NOVÝ SAD. (VI.)

Ten rok lidé málo nadělali;

odbíhali od práce se radit,

nebo vadit. Zatím klas už zralý:

nebe chtělo všechno vynahradit.

Vyšel hospodář, šel k lidem v pole,

utíral si zapocenou hlavu,

pohněval se, uviděv, jak v kole

na břehu se posadily v trávu,

šátky v obličeji, žnečky ženy.

Oči vbity v zem, šat pohozený.

Přes ně slunce žhavé lije zlato,

vzduch se chvěje u země a plane

ohněm průzračným. A hledě na to

volá hospodář: „Vy žnečky ranné,

zdvihněte se! Jděte v pole k práci.“

Zdvihly hlavu, k svému úpí vládci:

„Máme žízeň, pošlete nám vodu!“

„Poslal jsem ji dávno po Mařence!“

pravil on, šel pozřít na úrodu

starostlivě hledě mezi žence:

po Mařence nikde ani vidu.

„Neviděli jste ji?“ ptá se lidu.

„Neviděli!“ řekli unaveně.

„Jistě zašla zase do baráku,

opět si tam zvykla chodit denně –

sblížit ji chce tkadlec Hlohováku!

Či snad za stodolou pláče v křoví,

stojí pod stromy, či k sousedovi

přes plot hledí za humna, neb matce

vzdoruje zas sedíc na zahrádce?“

Takto myslil starosta. Však ona

dávno zatím nevědouc, co koná,

se džbánem šla jinam, nežli měla,

když tam na Hlohovsku uviděla

Antoše, an na žitništi oře,

s něhož včera snopy odvez’ domů.

Oral pěšinku, tam od těch stromů

přes ně šla. I napadlo ji hoře,

schovala se v zralé ve pšenici,

slzičky si utírala v líci,

teskníc plakala jak malé dítě,

drmolila klasy křečovitě,

zrnka nevědomky v ústa dala,

se vzlykáním zrnka polykala.

„Bože můj!“ A jak by ji Bůh slyšel,

pevný úmysl jí na um přišel.

Vstala kvapně, kráčí odhodlaně,

v ruce nese s vodou džbán jen maně,

ale vhod: má žízeň Antoš jistě.

A když byla na osudném místě,

kde on oral, teprve se lekla.

„Pomáhej ti Pán Bůh!“ přece řekla.

„Dejž to Pán Bůh,“ vážně odpověděl,

v brázdu jen, by nezkřivil ji, hleděl.

I šla za ním, jak jdou černé vrány

sbírat ponrav, které vyorány.

Brázdu dooral, a na souvrati

rádlo nasadil, by začal novou.

Vrány houfně na měkkotě klovou,

nad nimi pak vlaštovka se tratí,

hned až v nebe, hned se země týká.

Ale Antoš vzkřikl na koníka,

a již brázda v černé zeje čáře

hlubší té, jež na čele mu vznikla.

Vzdychla dívka, tak ho jemně káře:

„Posečkej! Však nejsem tomu zvyklá

chodit brázdou. Pojď se napit!“ steskla.

„Není žízeň!“ odvětil jí krátce.

Ostře řízla radlice zem lesklá,

prsť se přehrnula, spěje práce,

s Antoše jde pot a s koní pěna.

A tu dívka znojem unavena

do brázdy si sedla na záhoně

pod vysokou, modrou nebes bání.

Zastavil pak Antoš vrané koně

a jak unaven se k rádlu sklání,

jak by dumal, kdy to pole zorá.

I šla kolem žebračka už chorá

o berličce, Kristem pozdravila.

Zavolala dívka z duše svojí:

„Neznáte-li, babičko má milá,

neznáte-li koření, jež hojí

srdce bolení?“ A chraptí ona:

„Polej dobrý, na plíce kdo stoná;

zeměžluč je pro žaludek vždycky.

Na srdce však přitisknutí ruky.

Nedělejte sobě, dítky, muky,

nermuťte se! Co je život lidský?

Zapláčete, až budete bílí,

že jste z mládí světa neužili.“

Antoš zdvihl hlavu zadumanou,

jako slunce zraky jeho planou;

na Mařenku zavolal si zprudka:

„Pojď mi pohánět!“ I poskočila,

vzala oprati a koně nutká

v pravo v levo řídíc dívka čilá.

