Nr. VIII. Na Děvče – Pannu.

Kde tvá krása? – kde tvá čilost? –

Kam se blesk tvých očí děl? –

Kde tvé libé usmívání,

V kterém mnohý rozkoš měl? –

Kde jest tváří růžení –

Kde tvých rukou mlíčení? –

Hle – jak tebe kvapná změna,

Milá Dívko, přepadla!

Krása zhasla – čilost stuhla –

Růže v lícých uvadla! –

Slíčnost, jíž se koří svět,

Zhubla jako mrazem květ.

Jako stkvostný palác zpupně

K oblakům se čelícý

Ohnivý kej v zříceniny

Zvrácý s nebes letícý:

Tak šíp smrti krásy hrad*)

Zvrácý v puch – tuť morní – smrad.

Dobře tobě – Dívko milá!

Žes se ctnosti oddala –

Tať jen krása! – Blaze tobě,

Žes to záhy poznala.

Všecko zhyne –: jenom ctnost

Květouc trvá na věčnost.

Ať y oči hrubou mázdrou

Potažené zapadly –

Ať růžičky nad sníh v bílé

Tváři zašly – uvadly!

To vše marné: – Jenom ctnost

Bude kvesti na věčnost.

Zlato? – marnost! Krása? – marnost,

Všecko marnost, co jen jest.

O, Ctnost svatá! Ty jen mocná,

Že nás můžeš k nebi nest.

Všecko zanecháme zde,

Ctnost jen s námi v nebe jde.

Ač pak krása, jako jiné

Věcy z nebe pocházý;

Však předc k zhoubě toho vedou,

Jenž jich za cýl uváží.

Jenom všecko šlechtí ctnost,

Bez ní člověk ohyzdnost!

Dcerušky! zde svou – svou milou

Tovaryšku vidíte –

Truchlivostí pro ní věrné

Slze s očí cedíte!

Střete slze! Nebo Ctnost

Vede ji tuť v blaženost.

Šlechť vás, roztomilé Panny,

Bázeň Boží – Tichost, Stud!

Nevinnost vám za nejdražší –

Za nejstkvostnější kroj buď!

Vězte: – Že jen svatá Ctnost

Dovede vás na věčnostvěčnost!