NOVÝ SAD. (VII.)

Ráno chystají se na Moklíně

k velké orbě, dětem ku paměti.

Vzdor chtí zaorati v černé hlíně.

Pohůnci jen budou poháněti,

ale orat sami hospodáři.

Ve Hlohově vše se dověděli,

i tam všechno s ranní vstalo září,

na občinu sbor se chystá celý.

Slunce na východě poskočilo

po třikráte; v tu dobu to bylo,

od kopce kdy v pravo vycházívá.

Velké nebe zaplanulo celé,

modrý bor, jenž noc včerejší skrývá,

roste zraku k oné záři skvělé;

rostl výše, vzrostl do oblohy,

chytil od ní. Ptáci vzletli z mechu,

že kdos nad hlavou jim spálil střechu,

křičí do kraje, a člověk mnohý

slyšel, viděl, jak se z boru kouří.

Tak den počal, by dodělal v bouři.

Kulichová vyšla na zahradu,

přes plot k sobě volá Veroniku:

„Hleďte, milá, co je ve vsi křiku;

blázen třeští, nemoudrý mu svědčí!

Jenom hřích zas plodit budou větší.

A jak pak je strýčkovi? Ne hůře?

Nic mu nepomůže, jak vám pravím,

nevstane-li po višňové kůře;

svařte mu ji, v týdnu bude zdravým.“

A jí Veronika odpovídá:

„Nevím, kmotro, nevím, je s ním bída.

Myslil pořád, jelení že sádlo

spraví ho, by dýchání mu zmládlo,

dnes však od rána se jenom modlí,

aby obce po dobrém se shodly.

Hospodáře vašeho si žádá,

by ho dovedl – v něm není vláda!“

Rozešly se, a již náves celá

jako jízdným vojskem zahlučela,

vrží kolečka, a jak děl rány

pohůnkové povzbuzeni pány,

biči práskají a pokřikují.

A tu pastucha, jenž v stádo hlásal,

v troubu troubil – prohlíželi mu ji,

a jak troubil, každý s křikem jásal

při tom zvuku pronikavém, prostém.

Koně dupou, pokyvují hlavou

v každém kroku, při tom v stranu pravou,

v levou hned se ohánějí chvostem,

a kdo oprať drží – mlčet škoda –

„Hejsa!“ křičí, na zadního volá,

a ten slovo k zadnějšímu dodá,

ihned všechna popojela kola.

V statku na prahu hle starostovou,

kterak vařečkou jim kývá novou.

Vyjeli tak ze vsi. Kulich pouze,

vyhovět chtě Baráckého touze,

vešel do baráčku, odkud časem

Veronika povzdychujíc hlasem

vychází a volá domů děti,

které v rukou svěží keřů sněti,

vesele tu pokřikují, skáčí.

Jak pak matce nemá býti k pláči!

Zatím oráčové dojížděli

na obecní půdu, na občinu.

S hlukem když pak chystali se k činu,

najednou se ozval zástup celý:

„Zrada! Zrada! Hlohováci tady!“

Nebo hle, tam nad obilí s meze

hlava za hlavou na jevo leze –

Hlohovských je jako máku všady!

A když Moklínští se z překvapení

probrali, hned vzkřikli na spřežení,

obrátili radlice a řízli

černou zem i bičem koně prali,

aby v tvrdé půdě neuvízli.

Tu však na ně Hlohovští se valí,

krev že v těle ledakomu stydla;

koně zadrželi za udidla –

jako v lesích druhdy po silnici

přepadali kupce loupežníci.

Zalekli se, ztichly obě strany,

a v tom jeden soused ze Hlohova

k celé obci tak se ujal slova:

„Za humny lán, od dávna tak zvaný,

ku Hlohovské obci patřil zdávna;

pamětníci povědí vám více.

Avšak dnes, že míní vláda slavná

dělit tyto obce po přehlídce,

občanstvo zde naše zakročuje

na té půdě, za humny jež sluje!“

Vpřed tu vyšel vážně deset kroků

starosta a ruce držel v boku:

„Jednou pravím – s cesty rádlu jděte!

