NOVÝ SAD. (II.)

Řekne soused kmotru na rozchodu:

„Přijďte zítra posedět si trochu!“

Na neděli zajde otec k rodu.

Před nedělí dívka řekne hochu:

„Přijď až obleknu si sukni novou.“

Na den Páně kmotry poklepají:

živý duch, jejž soudem lidu zovou,

paměť nepsaná všech dějin v kraji,

to, co na stromu list pamatuje,

nežli vyrost’, kolik rybník v sobě

zažil obrazů, čím vítr duje,

nač se k stáří rozpomene robě.

Řeknou lidé: „Pán Bůh na neděli

podívá se dolů, jak se máme!“

Proto šli, co nejlepšího měli,

oblekli, a v místo kráčí známé:

nad úvozem v zeleni se bělá –

je tam vidět z okna od malička –

jako bílá kravka, jež by měla

rohy vzhůru – stavba kostelíčka.

Tak se z dálky malým dětem vidí.

Odtud, z kostela jdou tlupy lidí.

Napřed mládež, která nejvíc spěchá,

první z kostela, pak mládencové

za dívkami, které sladká těcha

zpátky táhne, ku předu stud zove.

A buď sladkou vůní kytic jejich,

nebo po nich po cestě že zbyly

růže, zlatý pruh jim po šlépějích,

po teplé jich stopě pospíšili

bodří juni, druh se drže druha.

Pěšinka je jako bílá stuha

se zadními pojí pobožníky.

Jsou to moudří, statní hospodáři.

Vidět dobře, jak se staré zvyky

k ctihodnosti vížou jen a stáří.

Třeba podzim teple ještě dýchal,

na ramenou modré mají pláště;

na těch krejčí každý záhyb zvláště

jako sochař prohloubil a spíchal.

S kudrnou pak vlasů splývá v líce

lemovaná kolem beranice.

Tak jsou v hovor zabráni, že žádný

nepohledne zpět, kde v sukních pluje

žena rozšafná; jen krok jich pádný

hrudy drtí, cestu ušlapuje

lehčím podšvům milých poloviček.

Ony také příliš nespěchají.

Každé líce jako půlměsíček

když se z mraků, jež se šatem zdají

obarveným, noří, tváře stkvělé

vykukují z šátku, z kokrhele.

Nejzáze však šourají se zvolna

v bílých šátkách babičky a řeční,

jak by netáhla je sudba spolná,

stanové kde čekají je věční.

Jako při zemi když vlaštovice

sem tam letnou a vždy zašvitoří,

když se země tknou – tak jim též sice

v pravo, v levo hlava sešlá v hoři

chvěje se, však hned jim starost dělá,

kdyby včelička kol přeletěla.

Tak jdou jindy. Dnes však pomíchaně.

Hle tam počkal Stáňa Kulichovic.

Vyšla děvčata, on hledí na ně,

vidí, rozkročí se na polovic,

a již holínkami klátí lehce

do vzduchu a k Mařence se druží,

hází hlavou, mluví a se chechce.

A když vyšli z chrámu Páně muži,

soused Kulich šťouchl Petrtýla,

rukou na ně jemu ukazuje:

„Hle, ta mládež, jak se párečkuje

jako barva červená a bílá!“

A v tom právě jako v letu laňka

zašustila dívka vedle Staňka,

v sukni modré, v takém šněrování

stříbrnými květy vyšívaném,

že se všichni ohlíželi za ní,

jak se jí šat míhal větru vanem.

Ta se téměř dotkla v mimochodu

Staňka, nevěrníka, a cíp šátky,

kterou měla podvázanou k spodu,

vítr svál mu v líc, že couvnul zpátky,

a pak viděl, jak se před ním kroutí

Boženka a bílou šustí kytlí.

Co chtěl říci, nemoh’ dořeknouti,

neb v tom také z blízka na něj svitly

hrozně vážné oči Antošovy.

Staněk ustoupil hned k tatíkovi,

k Mařence pak Antoš vážným krokem.

Pohledla naň jenom levým okem,

a hned hlavu ke kytičce kloní,

kterou pak mu dala. On též voní,

při tom hledí na tu vzácnou kytku,

která před ním jak by v čas ten malý

vykvetla, a hned ji do závitku –

v rudý živůtek hned podvázali,

spodem dali křišťál, pěkně kolem

ovinuli břečtanovou snítku –

tolik malovaných měla kvítků

na své sukni krajkované dolem.

Hlavičku pak jak vlaštovčí křídlo,

vlásek vedle vlásku, uhlazené,

že by se v něm snadno líce shlídlo;

do zadu pak z vrkočů se klene

jako závit hadů hnízdo pěkné,

jiřičky v němž bydlí na podkroví.

Jak z té země – leda kdo tu řekne –

z které rostou růže, ten květ nový

s liliemi vyrost’ z půdy naší.

