Nucené manželstvo.

Rodičové z obojích stran sňatky

Umluvili, poklad se tu snes;

Mní, že oblaží je skvostné skladky,

Smlouva u nich působila ples.

Dětí nechtěli se ani tázat,

Domejšlí se, že jim volno kázat.

Děti nejevili obapolnost,

Po zlatu sic dychtil činný druh;

Ji však vnadila vždy mysli volnost,

Odporuje bez lásky ten kruh

Nosit, posléz osudu se poddá,

Tak se s nemilostným chotěm oddá.

Svazek uzavřen byl skvostným kvasem,

Brzy na to vyskyt se již spor;

Mní se, že se poddá všecko časem,

Rodičové urovnali vzdor.

Když ti zašli, dí ta: „Mám své jmění,

Netřeba mi žíti v podrobení.

Manželstvo jest smlouva obapolná,

Žádá z obojích stran svolení;

K němu s tebou nebyla jsem volná,

Přivedlo mě k němu nucení;

Musela jsem, jsouc jen pouhé děcko,

Dle rodičů vůle konat všecko.“

Odpoví druh: „Vím já, co v tom vězí;

Mílek bývalý se vrátil zpět,

Nechceš pozůstati v slušnu mezí,

S ním se scházeti tvůj chýlí zhled.

Neouhonná šlechtí ženy mravnost,

Nevraží se v světě na ohavnost.

Sok byl vždy již lehký, tvůj tě otec

Nechtěl zasnoubit s ním; předzvídal,

Že mu pozůstává sotva kotec,

A tak pod ochranu mně tě dal.

Přál jsem ti vše slušné vyražení,

Při tom rostlo stále naše jmění.

Poslyš rozumu hlas spásonosný,

Ne však srdce těkajícího;

Bylby ouraz pro rod nehonosný

Rozdvojení; není stav tvůj jho.

Jestli odemne se předce trhneš,

V propast záhubnou se sama vrhneš.“

Družka vece: „Neseš ve všem vinu,

Řekla jsem, že cítím nenávist

Proti tobě; u tebe že zhynu;

Pro jmění’s mě přijal za kořist.

Sok byl vzdělaný, a jen se spustil

Z zoufalosti, a tak masopustil.

Dlouho kojím proti tobě mstivost,

Nikdy jsem tě nemilovala;

Nenávidím teď tě pro žarlivost,

Poslyš, co jsem neusnovala:

Připatřiti budu tvému soku,

Želet nemám nikdy toho kroku.

Kdyby to byl i sám ďábel lítý,

Chci a musím ho předc milovat;

Život blah s ním bude pospolitý,

Teprva se budu radovat.“

Nebyla již nijak k ukojení,

Záhy stíhalo je rozpojení.

Věk jí libě s novým mílkem plynul,

Vnadil oba staré lásky žár;

Mohútný stav ale při tom hynul,

Neslyšel se nikdy žádný svár.

On jí sloužil, k ní se stále plichtě,

Po jejím však jmění tajně dychtě.

Upřímností ona lichocení

Páčí, on se před ni často vrh,

Když tak přilákal si její jmění,

Nenadále s nímtě od ní prch.

Bylo jí tak, jakby byla hromem

Tknuta, aneb sesula se s domem.

Není lehko ztratit milovníka,

Všecko jmění: rostou posměchy;

Nedostíhnout pomstou nevděčníka,

Ostat prázdna každé útěchy;

Patřit s sutí nádhery své svislu,

Sotva dýchá v pomámení smyslů.

Posléz zašla v pouhé šílenosti.

Nejisto jest volit bohaté;

Zvlášť kde choti cítí ošklivosti:

Nosit musí čelo rohaté.

Nad příhodou se druh také soužil,

Stav se jmění v strasti jemu oužil.

Nespojujte, co se nenávidí;

Bylby přišel jemnější jí vhod.

Tak se všecko mamoněním šidí;

Zde moh’ linout šťastnější všem chod.

Byli oba blízko zřídla blaha:

Předevzít se měla lásky dráha.