NOVÝ SAD. (V.)

Tenkráte, když proroctví se báby

vyplnilo, země, velká matka,

stromky vyvedla jak pacholátka,

děti zelené, jim ku hře vábí

polétavé ptáčky, slůvka sladká.

Potahuje potom za větvičky:

Tu jsou ruce, říká při tom matka.

Ratolestky z nich pak na prstíčky.

Hraboší se v zelenavé kštici:

To jsou kudrnky! A prstem ťuká

sem i tam: To očička jsou v líci!

A již každé poupě ve květ puká.

Tenkráte, když s láskou potkalo se

u nich jaro, vyšel Antoš v pole,

chodil sadem, ruce vzhůru nose,

obzíraje nebe, zemi v kole,

od konce se vracel do začátku,

stromky potkávaje po pořádku.

„Kam pak, brachu?“ každý k němu volá,

„dej ti Pán Bůh dobré odpoledne!“

On pak vyčítavě, plačky zpola:

„Sázel jsem vás z lásky k panně jedné,

sázel stromky, když jsem za ní chodil,

bych se pěkně ve chládku s ní vodil,

pod každým s ní postál na rozlučky,

než mě k poslednímu vyprovodí,

kde si naposled podáme ručky.

A též lásku, jež se v srdci rodí,

byste na své květy zachytily,

vrátily zas, až ji ztratí milí,

Bůh vás pokácej, vy stromky mladé!

Nasázel jsem vás, bych u každého

moh’ se podepřít – už konec všeho!“

Na každý kmen svoje tělo klade –

postýskal a stanul pod posledním.

Viděl Hlohov, černé bílé pruhy

po staveních, kolem plot a luhy,

oblitý jak ostrov mořem jedním,

zelenavým, květným. Jak to lepé!

Tak mu v srdci, jak kdy malé ptáče,

nežli usedne, křidélky třepe

peří čechrajíc, pak pějíc pláče.

Ale Antoš ucho nastavuje;

zaslechl, jak vánek ze vsi duje,

jak by jeho zařehtali koně.

Rozběhl se, obrok chystat pro ně.

Přišel domů, Boženka šla z domu.

„Cos tak smuten, bláhovče! Hleď krovy!

Vlaštovek až černo!“ – Antošovi

ani odpovědět nešlo k tomu.

Do maštale jde a neposlouchá.

Sestra však, jak po zdi létla moucha,

lapla, zdvihla k vlaštovčímu hnízdu;

kopa krčků z něho v útlém hvizdu

zdvihla se, a jeden lapil mušku.

Boženka se shýbla pro loktušku:

„Nevím, nevím, jak to s námi bude!“

Antoš volá: „Jdeš-li sestro v luka,

nesčítej jen, kolik v lese kuká,

po trávě se poohlédni všude,

zas nám připásají na jeteli;

po kraji už vypasen je celý.

Nevidíš? Už zas tam někdo pase!“

Za vraty už sestra, zahnat běží

a též vymluvit té škůdné chase.

Nežli vyběhla však na zábřeží,

ustala hned ve výhružném křiku:

poznala tam totiž Veroniku,

ana držíc krávu na řetěze,

táhne ji, jak dívku uviděla,

z jetele a v ústret volá s meze:

„Nekoukej, že kráva zhladovělá

vytrhne se z ruky do jetele!“

„Jen si paste,“ Boženka jí vece,

„vždyť ho máme na tři korce celé!“

„Však já vím, že hodná jsi jen přece!

Což vám o jetel! Však až ty jednou

dostaneš se v Moklín mezi selky,

budu choditi k vám na výdělky!“

Vedou hovor, na mezi si sednou.

Řekla Boženka: „Jsou marné řeči;

nevdám před svatbou se Antošovou,

a spor se starostou se jen větší!“

Pak dí druhá: „Ať si hledá novou!

Však mu stvoření to zarputilé

nepřeju ni do nejdelší smrti!

Řekni jí, ať sebou trochu vrtí,

zadovádí, zahovoří čile:

i to to! Ta k lidem nikdy není.

Škaredit se, státi sama v koutě

nebo pod stromem! S tou nevyžení,

kdo s ní do smrti chce žít se rmoutě.

Však se nevdá! Nikoho prý nechce,

Antoše ni Staňka Kulichovic.

