NOVÝ SAD. (III.)

Vyšel Antoš z rána do Moklína

na odvar, hlad srdce spíš ho nutí.

Šedý mráz a studená mha líná,

ze stavení nejde nikdo s chutí.

Husy křičí na dvoře jen samy,

ptáků není, aby zazpívali:

ti už někde v jihu pod palmami

vzpomínají na svá hnízda v dáli.

Který zbyl tu, volá k druhu: Počni!

Den je sic, však ticho posud noční,

každé vrznutí – zvuk pronikavý.

S prahu selka dobré jitro praví,

zívne dlouze a jde do světnice

vzbudit chasu, kravám dávat píce.

Antoš kráčí po vsi. V stranách v řadě

půllány a chalupy a chaty.

Všechno nově vyhlíží a mladě.

Před stavením stromek kudrnatý,

za ním jak dvé dívčích očí blýská

okénka dvě. Stromek dole užší,

širší na hoře – tam mu to sluší,

a tak vyrost’; jinak roste víska:

tu dvě čáry svismo, ale na nich

druhé dvě se šikmo protínají,

mezi nimi okénka dvě plají,

v nich se dívky modlí za dob ranních.

„Hle, pan Antoš!“ soused ze vrat volá.

„Kam tak z rána jdete na výdělek?

Inu srdci nikdo neodolá.

I ba, jářku, nic bych se už nelek’,

kdybyste nás na svatbu zval brzy.

Víte, sousede, však, co nás mrzí?

Z Moklína že díváte se k nebi;

budem vás mít tady zapotřebí.

Nechceme už chodit do Moklína –

ať je pro se každá obec jiná!

Máme přít se o každý kus drva,

o kus meze, obce, o starostu?

Rozdělme se! Tak to bylo zprva;

strouha hned od mlynářského mostu

byla mezí – tak dí pamětníci.

Ještě děd můj oral k bažantnici

a zas nazpět. Občina pak celá

pásla vždy jen naše ovce, vepře,

lesa půle by nám příslušela.

O slunce se v nebi nikdo nepře.

Jsme my menší? Litery též známe.

Z novin víme, koho volit máme,

za humny co stalo se a děje,

jako víme, odkud vítr věje.

Umíme i péra dělat z brků.

Ba, my dřív jsme měli pány s krku.

Vy pak byl jste u nás od jakživa,

jako topol mezi stromy bývá!“

„Byl a budu!“ Antoš vyřkl rázně.

„Cesta do Moklína stejně dlouhá

jako nazpět. Zanechte vší bázně!“

I šel dále, kam ho vedla touha.

Na kraji však ve vsi sešlá chata:

silák Švejda z malých leze dvírek,

sehnout musí záda košilatá,

v hlavě plno sena, chmýru, pírek,

oči ještě nesnesou mu světla.

Zaklel hlasně, neb mu střecha sletla

v nočním větru. Do chléva vztáh’ ruce,

vyvlek’ tele líné, táhl prudce,

vyhodil je přes plot na zahradu

a pak na kůl podepřel si bradu.

Viděl Antoše a zahelákal:

„Přece vás ďas do Moklína vlákal?

Sperte je tam! Však my přijdem na ně!“

Při tom vzepjal na tu stranu dlaně.

„Boženka vás honí! Vidíte ji?“

A již ruka Antošova v její,

stiskla ji, a tak mu domlouvala:

„Přece jdeš, můj bratříčku, k těm lidem?

Mařenka mi Staňka odlákala!“

A jí Antoš moudře praví s klidem:

„Nebuď bloudek! Všecko uvidíme.

Jdi jen domů, čeleď ještě dříme!“

Vyšel tedy ze vsi. Z kouta lesa

vítr rozběh’ po celém se kraji,

úpí každý strom se zimou třesa,

vrány, co tu samy krákorají,

když chtí vzletnout, vítr sráží k zemi,

stromy láme, metá haluzemi,

ba i stíny jejich prudce škube

chtě je urvat; hroudy kulí hrubé.

Všechno v jednu ukazuje stranu,

jako prstem velkým. V prudkém vanu

je se bát, by všecko nesletělo,

co zrak vidí. Tak je Antošovi,

který sotva stoje drží tělo.

A v tom vítr klobouk vzal mu nový,

kutálel jím po poli. On za ním,

chytal, lapal, unik’ jeho dlaním,

až jej chytil blízko u Hlohova;

na hlavu jej vmáčknul, vyšel znova.

