NOVÝ SAD. (I.)

Veronika chodí po záhrobni

chudé chaty, do zeleně skryté.

Kol ní dětí jako ptáci drobní;

sama drží jedno zapovité

do peřinky povijanem robě,

z ruky do ruky je houpe sobě,

zpívá ona, zpívají mu ptáci

se zelené střechy – andílkové –

a tam uvnitř starý used’ k práci:

hybký člunek ve tkanivu plove,

z ruky levé do pravé mu vběhne,

k tomu noha levá šlápne, pravá,

vratidlo se točí. Tu se sehne,

k východu se dívá zbožná hlava,

„Ranní zoře vstává“, notou známou

chraplavě si zpívá. A tu zvenku

ťuká někdo hlasně na okénku;

ohledne se, – děcko vidí s mámou,

kterak v lesku slunéčka se smějí.

Kývnul hlavou, ústa dále pějí,

přízi tká a niti propletává –

a my píseň osnujeme novou!

Bodejž vám je mysl vždycky zdráva;

radost nás a láska zpívat zovou.

Přes baráček, přes zelenou střechu

jabloň skládá sněti v bujném mechu,

na poslední zralé jabko visí,

v okénku se shlíží: Utrhni si!

Přes tu jabloň ptáče s druhé strany

leklo prý se sousedovic panny!

Ta už za ním, za plotem hle stojí.

Velká děva, velké oko dvojí

nehybné. I chytila se plotu

přes něj hledíc na dvůr na drobotu,

kterou Veronika laská, tiší.

„Vítám tě! Jen otevři si vrátka,

Mařenko! Hle, o co jsi už vyšší

nežli plot, a kytle je ti krátká.

Činíš se, než přijde Antoš z vojny!

Pojď jen dál!“ – Jak ptáček nepokojný

dívčina tvář v pravo sebou škubla,

vchází na dvůr, a jak potok hebce

přes oblázky v květný důlek bublá,

přes bělostné zuby dívka šepce

Veronice v ucho svoji duši:

„Veroniko! Když jsem ráno vstala,

v komůrce ta sukně, co mi sluší,

květovaná, víte? – už mi malá;

ráno běžím podívat se na ni.

Visí v koutku; právě slunko ranní,

abych viděla, mi posvěcuje;

když jsem byla prostřed v otčenáši –

jeden za Antoše – vánek vzduje,

od stropu se velký pavouk vznáší.

Dupnu naň a do kouta ho ženu,

ale pavučinku v knížku vkládám

Plný list jí byl, na Božím jménu.

Víte, na srdci co z toho hádám?“

Kývnouc hlavou odpovídá tato:

„Jak bych nevěděla, moje zlato!

Tu máš, holko, pochovej mi trochu,

aby neplakalo, budu loupat

brambor k obědu – musíš je houpat!

Ano, ano, myslíš o svém hochu,

že ti lístek pošle. Poslal psaní.

Byla u mne včera po snídaní

Antošova sestra ze Hlohova;

poslal psaní, taková v něm slova:

,Já tě líbám vřele na stokráte!

Zdali pak už s polí doma máte?

Nejsou-li pak udřeni moc koně?

Sestřičko, ať starají se o ně!

Také asi shnilé jsou už ploty

u zahrady – starej se též o ty!

Povaly dva leží za stodolou,

budem v zimě potřebovat saně;

dávno jsem už dříví chystal na ně –

Boženko, vždyť doma jsem už zpolou.

Roky tři má u mne každá chvilka

Tisíckrát tě líbám! Stýská se mi!’

Takhle psal. – Ó ten spěch se saněmi:

pojedeme na nich do kostýlka.“

Řekla Veronika, mrští lžící

s bramborou zpět v hrnek, odplivne si:

Ejhle synek – pírko na čepici,

smykne sebou přes šedivé tesy

u plotu a pleskne holínkami

„Že tě rarach, Staňku! Dech mi vázne!

Jako Boží posel! Pan Bůh s námi!“

On však z kapsy hází, až má prázdné,

dětem hrušky a pak hlavu stranou,

na Mařenku, které líce planou,

s usmíváním hledí, kterak chová,

kterak líbe očka robátkova,

jak je houpe. Tu on hodí hlavou,

ukazuje zuby, kníry vztyčí,

a co Veronika na něj křičí,

rukou od se odmítává pravou.