Oč tím květem všem nám bude dražší!

Nežli Antoš odvrátit moh’ zraky,

zablesklo se v pravém jeho oku,

a již v druhém stanula k nim kroku

paní matka; lesk co vrhá taký,

zlatý čepec je, jenž kryje hlavu,

pracovaný z dracounu a plíšků

z doby zlaté sedlského stavu.

V zadu přesahuje hlavy výšku

jako helma nebo spíše křídla,

které kvočna nad kuřetem vzepla,

luňáka-li nade dvorem shlídla,

neb kdy sedá na svá vejce teplá.

Čepec tento nosí od své svatby.

Ne blíž, nežli na krok u nich stane,

neboť kolem jako valné hradby

v šířku dmou se sukně květované;

za to v její fěrtoch, kdyby chtěla,

kopa dětí vešla by se celá.

„Pane Antoši! Chcem po neděli

zabít krmníka. Řku, přijdete-li,

byste pomoh’ dělat jitrnice,

dostanete na talíři více

o obecní hromadě, k nim zelí,

co jsme v Klínkách nasázené měli.

Přikoupila jsem dvě čtvrtce běle

do pšeničné; buchet naděláme!

Loni tatík roční zabil tele

na obecní hromadu, a máme

z jeho kůže já a dcera botky.

Ať to stojí za to, tatík říká.

Jenom přijďte dříve na krmníka.“

Mařenčin pak úsměv na něj krotký

jak by děl: „Ach přijď, jen přijď!“ V tu chvíli

na rozcestí kroky zastavili.

Za nimi hle v klubku hospodáři

v pravo, v levo rukou vykládají,

jako vážní soudci, co se sváří,

který oblak v kterém spadnul kraji,

rozsuzují času běh a lidí.

A v jich středu starosta když vidí,

kterak Hlohováci na Antoše

podál čekají, dí do sousedů.

„Hleďte na ně! Nevsadím ni groše,

že ho do svého chtí dostat středu.

Pojďte hodně!“ Kývli, pospíchají.

„Kam pak, Antoši? I pojďte s námi!

V neděli se každý u nás nají!“

Tak ho zvou a tak ho k sobě mámí.

Že se Antoš rozpakoval chvíli,

tu hned Kulich popostrčiv syna,

by se Antoš rozhod’, s rukou pílí,

„s Bohem“, by mu nenapadla jiná.

V tom však sobě rychle oči protře,

když naň spustí paní starostová

„Co mu chcete s Bohem dávat, kmotře!

Však jde s námi, nejde do Hlohova.“

A již Antoš kročil ku Mařence,

Staněk uskočil jen sípnuv tence.

Antoš tedy mířil do Moklína.

V tom se zastavil a v před se dívá,

ana s cesty Hlohovské naň kývá

ženská ruka – ruka Boženčina.

Kývá sestra. Když jít nechce za ní,

ona ruce na oči si klade,

slzou mokří svoje líce mladé,

potom k nebi ukazuje dlaní.

Rozběhnul se Staněk, tatík za ním,

chyt ho za kazajku, vlekl zpátky.

Za sestrou šel Antoš. Vzduchem ranním

rozlehl se křik a smích a hádky,

zástup míchá se, a v jejich středu

sem tam čepec panímámin blýská.

Tak to bylo asi ku pohledu,

jako v mračnu, když je bouře blízká.

A tam na Hlohovské cestě kráčí

bratr se sestrou. A někdo vzadu

cvalem spěchá, k předu shýbá bradu,

dlouhé nohy sotva sobě stačí

v kolenou se nazad ohýbati.

Kabát letí za ním. Dechu tratí,

už je dohonil a křičí znova:

„Bůh vás pozdrav na oudech i duši

jako mne! Hle, tak to pěkně sluší

bratru se sestrou z Božího slova.“

Tkadlec Barácký jim dává ruku

„Spěchám tak jak anděl Habakuků;

když jsem pohovořil s Pánem Bohem

a tak duši k nebi hledět navyk’,

dost jsem zvěděl, ale více mnohem

rád bych zvěděl. Ne proč večer slavík,

ráno zpívá skřivan, ale taky

o tom všem, co viděly tvé zraky

v cizích zemích. Sám i já tam pobyl,

když jsem na zkušenou v světě robil.

Abychom si, Antoši můj milý,

o těch věcech, které tajny budou

vezdejšímu oku, promluvili,

a jež nenavštíví mysl chudou!“

Hovořili, slovo dali k slovu,

pomalu až došli ku Hlohovu.

Bílé štíty nových výstavností

vyzírají ze zahrad; kol ploty,

podél nich, jak vyhlížejí hosti

na hod dívky za humny, tak stromky

za stavením. Jdou tu na novoty.