Šel a přišel Antoš do Moklína.

Na statku už vepře opařili,

po stavení všude ruch je čilý,

ze síně se kouřit započíná

mastná pára vůní nasáknutá,

kterou dychtivě pes venku klutá.

Od trámu, hle, opařený, lysý,

bílý tvor až ku podlaze visí.

„Pán Bůh požehnej!“ dí Antoš vkročiv,

pleská rukou od shůry až dolů;

ale Mařenku v tom vedle zočiv

kročil k ní, a šeptali si spolu:

„Maminka mi řekla, abych trochu,

až sem přijdeš, na tě hněvala se,

že prý cestu k nám zná více hochů,

po druhé bys nezacházel zase!“

Bázlivě se smála, to mu pravíc,

on pak zrudnul, pleskl do nohavic

rukama, i potřás’ ramenoma:

„Vždyť jsem nebyl už tak dávno doma!“

Mařenka, jež zástěru si bílou

odepjala, jemu přivázala,

pomalu by do pláče se dala.

On však ruku stisk’ jí takou silou,

že jen jedna slzka vyskočila,

ta co právě přichystána byla,

ale bolest průchod našla v křiku.

Ohledla se selka od peklíku,

volá dceru, že tu není voda,

a pan otec Antošovi podá

sekáčky dva, aby maso drobil.

Seká Antoš hybně v tučné maso,

klepe hlučně, jako by se zlobil,

a pan otec velí dále: „Chaso!

Štětiny mi dobře uschovejte,

aby uschly; budou na kartáče.

Měchýř vymněte a k trámu dejte,

zažeňte psa, už kol něho skáče!

Až pak vyschne, Mařenka mi k němu

šňůrku vplete do modrého lemu.

Potom v komín udělejte tyčky,

napícháme pěkně kýty na ně;

uzeniny bude požehnaně!

A teď počnem dělat jitrničky.

Nuže, Antoši! Jak, Hlohováci

dohonili v neděli vás přece?

K sobě letnou ptáci z jedné klece!“

Jemu Antoš vtipem za vtip splácí:

„Lépe šlapat na své pole cestu;

pod kabátem ještě nosím vestu!“

„Hle hle, vida!“ spustí panímáma,

„sestřička se bála domů sama!

Nu, nás bylo cestou ovšem více,

sestřička šla sama a nás věru

mnohem víc!“ I hořelo jí líce,

že je ukrývala pod zástěru.

„Nezlobte se, paní matko milá;

Boženka mi jedna z rodu zbyla,

má se ke mně jako vlaštovička,

vyhlíží mne, vracím-li se pozdě,

zpívá sama jak drozd v panském hvozdě,

až mne vyzpívá. Tak se mnou vyčká

do mé svatby, sama vdavek nechá.

Však mne těší, říká, naše střecha!

I vy na zlé vykládáte křivě,

pane starosto, že na sousedy

pokřiknu, když v jedné ořem nivě,

stanu před vraty, že naposledy

z kostela snad po té cestě pravě

po slovu a Boží kráčím slávě,

kudy oni chodí po pěšině!“

„Ticho, ticho!“ Otec rukou točí. –

„A teď pojď sem, stará hospodyně,

vous mi zapleť pěkně do vrkočí.

Ticho! Ticho! Byli jsme a budem

při právu a při tom, co je k obci.

Boháč po svém ohledni se chudém,

a co žebrák v nouzi ukrad’ sobci,

potrestejme milosrdným slovem.

Kdo však posunout chce dále domy

od sebe a mní, že právo zlomí,

spusťme smích až slyšet za Hlohovem!“

Spustil smích, však Antoš v maso buší,

jeden druhého div nepřehluší.

Tak je konec slova, konec řeči,

a pan otec nacpal jitrnici

dlouhatánskou, nad ostatní větší,

držel ji, a divili se všicci.

Pak ji v kotli vaří panímáma.

Na prkno se řídko prostře sláma,

na niž jitrnice, vidět dceru,

kterak kladouc vede sobě skočnou.

Ale Antoš s otcem sekat počnou.

Vousatý se shýbnul pro sekeru,

bezvousý mu drží vepře k ráně.