„Počkej, nepozoro! Přijde zase

ze Hlohova Boženka. On včera

sedí na peci, dá čekat na se!

Šelmo jedna, jaká pronevěra!

Chudáček, šla odtud jako zmoklá.

,Srdéčko ať vzpomínka mu proklá!’

Tak ti řekla, utírajíc oči.

Nestydíš se?“ ptá se Veronika –

A v tom slyšet pokřik půlláníka:

„Kde jde Staněk? Kde jím rarach točí?

Mlátíte jen čtyrmi, lenochové!“

A tu Staněk jako úhoř z ruky

vymrští se přes plot na ty zvuky.

„Tatík nechce!“ sípou jeho rtové.

„Mámo, chleba!“ počnou křičet děti.

„Veroniko!“ tkadlec oknem volá.

U sousedů mlátí se už pěti,

Mařence pak dělají se kola

přes cestu Jak slípka šlape tichá,

stojí pod stromem a nepospíchá.

Ze vrat statku právě vykračuje

zdlouhavě pan otec někam k poli,

otec věhlasný. Vous po pás mu je,

ruku nese napřed s velkou holí

a když vykračuje, třepotají

řeménky se žluté u kolenou

od jelenic dobrých, u nichž plají

žluté knoflíky. Ty časů změnou

nosil děd až u vysoké stáří,

tatík ženu v nich ved’ ku oltáři,

a když on, vnuk, přestal chodit bosý,

v nich též on chodíval za nevěstou

na svátek; teď na všední den nosí,

by jich užil – desítku má šestou,

a již není, kdo by trhal po něm.

Když je obléká, vždy hlavou kývá:

„Ach ta léta ubíhají koněm!“

Kabát béře dlouhý a se dívá,

pod mrakem-li není, ze vrat kročí,

zvedá klobouk s hlavy, úbělový

vlas mu v prsténcích se na šíj točí.

Pozdrav opětuje pastouškovi,

jenž jej potkav dí: „Řku, pantatínku,

desátou jsem včera odtruboval,

vidím světlo v lese na Topínku;

used’ jsem si tamhle na váš poval.

Lesní diblík, myslím, nebo škůdce!

A v tom kmit’ se velký člověk z chvoje,

borovou sněť zapálenou v ruce.

Ve vesnici zhasil, psů se boje.

Kroky jeho z konce vsi jsem slyšel.

A když cestou k vašim vratům přišel,

zastavil se a pak do zahrádky

rukou sáh’, těch fial držel kytku.

Byl bych chňap’ ho, kdyby vrz’ jen vrátky,

šel však dál a já ved’ nad ním hlídku.

Zašel někam za ves ke Hlohovu.

Zatroubil jsem hodně hlasně za ním

a hůl svoji pevně tiskl k dlaním...“

Statkář činí konec jeho slovu

znamenaje příchozího do vsi:

„Nu jen dobře hlídej! S Pánem Bohem!“

Za posledního tam domku rohem

kdosi zahnul, žádné v líci vousy,

v černých koženkách a níže třpytí

vyleštěné holínky se jemu.

Vidí statkář – nemůž’ pochopiti,

panský krok – snad úřad poslal k němu,

představenou obci bylť on hlavou –

skrze daně, vojsko. – Stanul v kroku,

když mu poutník ruku velkou, zdravou

v ústret podával se slzou v oku.

Statkář Petrtýl se k němu nahne,

kroutí hlavou a v tom dupne nohou:

„Antoš!“ A již za ruku ho táhne,

a co jeho staré nohy mohou,

ke statku ho vleče, volá z dáli:

„Otevřte nám vrata!“ A již stáli

na dvoře; pes štěknuv s prahu letí,

na prahu již stojí hospodyně

a než počne hosta pobízeti,

aby vešel, ruce spíná v klíně,

béře za ruku a poklepává

upřímně, že oběma se hlavy

silně hází. Antoš pozdrav dává:

„Dej vám tady Pán Bůh hojné zdraví!“

„Hlehle lidi!“ hospodyně křičí,

jazykem tak vládnouc mezi zuby,

jako děti k nebi hází míči.

Do světnice šli. Hle, jak je hrubý –

ve dveřích se Antoš sehnout musí.

