěk’ pes a zved’ se dětí křik.

A nyní zámek spatřil očí chvat,

měl rudou střechu, bílých oken řad,

v stromoví starém dopola byl skryt,

hle, nový domov – jak se nezachvít?

Ach, nový domov! A co čeká v něm?

Povinnosť služky s věčným neklidem,

snad rozmar pánů, hanba, ostří slov

za skývu chleba a za teplý krov.

Tu zvážněla a zbledla její líc.

Však vlaštovky dvě jásaly jí vstříc

jak pozdrav štěstí, volnosti sám dech –

ó, kéž to všecko mají na křídlech!

Ach, nový domov! – drahý tichý kout,

své práci žít a děcku přivyknout,

či zas – a záhy – vracet se tu zpět,

a před sebou mít zase širý svět?!

A vlaštovky jak táhnou v chladu i čas,

kdes v dáli hnízda nová hledat zas,

vydány mrazu, bouřím, vichrům, tmám,

jít – kam, ach, kam? – to ví snad Bůh jen sám!