Naběhly tu starci žíly v skráně:

už jen půle visí, druhou půli

Antoš drží, podpíraje zdůli:

tuto půlku v komín rozsekají,

druhou chasa nese na ramenou

oblizujíc hubu zamaštěnou,

na špejchar ji k trámu věšet mají.

Tak se chystá obec na hromadu,

a pan Antoš do Hlohova domů.

Když pak došel s Bohem na zahradu,

ze zakmene hruškového stromu

vyběhla naň mladá nevěstinka.

Zahuboval na ni Antoš jemně:

„Ty, ty! Marná! Bosa po kolínka,

a je mrazem pokryta už země!“

Ale ona usmála se s bázní:

„Antoši můj! Jak se tě zas bojím!

Však to znáš, jak naši jsou vždy rázní,

popíchli se každým slovem tvojím.

Počkej, počkej! Jaká to jen slova!

Kdybych já tak byla někdy řekla,

stihla mne vždy metla tatínkova,

jestliže jsem k matce neutekla.

Musíš býti hodným k tatínkovi!“

To řkouc dívka, vlas mu kaštanový

zvolna hladí, ale on se směje:

„Milá holko! Třicítka už mně je.

Já už odrost’ tatínkově metle.

Tys však ještě poupě nerozkvetlé.

Jdi jen domů, já jdu také domů!

Nechoď bosa!“ dodal ještě k tomu.

I šla dívka, v klín se vrhla matce,

a ta vyšla, hrozíc za Antošem:

„Ať ho můra chytne v křižovatce!“

Vždyť jí také při jídle dal košem!

Takto tedy přípravy a kroky

ku hromadě obecní se dály.

Takový je obyčej ten stálý,

jak je dnes, tak býval před sto roky.

Hospodáři scházejí se volně.

Hle, tu soused Hanuš vrznul vraty,

a s ním chalupníček boubelatý;

prohledli si dříve vozy v kolně,

nežli vešli s úctou do stavení.

Za chvíli si vrátka podávají

sousedé, co blízko v lesy mají.

Mezi nimi ani jeden není,

jenž by ruce klidně držel v zadu,

nebo v předu držel založené. –

A tu, hle, ne vraty, přes zahradu,

by si nadešel, se Kulich žene.

Posléze však ze všech Hlohováci

jako spiklé vrabců hejno letí.

Ve prostředku jich se Antoš ztrácí,

kol něho se kupí jako děti.

Přede dveřmi Antoš zůstal venku,

a když druzí vešli, nahled’ v chlívy,

v maštale šel koňům hladit hřívy,

hledal, čekal marně na Mařenku.

Zasedli už páni sousedové

za stůl po řadě, tak, jak kdo přišel;

a pan starosta je vážně zove

ustat v křiku, aby každý slyšel,

aby také stranou dali dýmku.

A z nich žádný nebyl na výjimku,

hned se skutkem jeho slovo stalo.

„Obecní nám knihu otevřete –

pole bílé, černou cifrou seté –

kde se přijalo, a kam se dalo,

všechno vyčtěte a nezmaťte se,

všichni zvíme hned, co rok nám nese!“

K tomu slovu ten, co počty píše,

vzal si brejle, vsunul na nos výše,

vykládá vše pěkně po pořadě,

úhrn snáší, když přečetl stránku,

na konec pak klidně bradu hladě

a svých počtů zavíraje schránku,

nazpaměť jim hlavní sumu říká,

a zas brejle zvolna s nosu svlíká.

„Slyšeli jste všichni hospodáři?“

Starosta dí v rohu na stolici,

na vše strany obrací se tváří:

„Soused Včelař nám chce něco říci!“

A ten, jehož otec pojmenoval,

hlavu skrčí v pravo, skrčí v levo:

„Inu myslím, aby se mi poval,

jejž mi tehdy – hodné bylo dřevo –

vzali ze Hlohova sousedové,

zaplatilo, nebo dalo nové!“

Jak to řekl, jedna polovice

ze sousedů kývla hlavou dolů,

ale druhá vstala se stolice,

rukama se zachytila stolu,

dvě a dvě se koukly na se tváře. –

Však pan starosta je vstanuv káře:

„Ticho, ticho! milí občanové.

Máme tu věc vážnou, spory nové;

vezměte to v mysl, zisk i škodu,

uvažte a považte vše v shodu!“

Řekl jeden z prostřed Hlohováků:

„A kdyby vás přišlo jako máku, –

já ten poval mám – já mám ho, víte!