Klobouk smek’ a uhladil vlas rusý,

v pravo v levo hledá něco zrakem,

ale marně; sednout zvou ho k stolu,

a v hovoru potom všelijakém

co se sběhlo k radosti, co k bolu,

po řadě si líčí. Antoš v řeči

znamená, že vše dřív bylo větší:

Hle ta kamna vysoká a šedá,

za nimiž se skryla v jinší době

před ním Mařenka! Ted ji tam hledá

po očku, jak prohlížel by sobě

figury ty velké, na nichž sedí

hejno much, a jak tam slunko vzrůstá,

stíny kreslí sošky do popředí,

jak by každý panák nafouk’ ústa,

huba zívne, hejno much se lekne

jak roj vrabců, pes kdy na ně štěkne;

v bzukotu se snáší na pecini,

vzbudí kočku, jež se protahuje

do výšky a ze zad oblouk činí.

To vše Antoš jako pozoruje,

však to nevidí, ba ani skřínky,

na niž hledí za stolem, kde skryto

písmo, právo, schránka na kořínky.

Nezří police, jak zaslouží to,

na modré kde půdě rudé květy

v kotouči se vinou, a v nich velký,

rudý kohout, jak jej před sto lety

malíř barvil na výbavu selky –

zazobnul se do rudého keře

a zobáku nikdy neodtrhnul.

Antoš, zdá se, prohlíží si dvéře,

a zas na obrázky pohled vrhnul –

proutky kočiček jsou ozdobeny –

a hned oko sjelo s bílé stěny

do oken, jež jako za sklem malby,

kukátka – tam lesy představují,

na nichž posud štětec zanechal by

vlhkou stopu; níže louky bují,

jichžto zeleň od lesa se temní,

po nich řada vrb a křoví zemní.

Tam se pase roztroušené stádo,

malé klouče při něm bičem rádo

do tmavého hvozdu práská, bouchá,

a pak ozvuk lesa tiše slouchá.

Podél v čarách rozbrázděná hlína,

bílá cesta proti vodě z mlýna

mezi topolí a olšinami. –

A když Antoš takto s myšlénkami

do okna se zahleděl, tu k němu,

prsty na stůl bubnuje a vousy

hladě si, dí statkář: „Hle, jak všemu

divíte se! Z paměti se trousí

za den, týden, neřku za tři roky.

Stráň vám nižší, strouha zdá se užší!“

A v to selka, podepřevši boky:

„Však vám něco, na mou milou duši,

přece něco objeví se větším!“

On pak věděl, co myslí tím něčím.

Nebo náhle mysl jeho shlídla

holubičku, u trámu co visí,

z vejce zrobená – má zlatá křídla,

sám k ní papír u varhánky kdysi

skládal Mařence – ó ta je větší.

A již začal ptát se pozdálečí,

kde je Mařenka – v tom cvakla klika

u komůrky vedle – Antoš vstane,

paní matka skočí od peklíka,

tahat musí děvče uplakané

s prahu komůrky: „Co plakala jsi?

Hleď, jak špatně srovnala jsi vlasy!“

V líci růže, v zraku slzu měla;

jenjen planouc zachvěla se celá,

když jí Antoš bodrou podal ruku:

žluté velké korále se chvěly

její na šíji v tom srdce tluku.

Zraky její pevně v zemi tkvěly.

„Nuže, pane Antoši,“ dí selka,

„řekněte přec, jak je hodně velká.

Větší než kdy tenkrát vyhoupla se,

když jste za boky ji zdvíhal vzhůru,

v andělském by prý se octla kůru,

do stropu až, ona potom zase:

‚Ještě jednou!’ řekla, a vy znovu.

Mařenko, nu měj se přece k slovu!“

V tom ji Antoš vinouti chtěl k hrudi;

na stolici klesla jemu v rukou.

„Jen když srdce upřímně vám tlukou!“

tatík dí a z opojení budí:

„A teď, pane Antoši, se přece

podíváme na náš dvůr a chlívy!“

„A pak přijďte!“ hospodyně vece,

do prsku víc přikládajíc dříví.

Vyšli na dvůr, po němž chodí kury,

vyšla Mařenka, jim zrní hází,

očkem Antoše však doprovází.

