Nuž – strojte...

Nuž strojte mne do rubáše,

čeká hrob mne přichystaný,

již na našem kostelíčku

vyzvánějí dvoje hrany.

Sem to roucho běloskvělé

ozdobené myrty skvostem,

a ten závoj mlhotkaný –

nepohřbím se v šatě prostém.

A tu věnce zdobu krásnou

propleťte mi vlasem rusým,

hrdě v ní chci čelo vznésti,

než jí věčně vzdát se musím.

Roucho mé jest roucho hrobu:

mrtvolina bledost v tváři,

ledový chlad v srdci mrtvém, –

– nuž – veďte mne ku oltáři!