Nový rok.

Kam starý rok, tam jdeme my

jak zástup jeho robů,

ať trním nebo růžemi

vždy o píď blíže hrobu,

a mnohý z nás v ten příští rok

svůj navždy staví pevný krok –

ve hrobě staví krok.

A mnohý bratr z našich řad,

jenž loni vyšel s námi

na cestě bleskem stižen pad’,

a mnohý pohled známý

dnes v chladné tane mohyle

a dříme sladce, unyle –

jak dítě unyle!

Nuž, vztyčte jejich hesla výš,

ač každá zbraň dnes tichne.

S jich jmény šumná vína číš

nechť v hruď nám silu dýchne,

a slza, mrtvým svěcená,

buď na dno srdce roněna,

těm mrtvým roněna!

Jeť sladký spánek po boji

– kdo nářkem svým jej plaší?

Ó spěte, spěte v pokoji,

vy velcí mrtví naši!

Však živí, dále v Kanaan,

kde z paroba se stane pán,

a každý bude pán.

Co rok, snad článkem bude pouť

zas těch, jež osud sková,

by zápal náš moh’ uvrhnout

v ten starý žalář znova,

a svobody a pravdy cit

v nás rvat a na pranýř jej bít,

jak na kříž Krista vbít!

Však tehda chtěl bych do světa

spět jako Pavel kdysi,

nechť všechna srdce zakletá

můj odpor vichrem křísí,

a hřímat starým prorokem,

že nebyl Slovan otrokem,

a není otrokem!

Že nepřátel meč zrezaví,

náš pluh se skvíti bude,

jich kletby jek se unaví,

náš zpěv se ozve všude,

a žaláře se změní nám

na volnosti a smíru chrám,

na věčné slávy chrám.

Nuž dále, děti Východu,

jak jasná ranní zoře,

a nesme ruch a svobodu

přes nivy, Alpy, moře,

a cestou, jíž spěl starý rok,

zas učiníme jeden krok –

ku svému cíli krok!