NŮŽ.

Jak ostrý zážeh světla

když mlhu rozdělí,

tak prostorem kdys létla

zář bílé čepeli,

a když se přiblížila,

to zřejmě dýka byla,

to letěl k zemi nůž:

nůž bílý, prostý šalby,

zdaž zbrani odolal by

ohnivý mladý muž?

Po dýce chvějnou dlaní

jsem žádostivě chyt’,

nůž přitiskl jsem k skráni

a laskal jeho třpyt,

jenž bělostí mne spíjel – –

I zahrady jsem míjel,

dech lučin, potoků;

keř růží lákal v šeře,

já neznectil však keře,

já nůž měl k útoku.

Vždyť jako mlžné chmury

když slunce rozetne,

tak padl tenkrát shůry

ve chladné ruce mé,

a jako rybář cítí

zub štiky ve své síti,

jež chví se pod vodou,

já podobný měl pocit,

když v rukou mých se ocit’

nůž bloudě prostorou.

A už to řada roků,

co sletěl v boží zem...

Kolikrát s chloubou v oku

jej zvu svým majetkem...

Ach, kterak při broušení

své barvy zářně mění –

a což ten jisker roj!

Ty jiskry všecky sčítat,

to byl by rudý citát

to byl by ohňostroj!

Ne, nic se nezmenšila

po létech jeho chuť,

když ocel kamsi bila,

tož bila přímo v hruď;

neb každá prostá rána,

prostorem diktovaná,

má pevný, ostrý cíl:

ve zbytečného chodce

kdo vrazí ostří bodce,

ten nikdy nechybil.

Boj prostorů, toť krása,

toť věčné kouzlo dne.

Až klesnu v pouhost masa,

i mne kdos probodne.

Svět letí proti světu,

květ kvete proti květu

do šíra daleka,

děj nepřekáží ději,

ne duše překážejí,

jen tělo člověka.

Skřek ostruh, pathos popa,

hoj, pozor na uši!

Za tělem vede stopa

a nikdy za duší.

Krk vypasený, býčí,

šíj bílá, holubičí,

štít ježka v obilí –

krev stejná ze všech tryská,

i když se ďábel z blízka

s andělem srazili.

Kdo bije, musí. Dýka

je dána prostorem.

Kývadlo hodin tiká

vesele tam a sem.

A jako pavouk přede

své pavučiny šedé

ve sklepě na zdivu,

tak kývadlo svou metu,

svou volnost hledá v letu

od kyvu do kyvu.

Na moři volá pirát:

Loď smrti propadla! –

na moři možno zmírat

co tenor divadla.

Nuž, oceán roď gesta,

však země plodiž města

a hmota boj se hmot!

Když nůž se chystá k ráně,

toť vyšel pevně z dlaně,

toť dal se na pochod!

Je pravda, břicháč v kápi,

to banalita je.

Kdo v tuku nůž svůj stápí,

je hoden mumraje.

Kord, epauletta, kutna –

jaká to bitka rmutná

s nádechem komiky!?

Kdo chytrý, hnízdo chystá,

kdo volný, chce víc místa,

nechodí bez dýky.

Nuž, ostří nechť se brousí!

V ráz! Zítra! Dneska! Teď!

V dlaň moji polož svou si,

železná rukověť!

Slyš – ptáčka slyším pípat.

Ráz! Jedna, dvě, tři! Výpad!

Zapomeň ptáčka! Tni!

Zpěv překáží-li vzduchu,

nedávej přednost uchu,

suď, odsuď, rozetni!

Viz, nejsou dosud zcela

vše stopy zaváté.

Sníh vzpomínkou se bělá:

Ronovské roráte.

Co vzpomínek těch trosku

sloupeček vidím z vosku,

plamínek žlutavý...

Co v plamínku tom bylo,

co tolik zazářilo,

že nejde ze hlavy?

Zřím, cítím, kterak plane

ten vlahý plamínek,

v něm chví se zčarované

teplíčko ramínek,

a když ten sloupek štíhlý

dvě malé ručky zdvihly,

tu, zdá se, kolotá

ve plamínku i tílku

v tu vzácnou vlahou chvilku

společná teplota.

Vše, co tu stojí psáno,

je psáno vesele.

A vesel jsem dnes ráno

se chopil čepele.

Ví bůh, jak věc se stala,

snad hlava rozespalá

je vinna trošičku:

Když sáhl jsem dle zvyku,

bych připevnil si dýku,

já nahmát’ ručičku.

Jak požárem když vzeplá,

můj dech se rozhořel...

Ta ručka byla teplá –

své dítě jsem tu zřel –

Ach, vláha ta v mé dlani

co sloupku plápolání,

vzpomínka přemilá,

jak větérek když šeptne,

jak příval vůně květné

mi prsa zalila.

Ručička vedle ručky,

buclaté zápěstí,

hup! – uděláš dva krůčky

a stojíš u štěstí.

Děťátko bílé, smavé,

lehounce kadeřavé,

si brouká brouky brou...

Po dravém trysku houštím

teď dýku z rukou pouštím

mýtina přede mnou.

Kouzelné jakés péro

tu jistě skryto je.

Stisk ručičky – a šero

se ztrácí z pokoje.

Uprostřed tepla, třpytu,

děťátko tiše spí tu,

má vlahý, jarní dech...

Srdéčko, tikot ptačí,

ťuk ťuky – v kořenáči

bez kvete na oknech.

Mám dojem – za vteřinu

to vše už nebude.

Ručičku ke rtům vinu

a šeptám: Přelude...

A jako voják v řadě

když zvedne vrabčí mládě

a hřeje dechem svým,

obhlížím plaše stěny,

zda jsem tu uzavřený

sám se svým tajemstvím.

Ach, ztrnul jsem, a rýha

se vryla do čela.

Za záclonou se mihá

tvář hněvem zduřelá.

Můj přítel Pokrok je to.

„Naslouchal’s?“ pravím. „Sketo!“

Stál tvrdě jako kat.

„Jsem Bůh i přítel“, praví,

„daň ze srdce a z hlavy

je nutno odevzdat“.

V pokoji setmělo se.

„Děťátko“, řek’ jsem, „spí“.

Měl oči kruté, kosé

a kruté zášijí.

Když přešel po světnici,

děťátko růžolící

vydalo těžký sten.

„Choď tiše“, pravím temně.

On, zvíře, mumlá ke mně:

„Tvůj nůž je pohozen!“

Tu změnil jsem se v hada

a v ucho jsem mu vsyk’:

„Mně dražší než tvá vláda

je tento okamžik.

Jsem tvůj a budu. Budiž!

Však dítě-li mi vzbudíš,

pak msta mne omámí

a svoji ostrou dýku

co urputnému býku

ti vrazím do tlamy!“

Bez jediného slova

odešel po špičkách.

Děťátko spí a chová

panenku v ručičkách.

Je bílé, hebké, smavé,

lehounce kadeřavé

a brouká brouky brou.

Má panenku a psíčka

a z cukru bumbrlíčka

a respekt před tátou – –