NUDA.

Jak duše bloudivé tak chmury plynou,

šat věsí sedraný nad lesy hučící,

jak rubáš kolem hor se mlhy vinou

a vichr – splašený oř, letí silnicí.

Hle, po skle oken mých jen zurčí voda,

ve sterých bystřinkách se vine chladivě,

a nuda, šedá myš, u srdce hlodá,

kde nejvíc zraněno, tam zatne zuřivě.

A nevím, co bych chtěl a co bych robil,

kde léků našel bych své duši znavené...

vše směšně dráždí mě, – i automobil,

jenž kryje pod střechou dvě tváře zhyzděné

a s větry o závod sem z dálky letí,

jenž k domu přirazil, dým pustil nečistý...

Ni doma nechci být, ni s druhy spěti

s tlumokem na zádech a v kroji turisty.

Dnes verše básníků mně byly mukou,

a žurnál boulevardní jsem shodil nedbale

a celou hodinu jsem zřel, jak tlukou

v mé okno mouchy dvě tak teskně zoufale,

tak teskně zoufale a jednotvárně,

vždy v novém rozletu a ze všech svojích sil...

Jak bych byl přešťasten, v své touze marně

za přelud nějaký teď kdybych tak se bil!