NUDA

Nuda, stará přítelkyně,

často klepá na mé dveře,

často vchází do mé síně

s večerem i v ranním šeře,

do ucha mi šeptá vždycky:

„Hochu, žiješ idylicky,

den ti míjí jako den,

stále žiješ na témž místě,

život tvůj je beze změn,

ale v nitru, vím to jistě,

bouří ti to jinou touhou,

tam ti hárá vášeň divá,

ty se kryješ maskou pouhou,

o jiném tvá duše snívá,

často prchá v jiný svět –

krotkým jsi jen na pohled.“

Je to pravda. Nač se nudit,

sám si otravovat mládí,

vím, mne lidé mají rádi,

smích-li u nich umím zbudit,

když je hezky pobavím,

zatajím-li svoje stesky,

komedii hraji hezky,

pak jsem jimi trpěn – vím.

A já umím dobře vskutku

hráti směšnou komedii,

moje činy často skryjí

před mnou samým hloubku smutků,

bavím sebe bavě jiné,

žiji lidem k radosti

a můj život takto plyne

v známé lůno věčnosti.

Ráno, než-li vyjdu z domu,

pósy dobře nastuduji.

Nejprve jsem úředníkem:

tomu klaním se a tomu,

vážně chodbou vykračuji,

ochotným jsem služebníkem

chefovi – a pánem vlídným

podřízencům. S duchem klidným

točím starým kolovrátkem,

svojí prací úřední,

a po namáhání krátkém

změní vše čas polední.

Nová maska: s druhy svými

vesel k jídlu zasedám,

staré udávám tu šprýmy,

anekdoty povídám,

všemu možnému se směji,

paňáca jsem rozpustilý

při obědě, večeři –

ale někdy pod mumrejí

že to také smutkem kvílí –

tomu nikdo nevěří.

Nuže – nač si stěžovati,

když mne nikdo slyšet nechce

a když přízeň získám lehce,

jak se maska na tvář vrátí

a když upřímný můj cit

nikdo nemůž pochopit?

Nuž dál hraji komedii,

jak je v kterou chvíli vhod,

ať si s pány pivo piji

nebo tančím o závod,

clownem jsem i úředníkem,

dámám dvorným společníkem,

tvář svou halím v lživém smutku,

kuplet zpívám prastarý,

někdy trochu blázním vskutku,

vládnout nechám rozmary,

hraji sobě, jiným hraji,

někdy dokonce i v taji

slečnu Musu podvádím –

jaká řeč s ní? Tato dáma

přece nevěstka je známá,

mnohé daří vděkem svým,

na sta lidem lže svou lásku,

kteří o ní horují –

proto také beru masku,

když s ní někdy laškuji.

Ale někdy omrzí mne

nezničitelný ten zvyk,

želím, že za neupřímné

slovo sklízím všude dík,

upřímnost že víry nemá;

unaven jdu ulicemi,

hnusí se mi orgie má,

odporným svět celý je mi,

lhostejný mi zájmy lidí,

duše moje náhle vidí

všecku bídu strašné hry té,

v úzkostech bych vzkřikl rád:

„Bože můj, což nevidíte,

že tak bídně hynu mlád,

a že onen vzdorný smích,

jímž se směji čemukoli,

nejvíc moje srdce bolí,

nejvíc pálí v prsou mých?!

A pak rád bych žebral kdesi,

k spasení nechť vybeře si

kdos mou duši ubohou,

moje srdce utýrané

naposledy láskou vzplane,

zmírajíc mu u nohou...

Domů jdu a masky lživé

zahazuji do všech koutů,

ale brzo zase jsou tu

na mé tváři jako dříve –

sama sebe klamu často,

když si spřádám plánů na sto,

o budoucnu sny si bájím,

kdy se vzchopím k něčemu...

Sedím, kouřím – pak se najím

a jsem líný ke všemu.