Nro. IX. Na Manžele.

Svazek, který věrnost, láska,

Srdce, mysle jednota

Mezy námi upevnila,

Ruší hrobní samota,

Do níž mne smrt zavírá,

Mých mě z rukou vydírá.

Tvrdý osud! – však co platné

Všecko trpké kvílení? –

Vůle Nejvyššího byla,

By se stalo dělení.

Tělo prchlo – dobře vím,

Jako větrem hnaný dým.

Ale můj duch, s něhož vůle

Boží kovy shodila,

Živ jest! Živ jest! – v něm y věrnost,

Tu smrt nezapudila.

Těš se, Choti! – v duchu mém

Tobě stále upřímném.

Když tě budou tvrdí lidé,

Nectní dráči ssužovat –

Že tě a tvých utlačili,

Když se budou radovat:

Duch můj tebe zastane –

Hoře škůdcům nastane.

Manželko! Ctná přítelkyně,

Plná lásky – věrnosti!

Věz, že neuhasne k tobě

Vděčný cyt y v věčnosti;

S tím jsem přestal zde živ být:

V témž y na věčnost chcy jít.

Tak jen tobě splatit mohu

Lásku, věrnou náchylnost –

Snážnou peči – vlídnou pomoc –

Manželskou tvou velkou ctnost.

Odměň hojně tobě Bůh!

Toho žádá vděčný duch.

*) Slova, jichž můj stuhlý jazyk

Na srdce ti vložit chtěl,

Opětuji: – Hleď mých dítek! –

Abych v hrobu pokoj měl;

K nábožnosti vždy je veď,

Na jich mravy bystře hleď! –

Když se někdy všickni spolu

V lepším světě sejdeme –

V věčném přátelství tu všickni

Živi věčně budeme:

Tuť se teprv dovíme,

Za věrnost jak šťastní jsme.