Mužským chtějí – to však nejde lehce –

matka s dcerou vládnout na polovic.“

„Staňka nechce!“ Dívka vyskočila.

„Ba že nechce – toho ani toho!

Ožeň bratra, máš tu Staňka, milá!“

Dál by byly povídaly mnoho,

však je vytrh’ pokřik Baráckého:

„Bůh mě nekárej, kde paseš, ženo!

Boženko, ty špatně hledíš svého –

šátku nebéřeš; buď odplaceno

od Boha ti všechno tisíckráte!

Domů, ženo! Uvař úkrop dětem!“

„Strýčku, strýčku, špatně vypadáte!“

„Vypadám! Už loučím se s tím světem!

Dočkal jsem se ještě chvála Bohu

kukačky; a ještě svatby vaší

až se dočkám, potom zemřít mohu!

Však to jaro ženichy snad splaší;

masopust je zamíchal, a nyní

do roka snad budeš hospodyní!“

„Jak to, strýčku?“ „Tak to, dcero milá!

Mařenka, když letos v masopustě

na Staňka se tolik rozzlobila –

jak to u dívek se stává hustě –

ještě víc se hněvá na Antoše.

Však, to znám, je dobrý převrat u ní;

aby k ní šli na námluvy juni,

mimo jednoho teď vezmou koše.

Panenský to vzdor a rozum mladý.

Však je přece svedu dohromady.

Ty pak, děvečko, to umíš sama,

kterak držet rybku pod rukama.

Lapit musíš ptáka zlatohlava,

lapit, nepustit už ze své klece.“

Ale jemu dívka usmívavá

zasmála se a tak jemu vece:

„Jak jen, strýčku, jak to zlaté, ptáče,

jak je lapit?“ Zasmál on se taky:

„Nevíš snad, kde létá a kde skáče?

Létá v nebi, spává pod oblaky:

okénko si nalič, v ně se chytí –“

Nemohli však žert již dokončiti,

uslyšeli svádu, křiky v poli,

uviděli shon a lidi v sadě.

Vzkřikla Boženka a tkadlec holí

krávu poháněl a kůzle v zádě.

Uviděli a se polekali,

nemluvili, na útěk se dali.

Hle, tam Antoš hrozný, smutný velmi,

s takým klidem, s jakým dravé šelmy

kořist polapenou pojídají,

zdvíhá sekeru, jež v letu blýská,

spustil ránu blíže kořeniska,

kmen ťal dole na samém až kraji.

Po prvé ťal, strom se otřás’ mladý,

vzletěl pták a k nebi letě zpívá.

Po druhé ťal, a se sypou všady

bílé květy, chumáč jich naň splývá,

v každé vrásce jeho jako v sluji

bílé kvítečky se zachycují.

Oddychuje, jak by lámal skály.

Po třetí ťal, strom se k zemi kácí.

K druhému šel, pokračovat v práci.

Báli se ho, ti co kolem stáli.

Jen co byli podál, vedli křiky,

svolávali ze vsi osadníky,

jakým právem na obecní půdě

kácí někdo stromy z nenadání.

Hnedle sousedé jsou obesláni,

by se přesvědčili o nerůdě.

Starosta šel, právo držel v ruce,

za ním skáčí chlapci, ves jde celá,

co se děje, aby uviděla,

pokárala obecního škůdce.

Hrozili, však nikdo nechtěl blíže.

Právo býčí bylo plátno málo,

jako vrabčí hvizdot na ostříže.

Boženka však vidouc, co se dálo,

Jediná šla k němu, objímala,

svoji ruku na líci mu dala,

lichotila. Barácký pak řeční,

o červenou podepřev se krávu:

„Stromové jsou lidem užiteční;

proti Božskému to jednáš právu,

milý Antoši! Dej topor dolů,

vezmi sestru, odejděte spolu

v pokoji. Hleď jenom na ty ptáky,

splašil jsi je. Přemluv Hlohováky,

co sem běží. – Milí sousedové!

Hleďte na ty ptáky; proč pak letí

do nebe až? Písně hledat nové

u andělů? Nebo vyprávěti,

co se děje dole u nás lidí?

Ó, vy zajícové v brázdě skrytí,

Bůh vás všechny shůry hledě vidí.

