Nový život.

Má duše roste, větve rozkládá

nad smutná lada, která proklel jsem!

Je plna šťav a barev nebeských

a hýbe zemí, hýbe oblohou.

Když moře zazní v škebli večera,

a já je slyším k hvězdám kypěti,

tu zavru zrak, a smutek odlétá;

jen záři vidím, záři bezmeznou...

Hle, nyní cítím, co jsem vlastně byl,

když poklady jsem hledal v pralesích:

Já plamen byl, jenž nezná umdlení,

teď plamen jsem a sním o stvoření!

Ty úzké kraje, ty mi nestačí!

Mne nevábí víc tklivé zahrady.

Cos ve mně raší, chci zas nabýt sil

a stále stoupat k mladým planetám.

A já to mohu, já to dokáži

a mládí vzkřísím, kdybych zajít měl.

Ze tmavých tůní bouřně vyletím

a hrdou trofej vetknu do nebe!