Z kamena neb ze špalíčků domky,

ovržené maltou, okraj střechy

šindel kryje, došky přistřiženy,

netřesk v čeřenu a hladké mechy,

okny do vsi dívají se stěny.

Barácký tu vidí, že si zašel.

„Pojďte poobědvat s námi, strýčku!“

praví Boženka – je smutná v líčku.

„Musím domů, trápí mne zas kašel,

stará musí květ mi z lípy vařit.“

„Však vám také uvařím, a pro dnes

nechte Veroniku hospodařit.

A kdo by vám barák za dne odnes’!“

„Není strachu!“ tkadlec dí a kročí,

aby s nimi zased’ za stůl v rohu,

aby řek’, až v míse lžíci smočí:

kdo dá chudým, dává Pánu Bohu!

Na kraji hned vesnice, hle, stojí

půllán dřevěný; má okno dvojí

do návsi a jedno od komůrky

do polí se dívá, v nebe, v luka;

na ně jistě večer někdo ťuká,

a psu hází, aby mlčel, kůrky. –

Stěny bílé, černé prouhy přes ně.

V lomenici vedle sebe těsně

dutá okna dvě, z nich koukají se

turků hlavy zelené a lysé,

ještě výš pak, napsáno kde stojí:

„Vystavěno bylo léta Páně...“

visejí tam velké šedé báně,

z nich se jako z úlů vosy rojí.

Posada hle visí ve vikýři

plna homolek, a jako střapce

kytky makovic sem vábí vrabce,

kteří s hlukem po střeše se pýří.

Však už na ně kočka hlavu zdvíhá

lezouc tiše z vikýře, a číhá.

„Hle, to stavení! Ach, milé děti,

sbírám doby zašlé do paměti,

vím to, všechno vím!“ – I vešli tedy,

obědvali, potom na dvůr vyšli

pod ořech a k horám upnou hledy.

„Hle, co tak se člověk napřemýšlí –

vede slovo tkadlec – o životě.

Stojí tady tak jako kůl v plotě,

jenž byl stromkem, šediví a hubne,

potom přijde smrt a hlavu srubne.

Kašlu moc. Nu, poručeno Bohu.

Umru brzy – vše vám říci mohu.

Vidíte, už bělají se hory.

Jak se říká, je tam nebi blíže,

proto lidé jedí míň: chléb sporý!

Zemi tlačí ukrutánská tíže,

proto je tak skoupá, málo rodí.

Jíti nejdál – nejvýš – ó, má děcka!

Tamtady Bůh s nebe na zem chodí,

neb s těch kopců zem je vidět všecka.

Odtamtud vy pocházíte vlastně.

Bylo to – i darmo vésti řeči!

Blah, kdo přestál bědu světskou šťastně.

Chalupy dvě, žádná o nic větší,

se stráně se zadívaly v říčku,

jak dvě panny, když si myjí nohy.

Se stromu sem pták přiletěl mnohý;

obraz svůj tam maje za samičku,

která na něj čeká na jabloni,

sletěl k vodě, zavadil jen o ni,

a vzlít’ sklamán k slunci sušit peří,

dálku nebe od země si měří.

Tak to bylo s vaším panem tátou:

Uviděl v tom jednom domku štěstí,

a já počal mezi ně se plésti,

až on ustoupil, však s bolnou ztrátou:

Veronika právě dorůstala.

I já byl jsem mnohem mladší soka.

Slechli rodiče, že dcerka malá

s boháčem se schází u potoka.

Bylo nářku: Chce prý zavést dítě.

Toho ovšem použil jsem hbitě,

požádal jsem jménem Páně za ni.

Dali mi ji rádi, bez zdráhání;

byl jsem pilný, pobožný a k tomu

chaloupky že naše sousedily,

daleko že nebude mít domů.

Co jsem to jen spáchal! Hleďte, milí!

Tatík váš to hvozdům houkal v žalu,

žena má se mojí necítila –

zastih’ jsem je spolu na úvalu.

Chtěl jsem proto – mou by jednou byla,

stěhovat se do hor dál. Však ona,

když viděla chmury, jak se valí,

jako by se hory otvíraly,

myslil jsem, že hrůzou hned mi skoná:

„To jdou hory!“ Vzpomněla si báje,

kterou doma bába vyprávěla.

Tedy v jihu jsem jí líčil ráje,

až konečně řekla, že by chtěla.

Tak jsem usadil se na Moklíně.

Ale Veronika – Bůh mne káře!

zlá se to z ní stala hospodyně:

vlasů nečísla, nemyla tváře,

k Pánu Bohu se mi nemodlila,

který pro to vzal nám starší děti.

Tepal jsem ji, aby lepší byla.

Bude, bude – co chová to smetí. –

Tu váš otec – mne jako když bodne –

že prý by rád v úrodnější kraje;

v červené té půdě neúrodné

že mu teskno, zde prý pšenka zraje.

