NOVÝ SAD. (IV.)

Hustá mlha vezpod potemněná,

výše světlejší, a z bílé půdy

v oblouk roste zmrzlá báně sklená,

v které plamínek se rozžeh’ rudý.

Ale dole jak by v mrazu tuhém

zhoustl kouř se rozliv k zemi temně,

roztrhnuto černavým je pruhem

bílé nebe od zbílené země.

A v tom pruhu jako malované

bílou křídou topoly a chýžky.

Nad nimi jak nad Betlemem plane

velká hvězda s bledé nebes výšky.

Není to však zmrzlý obraz v ledu,

co je Antošovi na pohledu,

který v sněhu bílé stopy dělá

cestu sobě raze do Moklína;

nebo hle, jak leze od komína

z šikmé střechy, jež se pod nim bělá,

roztrhaný dým vždy v širší kruhy

šikmo do nebe v kotouči líném,

jak přadlena, jež pod komínem

na přeslici vinouc kužel druhý,

vypředený koudel vyhodila,

a dál počne, s pohádkou kde byla.

Však to není koudel od konopí,

ale Veronika chrastím topí.

Ji pak obsypaly drobné děti,

musila jim zase vyprávěti

o té bílé bábě od severu,

na horách co v kožíšku si sedí,

do rukou si dýchá; – v podvečeru

je ji vidět, když tam děti hledí.

Bába ta má v moci krásnou pannu.

I šel králevič se zlatým vlasem

hledat nevěstu si v cizí stranu;

našel lilii tu s lidským hlasem.

Tato k němu žalně promluvila:

„Dobrý poutníčku! Jsem sličná panna,

kouzlem báby věčně upoutaná, –

královská jsem někdy dcera byla,

v bílý květ mé zakleto je tělo.

Dám se tobě, kdyby se ti chtělo

k vůli bábě udělat tři práce.“

On se rozhod’ a byl hotov krátce.

Horu sklenou rozbil, draky pobil,

bábě kožich na zeleno ušil,

živé ptáky potom takto zrobil:

uříz’ proutky, na jich kůru bušil,

do špičky je sřízl na zobáčky,

na jižní je vítr teplý hodil,

který foukal v ně; tak piští ptáčky,

a tak pannu krásnou vysvobodil.

Takto matka dětem bajku spřádá;

předouc niť i mysl souká ráda.

Zatím venku Antoš v okno hledí,

zří, jak po stropě se stíny mihnou

od toho, když uvnitř do popředí

někdo vstoupí; nebo se to líhnou

z oné pohádky i živé zjevy.

Podepřel se Antoš – ani neví –

v nízké okénko, až po pás celý.

Děti rázem odskočily všecky,

za oknem když lidskou hlavu zřely.

Zmizela však ve tmu na křik dětský,

a hned slyšeti, jak někdo buší

venku na dvéře. Vstal ode stola,

kde čet’ bibli, tkadlec a ven volá:

„Kdo to je, co noční poklid ruší?“

Ale poutník temně ozval se mu,

poznali se, vyšel tkadlec k němu,

stáli spolu sami na záhrobni.

S nebe létli chumáčkové drobní

jako peří, ptáček pelichá-li;

vidět je, však padnout slyšet není.

Pro kabát šel tkadlec do stavení,

dětem řekl, jež se ještě bály,

že to Antoš přišel ze Hlohova.

Odešli pak muži beze slova.

„Milý strýčku! Stýská se mi po ní!“

praví Antoš, hlavu níže kloní.

„Nechci říci, že jsi dost už velký,

nebo vím, že v citech nejsi mělký;

ale když se stalo, hledej znovu.

Chceš mít zrovna dceru starostovu?“

„Musím ji mít!“ Antoš horlí prudce.

Ale tkadlec chopil jeho ruce:

„Jsi už velký, nezlob se tak na mne.

Však jsi stavěl naděje jen klamné,

když jsi je pak vlastni rukou zbořil,

tchánu, tchyni jsi se nepokořil!“

„Ba jsem velký dost už chvála Bohu:

třicítku již skoro čítat mohu.

Neumím již hrát si na chlapečka,

a spíš někdo mládencem mne přečká,

nežli bych se odřeknul vsi rodné.

Však to dítě krásné, tiché, hodné,

které jsem si hlídal od malička,

nenechám jí! Dopustím se spíše,

že jí žluče vleju do srdíčka,

ať s ní staří sejdou ve své pýše!

Však se dosti provinili otci.

