NOVÝ ŽIVOT.

Bouř přešla juž, snad poslední to byla;

v mých oknech se zas luna objevila,

tak smavá, jako boží slitování.

V mé duši mír, jak nad zroseným polem

když v zlatých klasech táhne lehké vlání,

a jako na jaře na kmenu holém

se tisíc poupat nerozvitých tísní,

tak mysl má jest plna spících písní.

Jdu k loži tich a vesel, jitro vítám,

své duše ztráty více nepočítám.

Den míjí za dnem, neptám se, co bude;

jak v dětství dobách mír a ticho všude.

Svět útěchy mně z matky oka kyne,

sen každý duhou, vzdech můj hudbou plyne.

Dav stínů jestli sklání se v mé snění,

tu s úsměvem dí každý „Odpuštění!“

Den míjí za dnem, nechápu své štěstí,

co svadlo vinou mou, vše vidím kvésti,

z těch nových květů vstává anděl bílý,

zří do mých snů a nad mou skráň se chýlí.