Pojďte! Jest nám klidně promluviti!“

Mluvil, kašlal, druzí poslouchali,

ale málo řeči jeho dbali

Starosta však okřikl jej prudce:

„Nechte řeči, tkalče, složte ruce!

Vy jste v obec vštípil nepořádek,

že jste zapletl ji do těch hádek.

Držte se jen pěkně pozdálečí;

obecní zde věc, vy nechte řeči!“

A tu Antoš volně na sekeru

opíral se, neboť v bažantnici

náhle spatřil starostovu dceru,

ana sedí, rozcuchanou kštici,

ulomeným prutem o zem bije,

vlasy trhá a zas rovná si je.

Uviděl, a dal se zvolna vésti

od sestřičky cestou ke Hlohovu;

odtamtud však hrozíce už pěstí

hrnuli se muži, a snad znovu

bylo by tu došlo k tuhé půtce,

kdyby se byl Kulich k Baráckému

nebyl přidal: „Kmotři! Pryč je škůdce,

pojďme tedy každý opět k svému!

Brambory mám oborávat ještě;

potřebujem už co nejdřív deště.

Letos prameny šly na vrch s jarem.

Však to dobře v pořekadle starém:

v máji hůl ať neschne pastuchovi,

sice budem bez došků mít krovy.“

„Tedy pojďte!“ řekli hospodáři –

„před soud obecní ho předvoláme!“

Ale starosta, jsa vážný v stáří,

v ruce vztyčiv právo všechněm známé,

rozkročiv se, takto provolával,

by ho slyšel Hlohováků nával:

„Mluvím k sousedům těch osad obou,

mluvím k sluchu všech, co jsou zde, lidí!

Tento sad je v půdě, z které klidí

jenom obec; a kdyby snad zlobou

někdo kazil to, co roste na ní,

voláme ho na zodpovídání!“

Přes rameno Antoš schýlil hlavu,

jak by k zemi hovořil, ne k davu:

„K zodpovídání? Nu, s otcem leda

nebožtíkem! Víc než dal, už nedá!“

Starosta hned tíhl mezi svoje

nechtě odpovědět, neb se boje,

co by opět řekli z druhé strany.

„Kdo ty stromy sázel, ten je v právu.

Na obci pak skot se požehnaný

Hlohovských vždy pás’ a stádo bravu.

Pastucha náš klobouk míval šedý,

zde si vytruboval k horám hledě,

o počasí z mraků skládal vědy,

dětem vypravoval o medvědě.

I ta půda, hle, je naše tedy;

však to zvíte všechno od úřadů!“

„Od úřadů!“ Chyt’ si otec bradu,

udýchaně křikl na sousedy:

„K úřadům se tedy obrátili!

Pojďte, sepíšem to, pojďte honem!“

Sousedé už byli za průhonem,

pozadu když osoby tři zbyly,

osoby tři, sama čtvrtá kráva:

Kulich, tkadlec, Staněk pomatený.

„Bůh vás pozdrav,“ Kulich v řeč se dává,

„odvrátil jste rozbroj zlořečený.“

Ale tkadlec v každém velkém kroku

shýbna se, jak bývá u proroků,

za roh držel velké svoje zvíře,

krávu rohatou, a máchnuv šíře

druhou rukou vzhůru, takto praví:

„Hospodáři! Rozvedl jste lásku.

Všimněte si jednou na obrázku,

tam, co jde se panské do doubravy,

visí na suku – tam tatík také

synu bránil, i též strana druhá.

Šli a našli dřevo křivolaké,

jejím vlasem spoutali se ztuha

kolem krků, by jich nemoh’ žádný

odtrhnout, a v listí skryvše hlavy

v polibku svět opustili zrádný.

Jděte se jen kouknout do doubravy.

Jářku, sousede! Co vyženíte?

Mařenka že nechce, dávno víte.

Však vám prorokuji: tu si, věřte,

Antoš odvede! Čím dřív to bude,

tím je líp: pak sestru jeho beřte.

Boženka též není děvče chudé,

ale nemůže se provdat z domu,

dokud místo dělat nemá komu.

Urovnejte spory s Hlohováky,

ožení se Antoš, Staněk taky!“

Řekl tak a s kravou dal se stranou,

s ním však jeho společníci oba.