Tak mi vzkázal, brzy za mnou přibyl.

Přiženil se tady do Hlohova;

já byl družbou, a pak jsem mu slíbil,

synovi že družbou budu znova.

Připomněl mi u nás Petrtýla,

že má dceru. Divil jsem se tomu;

nehezká přec měli spolu díla,

nebyl znám však spor jich ledakomu.

Samotář byl, vždycky zamračený

tatík váš a s nikým neměl spolku.

O záhon šlo, tebou posázený

potom stromky. Tatík bez okolků,

když tam Petrtýl chtěl na úhoru

orat zase – v delším byli sporu –

došel na statek se k svému hláse,

co dál, nevím, ale všechno zdá se,

Petrtýl že prchle spáchal cosi,

a já tenkrát za večerní rosy

na jich přání mezníky jsem sázel.

Když mne tatík váš pak vyprovázel,

řek’, bych mlčel, on že záhon dává,

ať tam pro každého roste tráva.

Takto občina se rozšířila;

bez toho tam dřív jen pastva byla.

Přece však už na smrtelném lůžku

řekl mi, že v Moklíně máš družku.

Dej jim tam už Pán Bůh věčnou slávu,

lehké odpočinutí! Jak vše se mění:

na Veroniku ni pomyšlení,

jak ji viděl v umouněném hávu

utahanou. Ale vaši matku

vídávali často uplakanou.

Na pravdě jsou Boží! Leží stranou –

však vy víte! Dobře jim tam v chládku.“

Tkadlec domluvil a zakryl líce

rukama. I řekl Antoš jemně

„Dej jim Pán Bůh nebe! Jejich plémě,

milý strýčku, ať je šťastné více!“

Boženka pak zdvihla ruku výše

a zas ve klín padnout nechala ji,

zdvihla hlavu, slzy přetékají,

chtěla je zpět přelit v jejich skrýše,

nepřelila – v zástěru je chytá. –

Dlouho ještě strýček pobyl s nimi,

a když tma, co v lesích spala skrytá,

vylézala v kraj, a nádech zimy

luka šedivil, on vrznul vrátky,

odcházeje ohlíží se zpátky.

A tam bratr vedle sestry sedí

na prahu a hlavy k sobě tulí,

jako ptáčata dvě k horám hledí,

nad nimiž se hvězdy zalesknuly.

Spěchal tkadlec, v bílou cestu dupal,

myslil si, co bude doma křiku,

že tam nechal samu Veroniku,

hnal se do vrchu, až hlasně supal.

Když byl za sadem, tu napnul uši:

zdálo se mu, v tmavé kupě domů

křik že jakýs klid večerní ruší –

s druhé strany psi štěkali k tomu.

A jak smysly všechny upjal ke vsi,

z podobrví oči jeho vidí,

pod nebem jak leh’ by velký lev si,

na kterého doráží křik lidí,

dorážejí psi, an vraští brvy –

chvoj se temní víc, a zívne táhle,

otvírá hle oko ponenáhle:

měsíc nad les vychází. Blesk prvý

jak by bodnul chodce v kroku líném,

předhánět se počal se svým stínem.

Doběh’ k baráku. Co vidí, slyší?

Veronika celá upachtěná

stojí na špalku, by byla vyšší,

a kde jaká zaslechla jen jména,

hází přes plot na svou protivnici.

Kuliška tam za plotem se kasá,

rozhazuje faldy na suknici,

skáče hněvem, volá ďábla, rasa.

„Horačko ty, z lesů vyvedená!

Jsi jak netesaná horská stěna,

neznáš mluvit řečí zdejších lidí.

Byli tě sem dlužni ďábli sami.

Místo ženichů ty za pannami

chodíš, kuplířko, až Bůh se stydí!“

Takto křičí, k zemi sedá, vskočí,

běží k plotu, sama sebe ruje –

jen tam té se dostat do vrkočí!

Veronika po ní přestřebuje,

směje se, a hledí jako sova:

„Haha, kmotro, zrazím, naschvál zrazím.

Co by ďála dcera statkářova

s vaším Staňkem? Jazyk nevyplazím,

že by na hřebík ho pověsila,

aby klátil nožkama. Má milá,

dejte vy si pod pokličku synka!“

Ta však vzpomněla si na polínka,

do prsku jež chtěla přiložiti.

Už je přes plot hází, sebere se,

utíká, až hlava se jí třese,

Veronika za ní! Tu ji chytí

třesoucí se ruka manželova:

„Co to, ženo, děláš?“ Pachtí se s ní,

a kol stíny za stromy se těsní,

za kmen každý posluchač se schová,

ale s hůry mezi stromů snětí

plny měsíček se dolů dívá,

v celou líce šíř se pousmívá –

a tam z chaty pláč je slyšet dětí.