Nuda.

Ó je to asi hrozná práce,

být tulipánkem, ale zdát se

fialkou bez hany a vad;

vždy způsobně se všude chovat,

si všední fráse pamatovat

a galanthoma studovat.

Ó je to hrozný úděl asi,

šest let už mluvit o počasí

a o novinkách v divadle;

nad vlastní řečí usnout málem

a hledat o procházce sálem

své všední tváře v zrcadle.

Ó je to věru těžkou prací,

chváliti fádní dekoraci

a o horku mít přednášku,

zřít po stropě, jak výš se klene –

a tuhé límce naškrobené

posýlat někam k rarášku.

Zlá věc, šest roků mluvit plynně

o kluzišti a o zmrzlině,

zřít naučeně sladký smích,

vždy odpovědi tytéž slýchat

a tutéž vůni v sebe dýchat

z ličidla tváří barvených.

A za rozmluvy duchaprázné

i poslední to slůvko vázne,

zrak bloudí sem a bloudí tam –

až „ona“ šepce „díky, pane“

a s lehkým ukloněním stane

u jedné z přísných gardedam.

Leč vím, než vše ty hloupé řeči

je jistě pro vás štěstí větší,

rytíři bez hany a vad,

se o zeď podepřít a náhle

z té nudy svojí neobsáhlé

si dlouze, dlouze zazívat...