A když otloukly se bílé nohy

o hrudy a po líci pot mnohý

smýval prach, i kolínka se chvěla,

klesala, že uřícená celá

prosebně zrak obracela zpátky,

nutil dál, jen oddech popřáv krátký;

když pak viděl, že už v půdu klesá,

teprv koněm trhnul na oprati,

teprv pak ji chyt’ a v rukou nesa

used’ s ní a jal se povídati:

„Hle, jak jsem tě dostal, vzdorné děcko!

Už je dobře, zapomenem všecko.

Nežli len tu vzroste po kolena,

plít ho budeš jako moje žena.“

Vody napil se a pak si dali

věrné slůvko, obě ručky na ně,

by se na neděli uhlídali

v bažantnici na Moklínské straně.

Na Hlohovskou ukazuje stranu

svojí milé Staněk od půllánu.

Nežli neděle však přišla milým,

ještě třikrát umluvili si to,

kde se k šťastným setkat mají chvílím.

A když přišla, setkali se skryto,

tam kde lesík na zelené stráni,

tam kde větev javorovou sklání

anděl s nebe mezi dvoje milé,

když se tady sejdou na neděli,

aby na se vespol neviděli,

když se rdí a líbou v sladké chvíle.

V jedné straně javorové listí

skrýši chystá, aby byli jisti,

v druhé stojí košilaté břízy,

v svislém vlasu zlaté mají hmyzy,

mezi travou vstavače pak bílé

na půl cesty v také voní síle,

že i pták, jenž sedí v březin proutí,

těžkou vůní musí oddechnouti;

oddechna pak zpívá, jak by rosu,

v potoce jež stříká do rákosu,

v hrdle kloktal zpěvně. Tam a tady

milenci se sešli dohromady.

Našel Antoš snadno svoji milku;

v keři šustlo a na jejím tílku

bílý šat se mihnul, mžikem jedním,

sněť když odhrnul, už stála před ním

panna krásná, jako stromek višně

pln jsa plodů, když si vede pyšně,

tak že ten, kdo dychtiv na něj hledí,

bojí se, že nerozkousne plodů

čerstvějších nad samu čirou vodu,

sklených, lesklých, jež se přece jedí.

Tak se našli, tak se přece mají.

Tam však na druhém až háje kraji

Boženka už dlouho marně čeká.

Natrhala listí na javoru

do hlavy a květ na ňadra měkká,

myslí o trestu a sladkém vzdoru,

když tu ze strany ji někdo volá.

Slyší, nezří – shůry nebo zdola?

Opět slyší volat svoje jméno,

vidí již, jak z křoví napřaženo,

za sukni ji mužské rámě chytá:

Staněk to byl, šelma šlakovitá!

Poznala, hned si ho vyhrabala

z houští, z listí na jevo ho zvala,

on však tiše rukou ukazoval,

že se v křoví před Antošem schoval.

Zasmála se Boženka mu s chutí;

zasmáli se oba v obejmutí.

Onino však, co se procházeli

sem tam po březince šťastni celí,

na kraj háje zabloudili spolu,

na zelené stráni na vrcholu,

dívali se ku Hlohovské straně.

Její ruku pojav ve své dlaně

takto Antoš rozplýval se v blahu:

„Pohleď, zlatá, kterak na tom svahu

moje hnízdo, moje drahá víska,

kterak jako nepokojná děva

usedla si v stínu do křoviska.

Že tam je, to vidíš, když se hněvá,

kterak stromů vrcholky se chvějí;

třesou jimi z vášně ruce její.

Podívej se kolem: ploty nové,

za ně všecko na večer se schová,

venku nocují jen skřivánkové,

aby nezaspali, ze Hlohova

aby časně vyvolali chasu.

Nad tím nebe vysokánské v jasu.“

Co tak mluvil, přitiskla se k němu

tichá děva, jež se diví všemu.

Potom oba ku sádečku hledí.

A zas upřeli zrak do popředí,

neboť náhle nářek žalostivý

po cestě se ozval prostřed nivy,

a tam, ejhle! plnou slz a vzlyku

uviděli kráčet Veroniku.

Popošli jí v ústret a se ptali:

„Co se stalo, teto, co se stalo?“

„Ale stalo, Bože, moji drazí;

se všech stran se na nás bída valí.

Což pak ještě zakoušíme málo?