Po druhé – té půtky nechte kleté!

Po třetí – vy orejte jen dále!“

Jak to řekl, koně zařehtali,

povstal zápas jako bitva v mále.

Pohůnkové do spřežení prali,

ale Hlohováci nepovolí.

Tamhle koně vzpínali se zbojně,

jako bývá v rozohněné vojně.

Chalupníci darmo bijí voly,

řvou jak hladoví a pevně stojí

v brázdě načaté v tom prudkém boji.

A tam zápřež oprať přetrhala

a jak divoká se v pole hnala;

kusy ruchadla se za ní valí.

Ještě mžik, a snad se půda zkalí

krví lidskou. Rádla naposledy

starosta se chopí v hněvu prudkém.

Zastoupí mu Antoš cestu, bledý:

„Neučiníte svou vůli skutkem!“

Tu v ten poplach a to vytržení

v Moklíně se dalo do zvonění.

A tam Kulich čapkou mává z dáli:

„Tkadlec v Pánu!“ Všichni mlčky stáli.

„Včera jste se na něm dopustili.

Odpouští, jen byste svorní byli.

Také slíbil, že tu přes nás nyní

přeletí, by viděl, co se činí.“

Jako bývá v lese mezi stromy

před bouří, že strom se na strom vrhá,

jak by hrozil, že jej v boji zlomí,

a kmen padá na kmen, sněť se trhá

s hlomozem – tu nebe na ně křikne,

každý sotva ještě k ráně vzlykne,

juž svou šíji hromu nastavuje.

Udeřilo, rána třeskla v lese,

každý mrazem na vrchu se třese,

když blesk se sykotem zmizel v sluje,

padl dub. A jak by padly všecky,

ztrnuly, a strach je pojal dětský,

kterého z nich druhá rána skolí.

Tak to bylo na obecním roli.

Ztichli všichni, oněměli rázem.

Nazpět couvají jak plaché stíny

hospodářové, zrak klopí na zem,

opouštějíce své čeledíny

i své koně, v různé mizí strany.

Jde i čeleď domů podle koní –

smutnou výčitkou vždy zvonek zvoní,

zdálí slyšet nářek rozpoutaný...

Zašel den i připozdívalo se.

Hvězdný úsvit v teplé kmital rose.

Jako v lesklém zrcadle se země

jásala, a lesy šumí temně.

Tehdy Veronika, sirá vdova,

vyšla z domu, v ruce děcko chová,

druhou rukou otep slámy vláčí,

žluté slámy snop. I přišla v pole,

slámu po svém nebožtíku v pláči

klade v oběť. Děti sedly v kole.

A když zapálila, vznikne plamen,

jako zlatý vítr vzhůru šlehá!

vdova šepce: „Až na věky amen!“

Kdesi pod lesem jak tajná něha,

rozlehla se písenečka jemná,

kterou vzdychla dívka nedočkavá

vyhlížejíc miláčka si z temna.

Vzdychla vdova, v ruce klesla hlava,

a tak hořekuje v žáru slámy:

„Muži můj! Proč nechceš býti s námi?

Kterak budem živi? Vidíš děti!

Počínám už hodně šedivěti.

Nechal jsi mi je! Ach, co se stalo

co se to jen s námi učinilo!“

Menší děcko s matkou zaplakalo,

chlapci však, jimž u ohníčku milo,

pýřavky a chrastí přikládali

do plamene, z něhož dým se valí.

Ukázala vdova v stranu onu,

kde je panské pole: v zadním honu,

vedle kopce velká vstává koule

ohnivá: „To okénko je v nebe;

tatík hledí dolů, vidí tebe.“

Klouček zírá tam se k matce choule,

která pod vlasy ho schovávala,

druhé v sukni chovala a lkala.

Náhle zmlkne; ve tmě vidět bylo

cosi, jež jak stín se přiblížilo.