Shledli totiž dívku uplakanou,

sama sedí tam, jak sirá roba.

Když se chtěl k ní Staněk přiblížiti,

hroudu vedle k němu odhodila.

Nechali ji Kulichovi býti

a šli po svém. „Mařenko má milá!“

začal tkadlec, ale v okamžení

sebrala se, už jí tady není.

Zamyslil se staroch o tom světě;

v oblaky se díval, které v letě

podivně se na blankytu tváří.

Andílek snad v nebes slabikáři

čáry máry črtal, pak chtěl skládat,

co si napsal; – tak chce tkadlec hádat

z těchto črtů pokyn z druhých světů.

A jen jednu bezpečně čet’ větu:

Přijdu brzy. Ale moje děti?

A juž vidí, s oblakem jak letí

andělů tlum, s kterými se bratřil.

Viděl, viděl, ale nedopatřil:

pozemský hluk vyrušil ho zase.

Mařenka, jež dříve splašila se,

ploužila se totiž za zahrady

kolem Včelařových. Okno dvoje

ku východu, napřed bzučí roje,

dvanáct oulů podél stojí tady,

dvanáct špalků po dvou černých děrách

každý nese klobouk šindelový,

kámen nahoře, a na podpěrách

stojí tu, tak jako když si hoví

dvanáct divných pídimužů v listí,

zabzučí, když někdo kolem kráčí,

jak by v zlosti hned ho chtěli snísti,

ale jako zatvrzelí spáči

nehnou se, neb v cestě jsou jim listy;

dětská hlava s tílkem ukryla by

snad se pod každým – list zve se babí,

zaprášený, nikdy není čistý.

I šla tudy dívka, nevšimla si,

kterak soused ve drátěné kukli

s doutnavkou šel v střed té drobné chasy,

kouřem zahání, ty však se shlukly

na Mařenku, jež se kolem brala,

hlasu souseda si nevšímala.

Vykřikla, a horem pádem fučí

nazpět k háji, zlaté včelky za ní,

v ucho jedna malinká jí bzučí,

dívka marně zahání ji dlaní.

Tak ji slyšel, spatřil udivený

Barácký a všemi zval ji jmény,

nebo myslil, že se pobláznila.

Když pak poznal, že to jsou jen včelky,

pro něž vede taký povyk velký,

radil jí, by do háje se skryla.

Unavena klesla, lapě dechu.

Barácký pak úsměv v sobě tlumě

kleknuv k ní jí takou dával těchu:

„Což jsi potratila na rozumě,

děcko takové? Jsi tvrdohlavá.

Včelky štípou, slunce tě už pálí,

stín pak nastudí, i muška hravá,

bílá kytka – vše ti dělá schvály;

mušku lapneš, kvítek rveš, kde jaký!

Směje se ti pták a lidé taky.

Zatím v koutku někdo myslí na tě,

že by si tě choval v plenkách, zlatě,

sdělil s tebou srdce obě půlky,

líbáním ti návyk’ v tváři důlky;

ale ty jak děcko rozhněvané,

nepomyslíš, co se třeba stane!

Pohleď tam, dva stromečky jak leží.

Dostali jsme zas co proto jednou.

Mrtvoly hle zelené a svěží!“

Takto dí, a jí se zraky zvednou,

zahledí se, kam jí ukazoval

a pak požaluje, postýská si:

„Nevíte-li, kterak se k nám choval?

Jak se pořád k Hlohovákům hlásí!

Tatínek je smutný z toho v duši.

Hledí oknem, vlasy pocuchané,

vous pak dlouhý, co mu jindy sluší,

jako zoufalcovi sem tam vane,

neuhladím-li ho v klidné doby.

Teď i na čeleď se často zlobí.

Ó již vidím, jak zle Antoš jedná!

Co ty stromky kácel, zlomyslný?

Nejsou jeho! Ó já roba bědná!

Však mu povědí!“ V pláč dá se plný,

ale tkadlec s ostrou na ni spustí:

„Dej jen dále hněvu v sobě růsti!

Nechce Antoš, ani Hlohováci

tvého otce s představenství svrci,

založit však obec mají v srdci.

Nerozumíš, dítě, také práci.

A pak také v písmě svatém stojí:

Za mužem jdi, zanech otce s matkou.