Ale nedám; občanem jsem taky.

Nepřijde si na mne ledajaký!

Mně se dostal; snad mi závidíte?

Holečkové, co mám, to mám, nedám!“

Jak to řek’ a doložil svou rukou

na stůl udeřiv, hned všichni tlukou –

jak kdy uzdu pustí neposedám –

na stůl rukama a spustí hádky.

A v tom právě vrznul venku vrátky

tkadlec Barácký, a na zahrádce,

kam si zběhla dívka od své práce,

milenci se udobřují z hněvu.

Tkadlec nesa zapovité děcko

pokřikl se tváře do úsměvu:

„Bůh vás naprav! Prostojíte všecko,

co tam ve hromadě ujednají!“

I šel dále: rád on slyšel řeči,

třeba jenom v koutku pozdálečí,

řečnil k sobě, odporoval v taji,

kýval hlavou, do řeči hned vpadnul,

až ho někdo zakřik’ a on zchladnul.

Nežli ale vešel do hromady,

za kabát ho dívka uchopila:

„Barácký! Ach, dejte honem rady!

Vždyť vám vždycky mysl moudrá byla.

Antoš dnes chce držet s Hlohováky.

Ach, už zase všichni se tam vadí,

a já vím, že Antoš spustí taky,

proto ho chci schovat do úkradí

tady v keře, v listí na zahrádce,

aby nepohněval v prudké hádce

tatínka a maminku snad taky.

On se mi jen směje na rozpaky!“

„Mlč jen, holko!“ Barácký ji těší,

a již s děckem po záhrobni spěší.

Nevšimli si, když on ostýchavě

vešel s Kristem na rtu všecky zdravě.

Zdvihá obočí při každém slově,

myslí, kterak porovnal by všecky,

aby příklad z bible nebo světský

v podobenství přednes’ Ježíšově.

Abraham a Lot se také přeli;

v knize pak prý četl malované,

kterak před Žižkou jsme kněžnu měli,

tu co věštila, kdy co se stane.

A ta kněžna dobře rozsoudila,

mezi bratry pře když jednou byla.

„A co tehdy v horách,“ mluví dále,

„ten rok padnul sníh o svatém Janě,

z druhé vsi se přeli s námi stále,

že prý z jara všechnu vodu na ně

natáhnouce splavujem jich domky.

A kdo, sousedové, byl by taký?

Ale vše se stalo nevědomky.

Přišly z jara vždycky horské mraky,

spadly na hory a strhly hráze.

Rvali jsou se. Jednou stěžovali

u strýce si mého na nesnáze.

Písmákem byl strýc můj, známý v dáli,

dívával se od baráku s kopce

v lesný důl, a hlídal mraky nad ním.

Ten měl srovnat s námi obžalobce.

,Chopte lopaty, a v lese zadním

jedno ráno, druhé odpoledne

rozveďte si potok na tři strouhy;

jděte s Bohem!’ A tak v chvíli jedné

ukončen byl spor ten tuhý, dlouhý.

Uvidíte podnes na Příchvoji,

kterak do vsi potok běží trojí.

A vy, hospodáři, co se přete?

O strom? O les? Pánbíček to vidí!

Jak jsi krásný, zelený můj světe!

Sázet hodně stromů – prospěch lidí.

Pohleďte! když chcete, jak to roste.

Jako Pán Bůh dělá: život množte!

Sázejte, a na Boha zrůst složte.

Stromek vsaďte, za listí mu proste.

Vždyť bychom se báli vstáti ráno,

kdyby lesy přes noc znikly kolem,

jako komu šatstvo odebráno,

probudí se v těle nahém, holém! –

Zelení jsou tvorové to Boží,

a má zásluhu ten, kdo je množí,

i je hříchem vésti o ně spory!“

Takto horlil tkadlcův hlas chorý,

zakašlal se, houpal v rukou hbitě

probuzené, rozplakané dítě.

U stolu však leckdo hlavou kroutí,

jiný dí, že milo poslechnouti,

ale všichni rudí jsou jak prve,

že by snadno natočil z nich krve.

Však tu právě hospodyně milá

na pekáči nesla jitrnice;

a tu jeden, hněvný ještě sice,

tu i druhý, když se přiblížila,

blaženě k ní ústa rozesmával.

