NOVÝ NÁJEMNÍK.

K nim přisel nájemník, to štíhlý student bledý,

mel kufr, z kterého si vyňal trochu knih, –

ó, jak byl ubledlý, měl ve své tváři sledy

nocí, jež prohýřil ve kruhu přátel svých.

Mrzut a zamračen jim slova neřek’ ani,

najal jen pokojík, na čele smutku stín,

líně se uklonil a zas šel v zadumání,

však při tom spanilý byl mladý podivín.

A v jeho pokojík pak s matkou vešla dcera

a všecko rovnaly a utíraly v něm,

a dívka rozhlédla se prázdnou jizbou včera

po knihách na stole a kufru žlutavém.

„Ach, mami, vidíte, má s sebou knihy taky –

ty jistě půjčí nám, – to budem’ nyní číst!“

(A leskem podivným jí náhle vzplály zraky.)

„Ach, mami, ve knížce zde od děvčete list!“...

A v jupce červené dí její matka plaše:

„Pojď odtud raději – teď moh’ by přijít už!“

– „Proč, mami? Počkejte! Vždyť je to jizba naše;

mě velmi zajímá; je, viďte, hezký muž!“

„Hle, album také má,“ dí zase matka tiše –

„a vida, panáčka, – též slečinka tu je –

a jak je hezoučká, – ta nejspíše mu píše –“

A děvče zavzdychlo: „Už tedy miluje“ – –