Nutná práce.

Ten ozrutný Kriváň

plešivou má hlavu,

ale oči sokolíka,

zří až na Oravu.

Na té Oravěnce

cizotina vzrůstá,

ta nám Slovač zlatulenkou

vyžije do pusta.

Kriváni můj statný,

domorodný synu,

pročže ty se nepokácíš

na tu cizotinu?

Hledíš jen tak planě

v ty peleše klaté –

zakrej čelo, z černých mraků

dej naň kalpak, brate!

Dej na skráně kukli,

zastři krásu v líci,

pošli na ty úmorníky

střelnou hrmavici.

Zkaboň lysé čelo,

zaklop sivé oči,

ať se rázem modré nebe

černo zaobločí.

Na špičky se vypni,

zvyš se aspoň stopu,

by se týmě dotýkalo

nebeského stropu.

Tím temenem přervi

netvorné černavy,

kupami ať hněvy padnou

na lotrovské hlavy.

Černá vrahů ňádra

ať zapadnou tučí,

aby rázem zahynulo,

co nám v úkor pučí.

Rozviň kepeň mlžný,

ať nesnadky zničí

vše, co k zmaru zvětvilo se

nebo teprv klíčí.

Rameny ať všemi

hněvná leje Tisa,

ať hroznými toky svými

strach jim v duše písá!

Kriváni náš rodný!

kaž, ať rozezletá

bouřka na ně stotisíců

„živých bohů“ metá.

Obločnu tak blízko –

hovoř do Paroma;

ať zamete po palácích,

Slovák v chýškách doma.