Tuším něco, že to máte v moci,

by mně ihned svoji dali dceru.

Však se něco stalo mezi nimi,

co jste nedořekl v podvečeru

ondy, když jste na začátek zimy

u nás vypravoval. Vím to asi,

že mám právo k starostově dceři,

vyhrál-li můj otec na soupeři.

Jedno vaše slovo všechno spasí.“

„Nespasí, můj drahý! To je pravda,

že jste od otců snad zasnoubeni,

ale, brachu, časem vše se mění;

k nesvárům pak příčina se zavdá,

povím-li, co přimělo je k tomu,

že to průhon, kdes nasázel stromů!“

K tomu Barácký si vzdechne, v nebe

obrací svou tvař, i ruce spíná,

zapomíná, že ho v ruce zebe,

není tuto: říš ho pouta jiná,

tam kde ohněm postřiknuto zlatým

nebe zjasněné jen srší leskem

na oslavu Pánu a všem svatým.

Po zemi však bílé pod nebeskem

shýbal Antoš hlavu, jak by hledal,

co druh jeho v nebi našel právě,

a zač na tom světě nic by nedal.

Antoš hledá, jako dívka v trávě

pro milence na kytku když sbírá.

A co našel? Stopa vedle stopy,

vyšlápnutá v bílém sněhu díra.

Jako uštknut hned se Antoš vzchopí,

k jedné stopě druhou kvapně hledá,

a tak došel po nich od souseda,

od Kulichů přes plot na dvůr statku,

a tam zašly v různých kroků zmatku.

Obešel si Antoš za stavení.

Okénko se u komůrky svítí.

Jak skrz měsíc v nebe popatřiti

dychtí on, však záhrobeň že není,

obaluje Antoš v sněhu kuli,

v rukou roste mu, čím dál ji válí,

že by sotva dva ji obejmuli.

Ještě jednu; dvě na sobě stály,

třetí na ně potichounku staví.

Byl z nich sloup. On vylez’ na něj tiše,

beranici do ruky sňal s hlavy,

skrčil se, psa zaštěknouti slyše,

ale pilně do komůrky hledí.

U plotýnky samotná tam sedí,

láme dřívka, do prsku je klade,

teplou rukou hřeje líce mladé,

truhlu otvírá, z nich knížku béře.

Otevřela, kde má pavučinku:

přilepena je už na liteře,

přilepena slzou v šedém vínku.

Přidala tam slzu, poklekla si,

rozpletla si černé, dlouhé vlasy,

pak tři prsty dala dohromady,

na čele pak, na ústech a hrudi

dělá křížek plná svaté vnady,

Bohu šeptá, co jí srdce trudí.

A v tom jako by ji za vlas chopil,

vyskočila poděšená celá.

Hledí v okno – nic tam neviděla,

jenom bílý sloup, jejž onen stropil.

Ale slyší štěkot psa a křiky.

A to venku Staněk z přástvy vyšel

od starostů, a jak jsou už zvyky,

hospodář šel na práh s ním. Tu slyšel,

jak pes vrčí, štěká na zahradu.

Křiknul na čeleď; však Stáňa v kvapu

běžel napřed sám a zmizel v zadu.

Za ním druzí, ale jeden z chlapů

viděl státi Baráckého podál,

který posud zrakem v nebi hlodal.

Zaslechnuv je, „zebe“ zvolal na ně,

ale vida klam, své roztah’ dlaně,

hlavu skrčil do ramen, jež trčí

výš půl hlavy, jako když ho strčí,

upaloval přes zahradu domů.

Chasa ovšem zasmála se tomu.

Na záhrobni zatím u baráčku

už naň Antoš čekal, plný sněhu.

„Co to bylo? Jakous to měl rvačku?“

Ukázal mu Antoš, tam jak v běhu

přes plot u Kulichů někdo upad’,

pak ho do vrat bylo vidět cupat.

Tkadlec hledí v okno; tma tam bylo.

Kročí k Antošovi, prst dá k nosu,

hledne k nebi jasnému až milo –

schýlí hlavu, ruku drží v šosu

a tak hovoří: „Hle, milý brachu,

modlil jsem se, hledě do nebíčka,

by mne Pán Bůh zbavil toho strachu

o tvou svatbu, nežli zavru víčka.