Pozoruju, že budete svoji,

sice budeš chodit křižovatkou

strašíc lidi jako polednice!“

Dívka na něj vytřeštila líce,

jeho oči v nebi vykoukané

zalekly ji: sivý duch z nich vane.

Šli pak spolně s dívkou tkadlec domů,

schválně zašli vedle padlých stromů. –

Stalo se pak, když se odpoledne

slunko sklonilo, kdy nad les sedne,

spatřila je dívka roztoužená,

jež si pro milence skládá jména,

zavýskla, neb za ptáče je měla,

zlaté ptáče, polétavé štěstí.

Jak je lapí dívka neumělá?

Splaší je, kdy krokem zašelestí.

Myslí jedno, druhé vzpomene si:

nežli zašlo zlaté ptáče v lesy,

lapla Boženka je do okénka,

chytilo se na skle slunko zlaté.

Ale tam, kde vymetává pšenka,

oráč křiví brázdu, záhon mate,

když to slunko viděl polapené.

Plane okénko! Vzkřik’ na spřežení,

zadíval se, jak v té kleci sklené

ptáče čeká, nad něž v světě není.

Pustil on se, nemoh’ doorati,

koně nechal samy na souvrati.

Viděla ho Boženka hned z dáli,

kterak běžel, ale na zahradě

uvažoval, nemá-li, či má-li,

ve vlasech se drbe a je hladě.

A tu s hrušky list si utrh’ hladký,

začal na něj pískat; uměl hezky,

jak kdy ptáci volají své matky,

jako drozd, neb skřivan podnebeský.

Vyšla tedy dívka, v líci plane,

vypadala jako jabko ranné,

když naň slunko zlatým šípem střelí,

krví polije se povrch celý,

krví růžovou, a v pád se chystá.

Staněk však se bojí hnouti s místa,

ba on hodlá na útěk se dáti.

Však tu ruka dívčina ho chvátí.

Jako pták se opřel, když ho chytí,

křídly třepe, velkým okem svítí.

Odprošoval Staněk chycen v pasti:

„Však už věru dosti mám těch strastí,

netrestej mne víc, než sám se trestám.

Vždyť jsem musil chodit ku nevěstám.

Tatík řekl: Ožeň se v tom roce.

Půllán padne, vše je zadluženo,

nevyplatí-li tvá žena věno.

A jak neměl poslechnout jsem otce?“

„Proto jsi šel hledat,“ vece děva,

„k sousedovům peníze! Nu hledej,

kde je víc, a překážet si nedej!“

Řekl Staněk, vida, že se hněvá:

„Když ty myslíš čekat na Antoše!

Není u nás v domě ani groše,

tobě se to řekne, holko drahá!

Což je u vás!“ Dí a k hlavě sahá.

„Oškubaní chodíme jak slípky,

skrz stodolu vidět za stodolu,

na dluhy vždy vyprodáme sýpky.

V poledne, kdy zasedneme k stolu,

mísa tuze velká, málo v míse,

daleko je k ústům, v lžíci kápne

někdy slza – pro hádání trapné,

hořká sůl! A člověk nenají se,

a již lžíce dostává se na dno,

tak jako by něco ode dveří

natáhlo se, z čeho bývá chladno,

s námi nabíralo – tak se věří.

Dřív než druzí každý lžíci skládá,

aby zbylo jim – a utře ústa

jako sytá, ač by ještě ráda.

A tak bída každým týdnem vzrůstá.“

„Povídej mi!“ Boženka mu vece.

„Však bys nebyl za mnou přišel přece,

ale Mařenka ti dala košem.

Toužíť ona pořád za Antošem.

Však se přece vezmou naposledy.“

„Potom také my se vezmem tedy?“

„Leda bych si angrešt kolem plotu

nasázela, bys mi, hochu hladký,

neuklouzl opět ze zahrádky,

kdybys ke mně chodil na sobotu.“

Pousmál se na ni, hned však čelo

vráskami se kaboniti chtělo.

Ale dívka v pravo shýbla hlavu,

a hned v levo, po očku naň hledíc,

vyčtla vše, co má už na výbavu,

a když jí chtěl líbat chudý dědic,

prchla mu. Však on ji snadno chytí:

uvízla tam za šat na rokytí...