A když opět něco nesla s hůry,

zůstala si chvilku na pavlači,

patřila, jak Antoš právě hladí

hříběte pleť nad hedbáví hladší,

a když naslouchala z poúkradí

nachýlivši hlavu – Antoš kouká,

kolik hnízd přibylo na podkroví:

Mařence se rozsypala mouka

leknutím, a zrovna Antošovi

za klobouk se sněží. Už ji vidí,

kterak na pavlači naň se dívá

Mařenka, jak z místa hnout se stydí.

Však v tom kravka zabučela z chlíva,

a pan otec za sebou ho zove,

vzbouzí jalovice, aby vstaly.

„Pan Bůh požehnej!“ „To tele nové

půlroček je! Tam ten býček malý,“

vysvětluje hospodář, „je moje –

bude tahat! S nápojem jdou, vizte!

Mařenko, dej soli do nápoje.

Tamto červené, hle, jak je čisté,

na jaře jsem daroval jí k svátku!“

A to, na něž ukazoval právě,

Mařenka teď vzala za oprátku,

k vemenu je vedla k matce krávě,

pak je objímala kolem šíje

svou líc tisknouc ku zvířecí srsti.

I šel Antoš, rosu v oku kryje –

seno jedlo dobytče mu z hrsti.

Vyšli z chléva. Dělník u dřevníka

štípá pařez, palicí v klín buší.

„Dejž to Pán Bůh!“ dí a bluzu svlíká,

rukávem pot s čela sobě suší.

„Pěkně vítám u nás! Tak už přece

pustili vás ti vojanští páni?

Však jsem také dával na své plece

řemení a bílé oblíkání.

Tehdy, jak jsme na Francouze táhli –“

Vyprávět chtěl, však tu konec náhlý

jeho proudu statkář činil pravě:

„I vždyť odvedli vás po výpravě,

a zas domů vrátil jste se brzy!“

„Pane otče, to mne do vás mrzí!“ –

Ale onen úsměvem ho dobří,

poklepávaje mu na rameno:

„Vždyť já vím, že nestačí vám obři!

Hle, to pařízko už rozštípeno.

A což – vypravujte Antošovi,

jak jste za ně válčil s nepřáteli.

Došloť s Hlohováky na přísloví:

Nejprv mně, pak teprv mně! Vždyť chtěli

proti právu z obecního lesa

víc brát dříví, nežli u nás béřem.

A tu bylo hádky s každým keřem;

ten hnal k vozu dlouhý poval nesa,

ten ho honil – onde křičí na se,

tak že hlukem ptáky vyplašili

i srn stádo, co se v mýtě pase.

Bylo vám to, Antoši můj milý,

bylo vám to podívání věru:

Hlohováci jeli v podvečeru,

chvojí měli vystrojené vozy.

A tam naši, každý pěstí hrozí“ –

„Pane kmotře!“ Drvoštěp tu vstane

s pařezu, kde cpal si dýmku zatím.

„To byly jen samé hádky plané,

ale jářku – deset mázů platím,

kdo ten pařez vyrve mi teď z rukou!

Tahali se se mnou, v ruce tlukou,

starý Švejda – znal jsem ho už jindy –

pomoh’ jim, a se stráně mě stáhli.

Volám Staňka: Dej mi trochu bryndy!

Přidržel mi, krk jsem svlažil sprahlý,

jednou rukou zachyt’ jsem se sněti,

trhnul kořeny, a všemi pěti

mrštil o zem!“ Řekl, chytil v ruce

palici a rozpřáh’, bouchnul prudce,

že klín zmizel do dřeva. Tu nově

začne statkář: „Však vás ve Hlohově,

milý Antoši, už třeba bude!“

Než ten ho už neslyšel, neb vida,

Mařenka že nese konve rudé,

ke studni hned míří, kroku přidá,

stáhnuv váhu dolů, zdvíhá bidlo

nad stromy až nad nejvyšší sněti,

a jak hejno holubů je shlídlo

vzhůru stoupat, ke korytu letí,

kam je zvali nevědomky milí,

aby pili, a ty obklopili

co si konve z ruky v ruku berou.

Však pan otec vede odtud hosta

pod lípu, kde kyne lávka prostá,

nebarvená. A již selka s dcerou

vyšly ze síně, a panímáma.

svítek nesouc v míse v kvapném kroku

volá již: „Chci pohovořit s váma!“

Jak by kladívkem cvok vedle cvoku

zatloukala, tak ret o ret bije,

pobízí a mluví. Ale dcerka

podál jako ptáče, jež se kryje

pod listem a probírá si pérka,

šátek sobě stále srovnávala,

avšak oči v jedno místo hledí.