Jinak jistě byl by mi hrob malý,

nebo jsme si to tak ujednali

s nebožtíkem, máme-li se sjíti,

o dětech že dobré jemu zprávy

musím přinést, že jsou oba zdrávi,

oba šťastni. – Hle, jak to tam svítí;

myslím, Antoši, že v této záři

je nám poblíž. Žádal jsem ho vždycky,

bude-li jen moci, by v tvář tváří

jednou se mi zjevil jak duch lidský.

Možná, možná! Oženit tě musím!“

Schýlil Antoš hlavu s vlasem rusým:

„Nějak se to, milý strýčku, kazí!“

„Posloucháš mne?“ tkadlec horlí znova.

„Hlavou nikdo stěny neprorazí,

a ty neupustíš od Hlohova.

Však mi povídala Veronika,

Mařenka že Staňkovi už zvyká.

Připadá mi, abys na ostatky

dostal se k ní tajně s maškarami.

Slovíčko jí dej, až někde sami

postojíte mimo druhých zmatky.

Což ti Hlohováci nepomohou?“

Dobrou noc dav Antoš dupnul nohou.

Za ním dlouhý stín, když on už zašel,

kráčet po površku vidět bylo.

Ale tkadlec – chyt’ ho prudký kašel –

upjal šatstvo, jež ho sotva krylo,

zdvihl závorku potáhnuv šňůrku,

hlavu vstrčil, dřív než noha šlápla,

závorka pak zase za ním sklapla –

a šel ležet potmě na komůrku.

Tkadlec poradil, dal moudré slovo,

Antoš poslechl, a Hlohováci

na slovo zas dbali Antošovo,

přihnali se jako časní ptáci,

kteří jaro předešli v ty kraje,

přihnali se odtamtud, kde zraje

velké jabko na slunci a padá,

tam kde poslechla kdys Eva hada.

Či snad byli v našem kopci skryti

z oněch dob, kdy jiné měli bohy,

procitli – je čas se objeviti –

vidí však, jak uplynul věk mnohý.

Přihnali se, jak by bábě včera,

vnoučatům když bajku vyprávěla,

však jí neskončila, – tu kde která,

všechny postavy a báje celá

uprchla jí přes noc z hlavy šedé;

marně děti za konec ji prosí,

leckteré i slzku vytisklo si.

Vše prý zapomněla! Mlčky přede.

Aj tu jsou ty prchlé fantasie,

které na světle si tělo vzaly.

Dětí tlum se s křikem na dvůr kryje,

jakmile vběh’ do vsi čertík malý,

v ruce s pometlem, jenž jazyk rudý

vyplazuje, koštem mává v pěsti.

By pak za ním věděli kam, kudy,

v rychlém běhu rolničkami chřestí.

Tak je černý, po stopě že jeho

nabírá sníh cosi černavého.

Za ním v patách dlouhým krokem cupá

divně ustrojených postav tlupa.

Vypadá to, jak by na papíře

na bílém tlum dobře malovaný

v pestrých barvách – nepodobno k víře,

figury se jaly na vše strany

pohybovat k malířově hrůze;

na sněhu tak vypadá jich chůze.

Náves přeletěli, a než v statku

zamet’ černý půdu pro pohádku,

za druhem druh do dveří se tlačí,

světnice jim ani nepostačí.

Mařenka, hle, do komůrky chtěla,

silná ruka ji však zadržela.

Veliký to červený byl Turek,

šavli dřevěnou vzal za topůrek.

A tu plampač, červenou měl mašli,

nevídaný kroj, a v pestré líci

nalípané papírky ho krášlí,

slovo dovedné on umí říci

hospodáři domu. Tu hned z venku

spustí hudba, světnice se točí;

hle, i panímáma si dnes skočí.

Radost pak se dívat na Mařenku:

sukně letnou, přitiskla se k Turku,

a pak oba vklouzli na komůrku,

aby si tam něco povídali.

Všichni totiž teď se zadívali

na medvěda, jenž se šoural z dveří

obalený celý v hrachovině.

Chyt’ ho Indián – na hlavě peří –

smála se, jak tančí, hospodyně,

smál se též pan otec, ruce v boku,

za nimi pak chasa do poskoku.

A tu čertík, jako šipka z luku,

dírkou klíčovou křik’ do komory –

zavřeliť se ti dva na závory.

Antoš vyšel, tu však jeho ruku

chopil čertík, Antoš Mařenčinu,

táh’ je ven, ač Antoš ptá se, volá:

„Co to děláš, jakou čertovinu?

Co se stalo?“ Ale neodolá.

Všichni za nimi se hrnou proudem.

Už jsou venku, k úžasu všech lidí.

