NUDA MRTVÝCH

Žár plaje nad městem, kam mrtvost křídla sklání.

Ah! vše je vzdáleno pro duši tesknící...

Tak dlouze, neslyšně jde duší vzpomínání,

Jak pohřeb zamlklý se vleče ulicí.

Kol, dole, nahoře spleen, prázdno. Zvukem lichým

Se hlásí myšlenka na život odešlý.

A náhle připadám si sarkofagem tichým

Své touhy zhynulé, jež v hloubi duše tlí.

Můj Bože, Bože můj, nicotou beze jmena

Je celá žití hra, tak bědně unavená,

Pro niž se nadarmo kdys’ soužil ňader vzdech.

A je mi hrůzno teď: já nudu cítím klatou

Těch, kteří v hrobech spí pod tymiánem, mátou

Za letních dlouhých dní na pustých hřbitovech.