Bez chleba jsme, k tomu polonazí,

a to ještě člověk aby snášel

od boháčů ústrky a strasti.

Znáte, jaký má můj starý kašel,

k tomu se teď chuďas musí třásti,

aby nás i ze vsi nevyhnali.

Komu pak on v obci vodu zkalí?

A to jenom od starostů všecko,

od vás, Mařenko, víš dobře sama;

já vím, že ty ne – tys hodné děcko –

ale nejvíc vaše panímáma

na nás popouzí i pana otce,

že prý táta náš ti štěstí kazí,

Mařence že zrazil v jednom roce

ženichy dva – považte jen drazí!

A jen on že původcem všech sporů.

Nynčko pak jdu k vám už za podporu:

starosta se zatvrdil tak přísně

od té doby, že nám neposečká,

dlužní jsme mu nájem – a z té tísně

nevím kam; je brambor ještě bečka,

prodám-li je však, co podám dětem?

Ve vsi také nechtí půjčit nyní –

ze všech nepravostí nás teď viní!

Což pak nevládne už Pán Bůh světem?

A to všechno proto, že můj starý

zapletl se v obecní ty sváry.“

„Pojďte!“ řekl Antoš sám jda vpředu,

zasmušilá Mařenka mu v sledu,

pozadu pak Veronika kluše

naříkajíc stále smutná duše.

Přišli do baráku. Tu však našli

ohromeni všichni na záhrobci

tkadlce, an v nepolevném kašli

a svých drobných dětí v živém kopci

se starostou hovoří a křičí,

když v tom náhle Antoš na dvůr stane,

za ním Mařenka, jež polekané

líce sobě za Antošem skrývá.

Tu pan otec dlouho hlavou kývá,

hodiv rukou mluví: „Pohleď nyní,

pohleď, kuplíři! Mou svádíš dceru

za tím Hlohovákem! Pěkné, věru,

pěkné je to za má dobrodiní!

Domů, dcerko! Ať se mi jen mihneš

přes plůtek a po druhé se vyhneš

na půl honu, počkej, nezdárnice!

A vy, tkalče, všeho do třetice;

nezaplatil jste, hned stěhujte se!“

A tu tkadlec celý se jen třese

v tato slova, kterým průchod dával

rukama, an jimi napřed mával,

vyrazil: „Přec, přece došlo k tomu?

Nechtěl jsem to říci pranikomu,

a teď musím svědčit, musím říci,

že jsem mezník sázel při měsíci

na Hlohovské obci, která kdysi

náležela k Antošovu statku

po dvou korcích, jak to staré spisy

Antošovu otci dokázaly.

Bránil jste mu v právu, vzbudil hádku,

až jste slovo poctivé si dali,

by ten úkor k obci patřil tedy.

Pane otče! Já i vy jste šedý,

vzpomeňte si! Dali jste si slova,

že provdáte dceru do Hlohova,

za to Antoš u vás najde štěstí.

Nechtěl jsem se nikdy v tohle plésti,

z hrobu vynášeti staré spory,

vidím však – nic naplat –jsem už chorý –“

„Mlčíš, starče! Nestydíš se k stáru?

Málo jsi se natropil už svárů?

Začínáš, ty začínáš je zase?“

vzkřikl otec přísně semknuv pysky.

„Výpověď vám dávám! V krátkém čase

vyjdi z baráku i z naší vísky.

Vykliď se mi ihned ze všech koutků!

Naučím tě, nemoudrý ty bloudku!

Abys rozuměl pak, že tvé vzdory

marně budí z hrobu staré spory,

obecní věc rozluští se v krátce:

nařizuji do obecní práce,

občinu hned zítra celou zořem.“

Praviv mrštil vrátky; dlouho ještě

kolísala se, – a sklíčen hořem

tkadlec vešel v barák v duchu věště

smutné věci samé a se modlí:

„Poshov, Pane! Teď už vidím jistě,

že mě voláš; ještě se mnou prodli!

Pojďte drazí, na svatém si listě

přečtu řádky z utrpení Joba.

Ó jak jsme si podobni teď oba! –“

Zkormouceni všichni hlavu shýbli,

Barácký když rozevíral bibli.

A tu Antoš kročiv odhodlaně

ruku podal tkalci: „Nevídáno!

Stěhujte se k nám! A zítra ráno –

uvidíme, koukneme se na ně!“