Na chvíli tak ztichnul křiku nával,

a jen skřipot talířů se slyší,

jako skřípe zlostník, kdy se ztiší.

Také v koutě Barácký se činí

a je hotov dříve, nežli jiní.

Oni ještě nedojedli ani,

když on pěkně poděkovav paní,

utřev ústa, zahovořil znova:

„Připadlo mi, sousedové milí,

byste obec na dvě rozdělili!“

Jak by zahřmělo hned na ta slova,

že sám tkadlec zalek’ se, co řekl:

každý mrštil vidličkou a vzkřikli,

že až pes, jenž pod stolem byl zvyklý,

vyskočil a polekaně štěkl.

„Ten to vyřkl!“ Volají zas oni,

kteří z Moklína si v kupu sedli.

„Však jsme o tom doslechli už loni!“

A zas Hlohováci slovo vedli:

„Dobře vyřkl! Dávno jsme už chtěli,

ale jak s tím ven, jsme nevěděli!“

Starosta pak níže kývnul hlavou:

„Nevolil jste, brachu, radu pravou;

znesvářil jste obec – odejděte!“

Tkadlec zmaten, jazyk v ústech plete,

ale vida, kterak před ním stojí

hospodyně rozdurděná celá

a jí v ruce vařečka se chvěla,

kráčí ven, neb o dítě se bojí.

Však pan starosta vstal, vážně velký,

bradu sklonil níž a dlouhé vousy

jako bujný len, jejž předou selky,

po celých se prsou jeho trousí.

Vztáhl ruku v rohu do přihrádky,

vyndal z něho v ruce napřažené

právo selské, pěkné upletené

z býčích střev. Tu konec bylo hádky,

když on, starosta, je drže výše

takto promlouval či hlásal spíše:

„Sousedové! Pět let právo spalo

od té doby, co jsem naposledy

zdvih’ je na návsi, když zapadalo

slunce v levo od kopce. – Já tedy

s právem spěchal, abych bránil otce

proti synům, když jim vedl domů

druhou matku v padesátém roce.

Lidé tenkrát nasmáli se tomu.

Od té doby, jářku, právo toto

bylo s pokojem, až po den jsoucí.

Z moci své vás napomínám proto:

Pokoj s vámi!“ – Jako by chtěl tlouci,

rozpřáhnul se právem ještě více,

bouchnul na stůl, až to rozlehlo se.

Sousedé pak sedli na stolice

tiše hovoříce; zraky kosé

ku dveřím jen vedou Hlohováci,

jeden po druhém pak ven se ztrácí.

Najednou však jako posilněni

přihrnou se všichni; s nimi v zadu

Antoš kráčí naposledy v radu;

Mařence, jež vzlyká od prošení,

vyvíjí se z rukou, stane k stolu,

k němu všichni pozírají v kolu. –

„Občané a milí hospodáři!“

zvolal Antoš, v líci jen jen září.

„My jsme přišli dohodnout se s vámi.

Máme sousedstvo, ves výstavnější,

k městu bližší, větší nežli zdejší;

je vám dobře úmysl náš známý.

Milí zlatí, svět chce teď už více.

Jsou v něm města, obce, velké státy,

vše se řídí svými potentáty,

každé zvlášť a těch je na tisíce.

Milí občané! Ty staré doby

jsou už za lesy, a v obci vaší.

A to právo málo vydalo by!

Koho pak už býčí střevo straší!

To už aspoň schovejte si někam –

já se takou hračkou nepolekám!“

Nedomluvil Antoš. Už tu byla,

přiskočila dívka, ruku vztáhla,

plačíc po dětsku ho udeřila.

Probudila ho ta rána náhlá;

a hle, oknem tkadlec na něj volá.

Ovšem neslyší, neb kolem stola

bouře veliká se z toho strhla,

a již Hlohováci: „Švejdo!“ křičí.

„Švejdo! Švejdo!“ Ten se vzhůru vztyčí,

stůl i lavice se náhle zvrhla.

Sousedové z Moklína se dusí

na podlaze stísnění, a k zlosti

oknem na ně plno hledí hostí,

i to slunko, posměváček rusý,

které právě jak by v okno slétlo;

o sklo tříštilo se jeho světlo,

a těm právě prudce v oči svítí,

že je nemohli ni otevříti.

Tak se hromada ta ukončila,

jaká onde za sto let jen byla.