Oči obrací tam bídná vdova:

„Je to, muži, duch tvůj tady s námi?“

Přiložil v tom klouček trochu slámy,

ze tmy vystoupila starostová.

Jako socha byla nakloněna;

popel svatým křížem znamenala,

křížem po třikráte. Potom vzala

jedno dítko k sobě na ramena.

Vdově ruku chopí, přimlouvá jí:

„Neplačte! Když Pánbůh vzal ho k sobě,

vsak vám lidé živobytí dají.

Můžete být u nás, holky obě,

až pak vzrostou, děvčit u nás mohou,

chlapcům mužští někam dopomohou.

Neplakejte! Však tam všichni jednou,

ani nezvíme, a přijdem za ním!“

V hovoru a s tichým bědováním

zašly s pole ve tmu neprůhlednou...

Přišel z rána hrobař, přines’ máry,

přišli zpěváčkové s hudebníky.

Lidé z vesnic obou – ztichly sváry; –

by se zachovaly staré zvyky,

místo vdovy starosta dal vodky

všem, co přišli, připit ze skleničky.

Tu se žáci dali do písničky,

v rukou partesy a na nich notky.

„Tak už mám, vy drazí moji známí,

tak už mám se rozloučiti s vámi.

Hrob mi vykopali do té země,

aby nemohli mé děti ke mně.

Uskrovněte pláče; k Bohu spěchám,

a vás, moji přátelé, tu nechám.

A než z domu vynesou mé tělo,

zapomeňte, co kdy zlého chtělo.

Všecko tedy, drazí, odpusťte mi,

a co patří zemi, dejte zemi.

Pojďte sem, vy milé moje děti,

vštipte sobě tvář mou do paměti.

Už jí neuzříte; choďte za mnou,

ach, o vás mám starost přenáramnou.

Vyneste mne, hoďte na mne hrudu,

pod zelenou poduškou spát budu

do soudného dne snem věčným zmámen.

Poroučím vás Kristu Pánu. Amen.“

Dozpívali, ženy v pláč se daly.

Zdvihli máry, vdovu musí vléci.

„Ach, jaké jen staly se to věci!“

stále volá, líce v šátek halí.

Pomalu tak s rakví vyšli v cestu,

an tu za průvodem s křikem běží

chlapec bosý, rozházenou vestu,

bez kabátu, úzkost vlas mu ježí.

Obrátí se k němu matka vdova:

„Jdi, můj hochu, nemáš nové šaty.

Pohleď sem! To truhla tatínkova,

a jdi domů!“ A hoch steskem jatý

schulil se, pak na plot vylez’ sobě,

kady bude chodit k otci v hrobě.

Rozlehly se širým polem trouby,

rohy plechové dva zazvučely

svaté žalmy jako z duše hloubi

s toužením, jež srdce na dvé dělí,

mužské hlasy dva to lkaly nízce

přes ta pole, na nichž jetel voní,

až k těm lesům, nazpět k tiché vísce.

V Moklíně i na Hlohově zvoní,

na věži též, kam jdou do kostela,

zvonice se hrajíc rozzvučela,

zvuky hlaholivé klenbu nebe

jak by lámaly, a vedle sebe

po nebi jak hlavy andělíčků

oblačných se kupí, hledí k zemi.

Východní pak slunko nade všemi

jako starý Pán Bůh na nebíčku.

V poli smekli zbožně klobouk ženci.

Průvod pak se modlí na růženci.

Donesli ho tedy zvolna k hrobu.

Pan páter hrob svatém po způsobu

vykropil, a spustili ho dolů.

„Hoďte mne tam taky! Půjdem spolu!

Ach, co mi to učinil můj starý?

Co jsi se tak rozhněval snad na mne

pro mé zlobení a pro rozmary?

Ach, to neštěstí je přenáramné!“

Nad hrobem tak pláče Veronika.

