Nový svět.

Ty povadlé nivy, kde oko únavou hasne,

ty stromy, jež vzrostly z půdy, kde nemoci hnízdí.

Mdlé chvíle znaveně plíží se neschůdnou stezkou,

v paprscích luny a mlhami říjnové noci.

Co platno, že mnohé zašlo, co na jaře rostlo;

keř, zničený hmyzem, jenž přilét z dalekých krajin,

keř, planoucí květy a svadlý v požáru léta,

kdy přece již tolik sliboval krásného nésti.

Co platno však zoufat s takovým povadlým keřem?

Přece je jinde na tisíce krásnějších květů,

které jsem zachránil před mstivým pohledem Smutku.

Mé nivy jsou krásné a září pestrostí duhy;

mám nadějí více než mohu jenom si přáti,

mám veliké vášně a srdce hořící láskou.