NOVÝ SVĚT.

Jak ironicky zní to: Nový svět!

Pod paláců a hradu majestátem

pár křivých ulic, nízkých domků vzhled,

podšívka hrubá drahým pod kabátem.

Ty tmavé schody, úzké, dřevěné,

ta malá okna, na nichž květy září!

Když kolem nich jdeš – kdo jich vzpomene? –

pár uzříš bledých, umořených tváří.

Jak ticho, pusto! Ulicí jdeš sám

a echem znít jen slyšíš kroky svoje;

tu a tam se děti sešly k tichým hrám,

a někde zvučí z domků šicí stroje.

Zde mrtvo, ticho jako před lety,

ni ruch, ni vír... spí starých domků řada,

sem jenom tichem s věže Lorety

ta tajemná hra zvonků někdy vpadá.

A šerem z blízkých mračných kasáren

tu večerka jen v tiché noci kráse

do koutů, spleti oprýskaných stěn

tak tesklivě a smutně rozléhá se.

A přec se zdá ti, že ten každý dům

svým klidným rázem chce tě pouze klamat,

že za každou tou stěnou, plnou dum,

hřmí vášeň, křičí plno lidských dramat!

Snad v noci teprv, v jejím mlčení

se bídy výkřik odtud k nebi valí

přes stíny zahrad, příkop jelení,

kde nocí kdys lvi Rudolfovi řvali.