Nechtěla se hnouti od hrobníka:

„Tak vás tu mám oba, vida, oba!

Vedle sebe, nešťastníci, dlíte.

Přivedli jste z hor mne – ó já roba! –

a teď mne tu samu zůstavíte.

Zajdu tam! A co tam dělat budu,

když tu sypu černou na vás hrudu?

Oba jste se rozhněvali na mne?

Hleďte, jak je na světě vše klamné!“

Nechtěla se Veronika hnouti;

ženy zdvíhaly ji, zvali domů,

aby zapomněla na pohromu,

ale ona smutně hlavou kroutí:

„A co doma? Nepatřím k vám živým

Budu chodit sem a tyhle hroby

posázím si kvítím, Božím dřívím,

nenechám je nikdy bez ozdoby!“

Opět ženy zdvíhaly ji s hrobu:

„Pomyslete přec, že máte děti;

žijte pro ně ještě po tu dobu,

nežli světu budou rozuměti.“

To ji zdvihlo; odvlekly ji tedy;

hrobař hodil rýčem naposledy.

Zase přišli všichni na rozcestí,

kdo šli z pohřbu. Lidstva plno bylo;

tady v proudy dva se rozdělilo.

S lítostí si dobrá vůle klestí

cestu do všech prsou. Muži němí

druhu druh se zrakem vyhýbají,

všichni cítí, že si říci mají

vážné slovo. Jeden mezi všemi

starosta se v trapné ticho vloží,

zvolá, stoje vedle muky Boží,

také rozpřahuje ruce obě:

„Tedy Barácký už leží v hrobě!

Snad jsme konec jeho uspíšili –

odpusť nám to on i Pán Bůh v nebi.

Za to podejme si ruce, milí,

v míru, v přátelství své jezme chleby!“

Jak by zrovna s nebe spadl na ně,

smír se v hruď všem zahošťuje maně.

Měknou muži, dva a dva si spolu

ruce dali – ty se nevysmeknou:

rýha k rýze, mozol na mozolu

uvízne, když víru sobě řeknou.

Tu dí Antoš, vážně kyna hlavou:

„Tak to všecko minulo dnes kolem

jako slovo, zvuk – a srdce bolem

stýská si a zraky v slzách plavou.

Se vším hněvem pryč. My ze Hlohova

ustupujem.“ Slyšev jeho slova

starosta dí radostně: „Můj synu!

Ke mně pojď, ať na srdce tě vinu!“

Objal jej a k druhým zahovořil:

„K čemu bych dál šediny své mořil?

Tady Antoš rozumný je, mladý –

vzal mi dceru, dám mu starost taky.

Obce zase dáme do hromady.

Pojďte se mnou, kde jest občan jaký –

pojďte, ať je starosta dnes nový!“

Nelíbí se řeč ta Antošovi.

K starostovi nízko hlavu shýbá,

jako otci ruku jemu líbá:

„Ne, ne,“ praví, „otcem zůstanete

jako posud také obcím našim!

K vám pak, sousedi, tu žádost vznáším:

K odstranění nesvornosti kleté

občina buď stromy posázena –

ať se nový sad tam zazelená!“

Zástup jásá, do nebe se dívá,

jež je modré jako víra sama,

země zelená jim pod nohama,

jako víra s nadějí vše splývá.

Domů jdou. Tu Staněk při Božence

s pravé na levou si poskakuje.

Ona trhá chrpy, plete věnce,

jeden sobě, druhý zavěšuje

Mařence a srdečně ji líbá.

A pan otec k mateři se shýbá –

ta jde vzad, kde vedou Veroniku,

manžel pak se tratí v mužů křiku.

A tam v předu Antoš stanul s milou,

ukázal jí k horám na nejvyšší,

na modrou, pak šedou a pak bílou,

kterou od nebe zrak sotva liší.

Naběhl tam mráček větrem hnaný,

uváznul jak prapor nad vrcholy

přívětivě v ony vlaje strany,

kde tak krásně lidské končí boly.