Nro. VI. Na školačku.

Překrásná děvinka není již víc!

Pro ní sy matinka naříkajíc,

Žalostně kvílí a hořekuje,

Slzami dcerunku pokropuje.

„Dítě! – má radost – mé potěšení!

Jaké mně bez tebe utěšení?“ –

Tak sobě matinka skormoucená

Stěžuje pro choti utrápená.

S přeprudkou žalostí otec má boj,

Vida zde sslzený všechněch svých kroj,

Krotě svůj zármutek těšit chce své;

Však jeho výmluvnost k pláči víc zve.

Rozmilí žáčkové blíží se již,

Před sebou nesou štít, přesvatý Kříž,

Chtíce se s školačkou rozžehnati,

Libě ji do hrůbku pochovati.

Outlinké školačky s věnečky jdou,

Nebeské nevěstě věno nesou;

Krášlí jí hlavičku růžičkami,

Dlážejí cestičku květinkami.

Již, již v svém kůru jdou zpěváčkové;

S nimiž se spojují školáčkové;

Libezně písničku děvince zní

Rozlučujíce se laskavě s ní:

„Ze země tílko zas do země dej!

Libě v svém hrobečku odpočívej!

Spi, až pak přiletí Andílkové,

Aby zas vzkřísyli tělíčko tvé.

Otče a Matinko neplačte víc! –

Tělíčko děvinky mrtvé jest syc:

Ale duch dcerušky v nebi živ jest,

S anjely Bohu tam žalmuje čest.“