Dívají se vzhůru, a tu vidí,

člověk černý usazeným čmoudem

z komína jak ruce vystrkuje,

a pak hlavu, prsa vidět bylo,

hází rukama sem tam se chruje.

Tu to dole sborem zavýsknulo:

„Ejhle Staněk! Dcera statkářova

do komína ženicha si schová!“

Kdosi křiknul: „Hle, jak hlavu schlápí:

Štěstí má, že nejsou doma čápi;

klovnul by ho řádně vedle ucha,

kdyby viděl, jak jim hnízdo cuchá!“

Halékali. Z kuchyně pak druzí

nesli žebřík, po němž do komína

Staňka zahnali, ač brání v chůzi

hospodyně jim a ruce spíná,

povyk vedouc v domě přenáramný.

Ale Stáňa v zástup výskající

rozhněvaně došek hází slamný,

v komíně též urval uzenici,

hází dolů, při tom do vsi volá:

„Hlohováci! Hlohováci tady!“

Celá ves se sbíhá dohromady,

však jen posměch slyší chudák zdola.

A tam Antoš, jak to viděl všecko,

zasmál se, že tahy v obličeji

rozběhly se šikmo a se chvějí.

Při něm pak to plnolící děcko

zaplakalo hněvem hrozíc vzhůru,

jak by chtělo shodit svými zraky

počerněnou, nešťastnou tu stvůru.

Antoš hleděl její na rozpaky,

mrštil na zem škraboškou se směje,

překvapením, hněvem jen se chvěje,

a pak takto promluvil jí v oči:

„To je krásné! Lidé ze Hlohova!

V komůrce ji hladím po vrkoči,

ona druhého si v komín schová!“

Zahanbenou chopil ve své ruce,

ona však se vyrvala mu prudce,

prchla domů, šátek strhla s hlavy,

hlavu do peřin: „Ať Bůh to spraví!“

Zarazí se Antoš, spěchá za ní,

dobývá jí z peřin pěknou hlavu,

Mařenka však silou se mu brání.

„Hezkému jste naučil se mravu!“

zvolá paní matka a jím smýkne

od své dcery, div že nevykřikne.

„Co tu chcete, mužský? Chodíte sem

znectit lidí? Myslíte, že snesem,

byste o náš práh si otřel bláto?

Dceruško má, pohleď, to máš za to,

chudino, že tak jsi za ním byla.

Zaplač si jen, dceruško má milá.“

Tak dí matka, k hrudi vine dceru,

která teprv lká a hanbou vzlyká:

„Teď jsem poznala tě, ukrutníka!“

„Mařenko! Slyš, Boha svědkem beru!

Co to děláš, bloudečku? Hleď na mne!“

Ona však ho odstrčila: „Jdi si!“

A dí matka: „Přetvářky to klamné.

Na vás moje dcera nezávisí.“

„Já vás neposlouchám, paní máti!“

„Dcera má mne bude poslouchati!“

Zrudl Antoš, rtové se mu chvějí.

„Že mám jít? Pak nevrátím se více!“

k mladé dí a chopí ruku její.

„Nesahejte na ni!“ jako lvice

brání jemu stará. – „Že mám jíti?“

„Jděte, jděte, čertovo vy kvítí!“

„Mám jít, Mařenko? Nic nedbej matky,

jeť jen ona podnět této hádky.“

„Rány Boží! on se opováží!“

„Mařenko, teď naposled se táži –“

„Pryč, pryč!“ dívka s pláčem vzkřikla zase,

v maminčinu náruč uvrhla se.

Zbledl Antoš, kráčí po světnici,

stanul ve dveřích; má věřit všemu?

Zatím otec s vyjevenou lící

k dceři běží, a ta hlavu noří

v jeho vous a tetelí se k němu.

Volal na ni opět Antoš v hoři –

ale darmo. Klika cvakla za ním...

Tu Mařenka opět s bědováním

do peřin se vrhla, Boha prosí,

aby seslal na ty lidi cosi!

A ji slyšel Pán Bůh v této chvíli:

Moklíňáci se již sestoupili,

zaháněli Hlohovskou tu rotu.

Zahnali; jen medvěd uvíz’ v plotu,

pes mu utrh’ kousek hrachoviny,

až mu pomoh’ z plotu soudruh jiný.

Ale za vsí Pán Bůh čekal na ně,

po obloze v mraku jde a hází

bílým sněhem, k vůli oné panně.

Těžké jak msta dívčí jsou ty rázy.