Nuzák šílenec.

Duše má se v nejistotě

strastiplné chvěje,

a ten svět hle! tupocitý

se mi jenom směje.

On se směje, kdy mu jevím

tíže žití svého,

a mne jmenuje – ó světe!

vždy jen šíleného.

Ba snad že má duše strastí

v šílenství upadne:

a mé srdce žalem sťaté,

jak květ bolem zvadne.

Já jsem šílen, že se směji

světa šílenosti,

a že spílám jeho rekův

podlé nadutosti.