Kývnutím ji matka k sobě zvala,

když tu Antoš vstoupí do popředí.

„Vrátil jsem se z vojny, chvála Bohu,

zdráv jak ryba, skály lámat mohu,

po otci mi, víte, živnosť zbyla,

Mařenka-li není proti tomu,

a kdyby v tom vaše vůle byla –

Pána Boha by se vymodlila –

na zimu bych odved’ si ji domů,

jako jste mi vždycky slibovali.“

Tak on mluví, čelo vráska halí.

A tu oči utírá si matka

zástěrou, a tatík hlavou kývá.

„Je-li vůle Boží, co nám zbývá?“

Pronesla se panímáma sladká,

a pan otec podává mu ruku.

Mařenka, jak růže ve rozpuku,

jako němý květ, jenž pouze září,

jenom okem mluvila a tváří.

Antoš dává s Bohem. Otec s matkou

rozloučili se s ním za zahrádkou,

nevěsta však popošla s ním dále.

Za humny jí pravil němé stále:

„Mařenko, běž napřed na pěšinu!“

A kdyby ji hnal až do Hlohova,

bála by se jistě hlesnout slova,

šla by jako k hlasu maminčinu.

Až kdy Antoš stanul, stála taky

před sebe jen upírajíc zraky,

tam, kde lesík na zelené stráni.

Onde vesnička – tam druhá stojí;

anděl se to vznáší nad obojí,

dolů větev javorovou sklání

mezi párky milenců, by na se,

když se tady sejdou na neděli,

jak se rdí a líbou, neviděli,

když se tam dva sejdou, a tu zase.

Tu s ní Antoš stanul. Žádné kvítí

na vyprahlém břehu na pokraji;

ze země jen vypryskuje sítí,

se stromů pak bílá vlákna vlají;

rusalky to k jihu prchajíce

za vlas uvízly na každé snítce.

Stanuli tu. Antoš kývnul hlavou:

„Mařenko! Proč jsi tak upejpavou?

Proč tak klopíš zraky svoje skromné?“

Zašeptla: „Ach, ty jsi velký pro mne –

bojím se!“ On zasmál se jí s chutí:

„Však já hnedle strachy odejmu ti!“

Klekl k ní a byla ona větší.

A pak hledě v dál ty vedl řeči:

„Dceruško! Tys byla ještě malá,

když mi zemřel otec jednou z jara.

Matka dávno pod travou už spala –

zbyla sestra, já a teta stará.

Sedával jsem tady vzpomínaje,

jak mi nebožtík vždy k srdci kladl,

v domě vašem že mi žínka zraje.

Na tebe jsem nikdy nepřipadl;

ale když jsem vídával tě v poli, –

ze školy jsi vyšla – tu jsem v duchu

počítal, kdy rodičové svolí,

bych směl přijít. Pak mi došlo k uchu,

abych prý jen přišel! A já chodil.

Na půllánu byl jen sestřin podíl,

jinak čistý, moh’ jsem myslit na tě.

Nosíval jsem ořechy ti v šatě,

na zahradě hrušky střásal v létě,

a když jsi již povyrostla v pannu,

k muzice k nám prvně vedli jsme tě.

Však až, dívko, někdy z mrvých vstanu,

půjdu nejprv podívat se cestou

na ty stromky, jež jsem tamhle sázel,

když jsem k vašim chodil za nevěstou.

A když mne tvůj otec vyprovázel,

došel k nim a říkal:,Dám vám dceru,

až tu jednou prvně česat budem!’

Kdo však vládne z lidí nad osudem?

Přišel posel kdysi v podvečeru,

a já ráno rozloučil se s vámi.

Za humna mne provodili známí

Tři jsou tomu roky. V cizí straně

vždy jsem zalez’, zaplakal si v stesku,

ve dne hledal stranu na nebesku,

večer vždycky zabloudil k ní maně.

Nu a jsem tu opět. Pohleď přece,

stromek za stromkem jde. Pěkně vítám!

Jdeme pro tě, na mne čekají tam,

až tě přivedu!“ Tak Antoš vece,

oba k sadu obracejí hlavy:

každý stromek sněť podává stromu

v pravo, v levo, a nad nimi domů

jeřábi dva letí do dálavy.